Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Vratislava Effenbergera

Vratislav Effenberger  – teoretik, básník, prozaik, dramatik a esejista, se narodil 22. 4. 1923 v Nymburce v rodině stavebního inženýra. Syn Jakub (* 1964) je básník, fotograf a scénárista.
Za krize otcův stavební podnik zkrachoval (1931) a rodina se v roce 1932 přestěhovala do Prahy. Zde v letech 1938–1939 absolvoval English Institute, za války Státní průmyslovou školu, obor chemie. Po maturitě (1944) byl zaměstnán v Baalfilmu (výroba reklamních filmů), od roku 1946 v Čs. filmovém ústavu. Po válce studoval při zaměstnání Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a zároveň dějiny umění a estetiku na FF UK (absolvoval 1948). V roce 1947 spolu s Karlem Teigem, Karlem Hynkem aj. znovuobnovil čs. surrealistickou skupinu. Od počátku 50. let mohl být zaměstnán pouze v dělnických profesích (mj. do 1966 v Podzemním zplynování uhlí v Březnu u Chomutova). Od roku 1967 externě spolupracoval s Čs. filmovým ústavem (zde se podílel na výzkumu proměn filmového vyjadřování v dějinách české kinematografie) a s Výzkumným ústavem filmové techniky, od srpna 1968 byl zaměstnán ve Filozofickém ústavu ČSAV (CSc. 1969 za soubor prací Realita a poezie). V roce 1970 byl propuštěn. V letech 1971–1977 byl evidován jako překladatel Pražské informační služby, od podpisu Charty 77 mohl být opět zaměstnán pouze jako dělník a pracoval jen pod cizím jménem.

Časopisecky publikoval od roku 1946 v periodikách: Kvart, Slovenské pohľady (Bratislava), Orientace, Literární noviny, Divadlo, Výtvarné umění, Československá rusistika, Film a doba, Filosofický časopis, Analogon, L’ Archibras aj., po jeho smrti vycházely zejména jeho studie v časopisech Analogon, Jarmark umění, Slovo a smysl. Redigoval časopis Analogon (1969, č. 1, studie Krize vědomí). V samizdatu Effenberger vydal výbor poezie Lov na černého žraloka (1980, není identický s výborem vydaným v Mnichově 1987) a účastnil se rukopisných sborníků, v nichž byla od 1951 shromažďována tehdy nepublikovatelná umělecká a teoretická tvorba okruhu umělců, do kterého patřili mj. Karel Teige, Josef Istler, Mikuláš Medek, Libor Fára, Ludvík Šváb. Edičně či autorsky se podílel na rukopisných a samizdatových sbornících Znamení zvěrokruhu (1951); Objekty 1–5 (1953–1962); Rozhovory o umění a poezii (1951–1965); Interpretační hry (1971–1975); Princip analogie (1975); Strach (1978); Otevřená hra (1978); Sen (1983); Sféra snu (1983); Surrealistická poezie (1983); Proměny humoru (1984); Opak zrcadla (1985). Effenberger též sestavil a komentoval výbor z díla Zbyňka Havlíčka vydaný v samizdatu pod názvem Dialektika poesie a revoluce (1979, 1982) a rozsáhlý soubor Dílo Karla Hynka (1954, 1981). Tento svazek spolu se souborem Společné texty V. Effenbergera a Karla Hynka byl publikován 1998 pod titulem Effenbergerovy biografické studie o Karlu Hynkovi nazvané S vyloučením veřejnosti. Effenberger přispěl do mnoha dalších samizdatových sborníků, mj. Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971) a Robertu Kalivodovi k 11. prosinci 1973 (1973).
Většina Effenbergerovy rozsáhlé teoretické a literární činnosti nebyla dosud publikována. V rukopise zůstává přes dvacet teoretických statí a souborů studií (např. Poznámky o filmu /1947/, které vznikly v době autorova působení v Čs. filmovém ústavu, dále mj. Surrealismus /1946–1986/; Bez hudby /1948–1950, fragmenty ve sborníku Alternativní kultura, 2001/; Objevování světa /1960–1986/; Obrana sexu /1960–1986/; Pohyby symbolů /1961/; Modely a metody /1969/; Poklad vidění /1970/; Obraz a slovo /1971/; Vědomí a imaginace /1969–1986/) a monografií (mj. o Karlu Teigovi, 1969–1970; Karlu Havlíčkovi, 1971). Řada studií byla publikována posmrtně časopisecky (mj. Republiku a varlata /1977, v Analogonu 1990–1991, č. 2–5/). Řada studií vznikala v rámci Effenbergerovy externí spolupráce s Divadelním ústavem a jako interní rozmnožené strojopisy jsou k dispozici v knihovně DÚ: Vývoj slohů scénické obrazotvornosti (Scénografický ústav 1972-1973); Osvobozené divadlo (1974, úryvky v Intervenci 1995, č. 3 a v Analogonu 1998, č. 22); Literární dokumentace divadelních slohů v 19. a ve 20. století do druhé světové války (1976); Vývoj divadelních slohů v obrazech (1977); Scénická poezie Jindřicha Honzla (s Jiřím Brabcem, pod krycími jmény Jiřina Hořejší a Jarmila Vacková, 1977, zkráceně publikováno v Divadelní revue 1999, č. 3); Struktura dramatické skladby ve vývoji divadelní, filmové a auditivní tvorby (1978) a Poznámky o scénické znakovosti (1979).
Effenbergerovu básnickou tvorbu z let 1940–51 zahrnuje souborné vydání Básně 1, publikovány však dosud nebyly Veliké náměstí svobody /1952, 1957/; Spojování představ /1958-60/; Problém skladby /1962–67/; Nezapomenutelné dějiny /1965–86/; Obrazotvorné postupy /1970-86/). V rukopisu dále zůstávají divadelní hry (Miliardáři /1944/; Šachová suita /1953/; Na věčné časy /1953/; Tatarská svatá /1955/; Nebezpečné domy /s Petrem Králem, 1960/; Vidím město veliké /1962/; Pušky tuberkulosních /1967/; Španělská vesnice /1972/) a pantomimy (Gedeon Spilet /s Josefem Istlerem, 1952/; Poslední cesta kapitána Cooka /1956/; Willendorfská venuše /1965/; Jako když se pase pes /1973/) a čtyři tzv. pseudoromány (Medusy /1959/, Motiv smrti /1962/, Trochu strachu /1970, 1976/ a Biče svědomí /s Evou Švankmajerovou, 1978/). Texty psané společně s Karlem Hynkem (Jela tudy dáma /1950/, Svatební hostina /1950/, Poslední umře hlady /1952/, Aby žili /1952/) spolu s Effenbergerovým scénářem Nekamenujte proroky /1953/ byly uveřejněny v souborném vydání Hynkova díla S vyloučením veřejnosti (1998). Pantomima Stroj na vzdušné zámky /1956/ vyšla časopisecky v Intervenci 1995, č. 1 a divadelní hra U jezera slz /1952/ v Analogonu 1998, č. 22. Nepublikovány zůstávají též překlady z francouzštiny (Paul Éluard, André Breton, Tristan Tzara).
Effenberger je zastoupen na kompletu 3 CD Fragmenty 1963/64 (Arco 2002).

