Katalog nových knih
Knihy v katalogu jsou seřazeny sestupně podle data jejich vydání.
Reklama
Ishiguro Kazuo
Moji první hru BBC odmítla...
Jaké byly počátky vaší tvorby?
Po studiích na univerzitě jsem pracoval s lidmi bez domova v západním Londýně. Tato zkušenost mě inspirovala k napsání půlhodinové rozhlasové hry. Poslal jsem ji BBC. Byla odmítnuta. Pak jsem skoro náhodou narazil na malou reklamu na výuku tvůrčího psaní pod vedením Malcolma Bradburyho na University of East Anglia. Dnes je to slavný kurz, ale v té době šlo o směšný nápad. Dokonce rok předtím studijní program pro malý zájem ani neotevřeli. Když jsem se dověděl se, že absolventem je i Ian McEwan, už jsem s přihláškou neotálel. Ale úplně nejvíc mě lákalo, že se mohu vrátit na univerzitu, kterou financuje vláda. Společně se žádostí jsem Malcolmu Bradburymu poslal BBC odmítnutou hru a byl přijat. Až jsem se trochu lekl, jak to bylo jednoduché. Čím dál víc jsem se však obával kritiky lektorů, měl jsem strach, že to bude ponižující.
Úplnou náhodou jsem se dověděl o chalupě k pronájmu v Cornwallu, která dříve sloužila jako rehabilitační léčebna narkomanů. Zavolal jsem tam a řekl: Potřebuji místo na jeden měsíc, protože se musím naučit psát.
A to je to, co jsem udělal v létě 1979. Bylo to poprvé, co jsem opravdu vážně přemýšlel o struktuře povídky. Na závěr pobytu jsem měl hotové dvě. Získal jsem trochu sebedůvěry a uklidnilo mě to.
Bylo to během toho roku, kdy jste poprvé napsal o Japonsku?
Ano. Zjistil jsem, že moje představivost ožila, když jsem se odpoutal od světa bezprostředně kolem mě. Napsal jsem příběh, odehrávající se v Nagasaki v době, kdy Američané svhrli na město atomovou bombu. Tragičnost té události se umocnila, protože jsem to psal z pohledu mladé ženy.
Japonsko jste nenavštívil od svých pěti let. Jak typičtí byli vaši rodiče Japonci?
Moje matka byla japonská dáma své generace. Měla způsoby předfeministického Japonska. Když se dívám na staré japonské filmy, všímám si, že se hodně žen chová a mluví přesně tak, jako to dělala matka.
Japonské ženy používaly poněkud jiný jazyk než muži. Když matka navštívila Japonsko v osmdesátých letech, říkala, že ji šokovalo, že mladé dívky mluví jako muži.
Matka žila v Nagasaki v době, když na město dopadla atomová bomba. Z domu zůstala zřícenina jako po ničivém tornádu. Matka byla jediná z rodiny – čtyři sou-rozenci, dva rodiče – kdo byl zraněn. Dopadla na ni jedna z letících trosek. Nemohla tak pomáhat při zá-chranných pracech v jiných částech města. Vzpomínka na prožitou hrůzu ji provázela po celý život.
Můj otec nebyl typický Japonec, protože vyrůstal v Šanghaji. Hodně ho ovlivnila čínská mentalita, což se projevovalo třeba tím, že když se stalo něco špatného, usmál se.
Proč se vaše rodina přestěhovala do Anglie?
Zpočátku to bylo jen na krátkou dobu. Otec byl oceánograf a vedoucí Britského národního institutu oceánografie ho pozval, aby pomohl s řešením zákonitostí pohybu bouří. Nikdy jsem úplně nezjistil, o co šlo.
Národní institut oceánografie byl založen během studené války a byl obestřen neprodyšným tajemstvím. Budova stála uprostřed lesa. Otce jsem tam navštívil jen jednou.
(Ze zahraničních pramenů)
VYDANÉ TITULY
Reklama