Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Bedřicha Fučíka

Bedřich Fučík – literární kritik a esejista, se narodil 4. 1. 1900 v Čáslavicích. Vystudoval gymnázium v Třebíči (1912–1920) a poté srovnávací literatury na FF UK (doktorát 1927 prací Zeyer dramatik). V roce 1928 působil jako tajemník a v letech 1929–1939 jako ředitel nakladatelství Melantrich. V letech 1939–1943 byl šéfredaktorem nakladatelství J. R. Vilímek a v letech 1945–1948 ředitelem nakladatelství Vyšehrad a Universum, 1949–1950 korektorem Vyšehradu. Roku 1951 byl z politických důvodů zatčen a odsouzen k 15 letům vězení (spolu s Josefem Knapem, Františkem Křelinou, Václavem Prokůpkem, Zdeňkem Kalistou a Janem Zahradníčkem), v roce 1960 byl amnestován a v roce 1967 rehabilitován. Od roku 1960 byl v důchodu. – V roce 1929 se oženil s překladatelkou Jitkou Skalákovou (1903–1987, publikovala převážně pod jménem Jitka Fučíková, ojediněle i pod pseudonymem Jan Rybář). Překladateli jsou také oba Fučíkovi zeťové: Jindřich Pokorný (*1927) a Josef Čermák (*1928).

Přispíval do Hostu, Akordu, Rozprav Aventina, Evy, Naší doby, Orientace aj. Redigoval časopisy Svítání (studentský časopis v Třebíči, 1919), Tvar (1927–1931; 1927 s Milošem Dvořákem a Jaroslavem Zatloukalem, 1928 s Milošem Dvořákem a Albertem Vyskočilem), Listy pro umění a kritiku (1933–1934). Pořádal knižnice Poezie (1933–1938), Prameny (1935–1938, s Emilem Fillou), Tvar (1940–1944, s Vilémem Závadou), Verše (1946–1948).
Ve 30. letech spolupracoval s Československým rozhlasem, v roce 1969 připravil televizní pořad o Grahamu Greenovi, spolupracoval též s Violou a Památníkem národního písemnictví. Roku 1974 založil s Vladimírem Binarem samizdatovou edici Rukopisy VBF, v níž vycházely sebrané spisy Jakuba Demla (14 sv., s Vladimírem Binarem, s edicí souvisí samizdatová Zpráva o uspořádání Díla Jakuba Demla, 1981), Jana Čepa (6 sv., s Mojmírem Trávníčkem) a Jana Zahradníčka (7 sv., s Mojmírem Trávníčkem a Radovanem Zejdou). V samizdatu byl uveřejněn také soubor Fučíkových vzpomínkových esejí Sedmero zastavení (1977), který byl 1982 v Krameriově expedici rozšířen na Osmero zastavení a ve třetí verzi na Čtrnáctero zastavení (Rukopisy VBF 1984, Petlice 1985). Dále v samizdatových edicích vyšlo mj. Historie jednoho překladu (1979); Oběšený harlekýn (1979); Píseň o zemi (1984); Dvanáct listů Josefu Glivickému (1984). Po Fučíkově smrti vydávali spolueditoři edice Rukopisy VBF souborné Dílo Bedřicha Fučíka: Kritické příležitosti 1 (1986), Kritické příležitosti 2 (1987), Setkávání a míjení (1988), Píseň o zemi (1989), Čtrnáctero zastavení (1987), Rodná krajina básníkova (1989). Fučík je též zastoupen v samizdatových či rukopisných sbornících Albertovi k šedesátinám (1950); Z pěstiček zaťatých. Básníkovi Janu Skácelovi k šedesátinám (1982); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983) a Jaroslav Durych 2. K 25. výročí básníkova úmrtí (1987). – Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Dvořák, Václav Horák; Abc, Baf., B. F., Bf, Bk., a též F. Hlz. (společně s dalšími v Listech pro umění a kritiku 1934).

Nejen recenze, ale i rozsáhlejší Fučíkovy studie zásadního rázu jsou téměř výhradně věnovány soudobé české poezii a próze. V návaznosti na F. X. Šaldu chápal umění jako budování uměleckého a životního řádu; polemikami proti relativismu (zvláště u Karla Čapka) a důrazem na směřování člověka k nadosobním hodnotám v pokoře a lásce k bližnímu pokračoval Fučík v katolické tradici. Proti tezovitosti a podsouvání utilitárních funkcí umění prosazoval svébytné poslání uměleckého díla jako podněcovatele duchovního růstu. V rámci tohoto zaměření hodnotil posuzovaná díla s estetickou náročností a bez ohledu na spisovatelovu politicko-ideologickou či náboženskou orientaci. Větší studie napsal především o Otokaru Březinovi, Karlu Čapkovi, Janu Čepovi, Jakubu Demlovi, F. X. Šaldovi, Vilému Závadovi a malíři Františku Tichém. Pozdní knihy vzpomínkových esejů Sedmero zastavení (o F. X. Šaldovi, Vladislavu Vančurovi, Jakubu Demlovi, Františku Halasovi, Vítězslavu Nezvalovi, Vladimíru Holanovi a Jiřím Kolářovi), Osmero zastavení (doplněno o Františka Tichého) a Čtrnáctero zastavení (dále rozšířeno o Jana Čepa, Viléma Závadu, Jana Zahradníčka, Josefa Floriana, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého) nepsal ani tak literární badatel, jako spíše básník a psycholog, jenž každý portrét pojímá jiným způsobem. Tematicky jsou jednotlivá zastavení výpovědí o osobních vztazích nejen mezi vzpomínajícím a obdivovanými tvůrci, ale především mezi nimi navzájem. Fučík píše s přímočarou pravdivostí i o jejich slabostech, v hloubi však odhaluje jejich osobní a uměleckou velikost a touhu po lidské sounáležitosti. Soubor Píseň o zemi obsahuje práce věnované literatuře (od obsáhlejších studií přes přednášky a doslovy až po vybrané dopisy), které vznikly v letech 1945–1984 a většinou nebyly publikovány. I když tu a tam vysloví ostrý kritický soud, píše Fučík v tomto období už pouze o autorech, kterých si cení, nejvíce znovu o Jakubu Demlovi, Janu Zahradníčkovi a Janu Čepovi, z mladších např. o Josefu Kostohryzovi a Janu Skácelovi. Navzdory pozornosti věnované tragickým konfliktům řady děl vyzdvihuje (v nevysloveném kontrastu k dobové i osobní situaci) jejich kladné vyznění, které nachází především v rozmanitých variantách lásky k zemi.
Jako překladatel se Fučík soustředil zvláště na moderní německy psanou literaturu.

Bedřich Fučík zemřel 2. 7. 1984 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz