Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Josefa Kadlece

Josef Kadlec – prozaik, překladatel, nakladatelský redaktor, se narodil 21. 10. 1919 na předměstí Plzně v rodině zedníka, sečtělého obdivovatele ruské klasické literatury. V Plzni Kadlec studoval reálku (mat. 1937), v letech 1937–38 byl archivářem a v letech 1939–41 kresličem v plzeňských Škodových závodech; v roce 1942 pracoval jako technický vedoucí v bratrově prodejně aut a motocyklů. V letech 1943–45 byl totálně nasazen v Dessau v závodě Junkers. Už za války se jako samouk intenzivně zabýval ruským jazykem. Hned po osvobození se stal redaktorem nakladatelství Svoboda a působil tam až do roku 1950, zároveň se v tomto období etabloval jako překladatel ruské a sovětské literatury. Zprvu též navštěvoval na FF UK přednášky Bohumila Mathesia, s kterým se osobně sblížil a později úzce spolupracoval při propagaci a vydávání ruské a sovětské literatury. V roce 1951 přešel do měsíčníku Nový život, v roce 1952 se stal tajemníkem Svazu československých spisovatelů pro zahraniční styky. V letech 1953–56 působil jako kulturní rada na čs. velvyslanectví v Moskvě; zde se spřátelil s řadou sovětských spisovatelů (Konstantin Paustovskij, Konstantin Fedin, Viktor Někrasov, Daniil Granin, Viktor Koněckij, Jurij Kazakov aj.). Po návratu řídil týdeník Kultura (1957–62) a revui Světová literatura (1963–68). V letech 1968–70 byl ředitelem nakladatelství Svoboda, 1970–71 redaktorem v Odeonu a 1972–77 vedoucím redaktorem cizojazyčných časopisů nakladatelství Orbis. Od roku 1978 až po odchod do důchodu v roce 1982 opět působil jako tajemník Svazu čs. spisovatelů pro zahraniční styky.

Publikoval od roku 1937. Kromě časopisů, které redigoval, přispíval postupně do plzeňské Pravdy, Mladého socialisty, Haló novin, Rudého práva, Kulturní tvorby, Plamene, Literárních novin, Tvorby, Literárního měsíčníku aj. Od 1948 spolu s Bohumilem Mathesiem a po jeho smrti (1952) samostatně redigoval (do 1964) třicetisvazkové Spisy Maxima Gorkého. Řídil též edice sovětské literatury: Spisovatelé Sovětského svazu (1946–48), Knihovna sovětských románů (1947–51) a Nová sovětská knihovna (1956–66); za prvního pobytu v nakladatelství Svoboda založil populární knižnici světové i české literatury Světová četba. Několik jeho próz se dočkalo zpracování rozhlasového či televizního (Každý má svůj den, 1985, r. Miloš Zábranský; Viola, 1986, r. Petr Tuček, vlastní dramatizace) i filmového (Svět otevřený náhodám, 1971, r. Karel Steklý). Používal šifer -kc- a J. K.

Kadlecovy prózy vznikaly ve třech odlišných fázích, vždy však v rámci dobového literárního kontextu a norem a v posledku i v duchu oficiální kulturní politiky. Jeho dva soubory reportážních esejů, vydané na počátku 60. let, čerpají z pobytu v Sovětském svazu a ústí v běžné vidění sovětské skutečnosti, představitelů sovětské literatury i obecnější problematiky tvorby. Dobovou poetikou se Kadlec nechal ovlivnit i v druhé polovině 60. let, kdy překvapivě vydal dvě sbírky krátkých próz s existenciální problematikou lidské úzkosti a osamění (Den, který nebyl, Hra nehra). Naproti tomu jeho bohatá produkce následujícího dvacetiletí se orientovala na všední morální problematiku pracovních a intimních vztahů a podílela se na „normalizačním“ úsilí o obnovu sociálního a třídně historického pohledu na skutečnost. I v autobiograficky laděných generačních románech se pohyboval mezi umírněným, vlažným psychologizováním a stejně umírněnou věcností v kresbě vnějšího světa a doby (trilogie Svět otevřený náhodám, Svět plný nadějí, Dvojí světlo). Výraznějšího úspěchu dosáhl baladickým zpracováním protektorátního tématu v novelách Viola a Balada o smutném boxerovi.

Josef Kadlec zemřel 29. 4. 2003.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz