Dnes uplyne 125 let od narození básníka Konstantina Biebla

Konstantin Biebl patřil k čelným představitelům avantgardní básnické větve generace 20. let. Prošel vývojem od proletářské poezie a poetismu přes surrealismus až k politicky exponované tvorbě po druhé světové válce. Ve všech těchto obdobích tvořilo osu jeho díla jen několik témat: návraty k válce spojené s vyhraněnými sociálními motivy doplňovala milostná poezie a avantgardní záliba v exotismu.

Konstantin Biebl se narodil 26. 2. 1898 v Slavětíně. Otec pracoval jako zubní lékař, po jeho sebevraždě (1916 v zázemí haličské fronty) vedla ordinaci matka. Bieblovo zrání ovlivnil strýc A. Ráž, společně také vydali sbírku Cesta k lidem, v níž Biebl debutoval 13 básněmi. Obecnou školu navštěvoval ve Slavětíně, reálku od 1909 v Lounech a v Praze. Světovou válku prožil v Haliči a na balkánské frontě. Po návratu se pro podezření z tuberkulózy léčil doma, poté spolu s J. Wolkerem měsíc u moře v dalmatském středisku Baška. Smrt pacientky, do níž se zde zamiloval, ho inspirovala ke sbírce Zloděj z Bagdadu. V roce 1921 se zapsal na Lékařskou fakultu UK. Ve studiu však nepokračoval a věnoval se především literatuře. Od roku 1921 byl členem brněnské Literární skupiny, odkud přešel roku 1924 do Devětsilu, který mu byl bližší orientací na poetismus i komunistickým přesvědčením členů. Roku 1934 patřil k zakladatelům pražské surrealistické skupiny a 1938 v Ranních novinách protestoval proti způsobu, jakým V. Nezval skupinu rozpustil. Literární význam měl B. pobyt v Tichomoří, jenž vyvolal k životu sbírku S lodí jež dováží čaj a kávu a zanechal stopy téměř ve všech dalších básníkových knížkách. Za války žil v Praze a na venkově a spolupracoval s filmem. Po válce působil na ministerstvu informací a jako člen Filmové rady. To již trpěl vážnou bolestivou chorobou, kterou léčil v Karlových Varech a jež ho spolu s dědičnými depresemi vedla k dobrovolnému odchodu ze života 12. 11. 1951.

V počátcích tvorby, ovlivněných hlavně J. Wolkerem, si citově zaujatý lyrik našel v zdůvěrňujícím polidšťování věcí prostřednictvím personifikací způsob, jak se vyrovnat s prožitky války, a ve spontánní smyslovosti i způsob, jak vyjádřit opojení z mírového života. Snovou poetičností naplňoval i svou sociální poezii psanou v duchu dobových snah o proletářské umění. Prolínání tragiky s humorem vyústilo přitom zpravidla v grotesknost lyricky interpretovaných drobných příběhů (Věrný hlas, Zlom). Pozdní příklon k poetismu znamenal u Biebla uvolnění básnické fantazie, posílení obraznosti a rozvinutí sklonu k anekdotickému vidění a k vyhraněným pointám založeným často na hyperbole (Zloděj z Bagdadu); vedl i k lyrické hře s významovou a zvukovou stránkou slova (Zlatými řetězy).

Záliba v exotičnosti se u Biebla projevila hlavně v souboru veršů z cesty do Indonésie a na Cejlon. Tato cesta v básníkovi paradoxně probudila touhu po obyčejných, přirozených projevech domova (S lodí, jež dováží čaj a kávu) a v básnické skladbě Nový Ikaros, inspirované apollinairovským typem básně-pásma, vyvolala zcela uvolněný proud představ vynořujících se z podvědomí. Velkolepě koncipovaná skladba předznamenala již Bieblův přechod k surrealismu, jenž jej vedl k uvolnění verše až na hranici prózy, k snové bizarnosti a fantaskním proměnám věcí provázených často i humorem (Nebe peklo ráj, Zrcadlo noci).

Po druhé světové válce vydal jedinou sbírku Bez obav, shrnující verše z let 1940-50. Tato sbírka zaujala začínající básníky (M. Florian, M. Kundera, K. Šiktance aj.), kteří v ní nalézali východisko pro svou tvůrčí orientaci.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995