Dnes uplyne 70 let od úmrtí spisovatele Ivana Olbrachta

Ivan Olbracht (vl. jm. Kamil Zeman) – syn spisovatele Antala Staška, se narodil 6. 1. 1882 v Semilech. Po ukončení gymnázia ve Dvoře Králové začal studovat práva, nejdříve v Berlíně, od roku 1902 v Praze. Ve třetím ročníku přestoupil na filozofickou fakultu, obor historie-zeměpis. V roce 1909 zanechal univerzitních studií a dal přednost novinářskému povolání, které ho přitahovalo už od středoškolských dob. Zprvu působil ve Vídni jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů. Tam se seznámil se spisovatelkou a novinářkou Helenou Malířovou, která se stala jeho dlouholetou družkou. Od roku 1916 pracoval v pražském Právu lidu. Až do roku 1929 působil jako redaktor Rudého práva. V letech 1931 – 36 pobýval často na Zakarpatské Ukrajině.

Od července 1940 žil v malé vesničce Stříbřec na Třeboňsku, od roku 1943 byl členem ilegální komunistické skupiny, která navázala později spojení s partyzány. Po osvobození působil krátce jako tajemník Krajského národního výboru v Táboře, po třech týdnech se stal vedoucím pracovníkem rozhlasového a potom tiskového odboru ministerstva informací. Působil jako poslanec Národního shromáždění.

Do literatury vstoupil v roce 1905 v literárním týdeníku Zvon, který otiskl jeho prózu Dvě kapitoly románu. Už před knižní prvotinou O zlých samotářích získal literární průpravu reportážní a politickou publicistikou. Tři povídky této knihy nalézají své hrdiny v tulácích, komediantech a vůbec v lidech vyvržených ze společnosti, kteří v zápase o osobní svobodu vyjadřují i obecnější touhu po svobodě společenské.

„Zlým samotářem“ je vlastně i ústřední postava psychologicky pojatého románu Žalář nejtemnější. Vrcholem prvního období Olbrachtovy tvorby je román Podivné přátelství herce Jesenia. Souběžně s romány napsal Olbracht v tomto období řadu povídek, který vycházely v novinách a dělnických kalendářích. Knižně vyšly až v roce 1927 spolu se satirickými prózami z 20. let pod názvem Devět veselých povídek z Rakouska i republiky.

Plodem jeho ruského pobytu byly reportáže, které odtud posílal a které vyšly nejdříve časopisecky, pak knižně pod názvem Obrazy ze soudobého Ruska I-III.

Vyvrcholením autorovy beletristické tvorby z 20. let je román Anna proletářka. V kritice měšťáckého řádu pokračoval i v reportážním Zamřížovaném zrcadle, těžícím ze zkušenosti vlastního věznění v ostravské věznici. Z vězení na Pankráci vznikla knížka Dvě psaní a moták, v níž informoval o tvrdosti a bezcitnosti vězeňského řádu.

V r. 1929 byl spolu s dalšími spisovateli vyloučen z KSČ pro účast na protistranickém projevu sedmi a ustupuje na čas z politické činnosti. Těžiště jeho zájmu se obrací k Zakarpatsku, které českému čtenáři objevuje nejen v jeho přírodní kráse, ale i neslýchané bídě a zaostalosti. Podnikal cesty po kraji a sbíral materiál pro své reportáže, které vyšly pod názvem Boj o kulturu na Podkarpatské Rusi v Literárních novinách.

Vrcholem zralého vypravěčského i reportážního umění Olbrachtova se stal román Nikola Šuhaj loupežník. S osudem skutečného Nikoly, s jeho přáteli i rodinou se seznámil za svého pobytu v Koločavě. Ze Zakarpatska vytěžil i námět pro knihu povídek Golet v údolí, v ní přibližuje čtenáři archaický svět ortodoxního židovství.

Goletem v údolí se uzavírá původní Olbrachtova tvorba. V dalším období se věnoval úpravě svých prací a adaptacím starších literárních památek.

Ivan Olbracht zemřel v Praze 30. 12. 1952.