Dnes uplyne 115 let od úmrtí spisovatele Svatopluka Čecha

Svatopluk Čech je autorem rozsáhlého básnického i prozaického, silně společensky zainteresovaného díla. Jeho tvorba vyrůstá z myšlenek národního obrození, opírá se o národní minulost, je spojena s oživením veřejného a politického dění v polovině 19. století.

Již rodinné prostředí vytvářelo u Čecha vyhraněné vlastenecké cítění a podněcovalo ho k zájmu o literaturu. Narodil se 21. 2. 1846. Gymnázium začal studovat v Litoměřicích a dokončil v Praze. Tehdy začal psát básně, které otiskoval v píseckých Zlatých klasech, v almanachu Ruch, Almanachu českého studentstva. V letech 1865-69 studoval na právnické fakultě v Praze, krátce přitom pracoval v redakci Pokroku, po absolvování byl redaktorem Světozoru, roku 1872 advokátním koncipientem ve Slaném, odkud se vrátil do Prahy, stále ještě jako advokátní úředník; jím zůstal až do roku 1878. Stále více se však věnoval literatuře. Od roku 1872 se účastnil řízení časopisu Lumír, roku 1878 založil společně s bratrem Vladimírem a S. Hellerem vlastní časopis Květy. Zároveň psal verše i prózu do Národních listů, Světozoru, Lumíru aj.

Významnou skupinu v Č. díle tvoří rozsáhlé epické básně; časově nejstarší jsou Adamité. Pro Č. jsou příznačné některé motivy a obrazy, které se v jeho poezii vracejí; mezi ně patří i motiv očistné a zničující bouře, který se u něho objevuje od sedmdesátých let a nejsilněji zazní ve skladbě Evropa. Obdobný půdorys má alegorická báseň Slávie. Je autorem cyklu veršovaných povídek idealizujících venkovský život Ve stínu lípy, zakončeným apoteózou svobodného venkovského života. Třídní rozpory na venkově, kam začíná pronikat průmysl, odhalil v Lešetínském kováři. Z české minulosti vytěžil rozsáhlou báseň Václav z Michalovic, historii syna jednoho z popravených českých pánů. Její dramatičnosti nedosahuje Dagmar, zpracovávající dánské lidové legendy o dceři českého krále Přemysla Otakara I., provdané za dánského krále Valdemara.

V osmdesátých letech napsal několik básnických satir (Petrklíče, Hanuman, Pravda, Šotek, Kratochvilná historie o ptáku Velikánu Velikánoviči). Příliš obecné zaměření zbavovalo Čechovy satiry jejich ostří. To však mají jeho satiry prozaické, především tzv. „broučkiády“, soustředěné k typu českého maloměšťáka, polovzdělaného a pohodlného, zbabělého pražského domácího pána, který je protikladem heroických postav Č. básní.

Do doby oživení českého politického života koncem osmdesátých let spadá Č. vysloveně politická lyrika (Jitřní písně, Nové písně), vyzývající k národní hrdosti. Nejvýznamnější jsou Písně otroka. Vedle „broučkiád“ jsou z Č. prózy nejcennější drobné práce z autorova mládí (Jestřáb kontra Hrdlička, Jabloň aj.). Významnou a charakteristickou součástí Č. prózy jsou jeho časté návraty do vzpomínek na vlastní život (Druhý květ, Dva výlety Václava Maliny do minulosti aj.)

Svatopluk Čech zemřel v Praze 23. 2. 1908.