Effenberger patřil ke klíčovým postavám Surrealistické skupiny v Československu a po smrti Karla Teigeho se stal jejím vůdčím teoretickým a organizačním duchem. V surrealistické kolektivitě spatřoval – byť s vědomím její výlučnosti – mikrokosmos mezilidských vztahů a inspirací, jenž může „na rubu dějin“ uchovat a rozvíjet autenticitu lidského životního projevu. Zpočátku surrealismus považoval za vyvrcholení avantgardních hnutí a zdůrazňoval jeho historickou a vývojovou determinovanost. Zároveň však v kritické analýze Bretonových a Teigeho koncepcí hledal inspirativní zdroje pro nové tvůrčí (objektivní poezie) a teoretické (surrealistická negace negace) myšlení. Během tohoto procesu přehodnocování surrealismu však posléze dospěl k přesvědčení o regeneračních schopnostech surrealistické myšlenky a rozpracoval originální koncept surrealistické fenomenologie imaginace. V jeho pojetí podvratná moc imaginace nemířila proti autoritě rozumu, spíše měla nastavovat reálné zrcadlo hroutícímu se vědomí, být obrazem jeho ubohosti a umožnit změnu krize vědomí ve vědomí krize. V otázkách vývoje byla Effenbergerovi vždy bližší analýza toho, co jest, než perspektivní průhled do budoucnosti, diktovaný imperativem touhy. Za základní aktivizační prvek poznání a podstatu dialektiky považoval skepsi, jež je schopna odhalovat falešné naděje.
Effenbergerovu za jeho života sporadicky publikovanou poezii charakterizuje postupný přesun autorova zájmu od automatického textu, v němž ještě doznívá surrealistické období předválečné, směrem ke zkoumání a rozvoji kritických funkcí imaginace. Podobný posun lze sledovat i v proměnách Effenbergerových divadelních her, pantomim, a především tzv. pseudoscénářů (Surovost života a cynismus fantazie), které současný stav vědomí člověka reflektují se značnou dávkou sarkasmu, cynismu a černého humoru.

Vratislav Effenberger zemřel 10. 8. 1986 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz