Ve svém životě ji pozná a prožívá každý. V encyklopedii o ní čteme: Kladný citový vztah. Její podoby se vyvíjejí s věkem a jsou v různých kulturách různé. Je to vztah erotický, pohlavní. A vztah k dítěti, rodičům, příteli.
Moravská spisovatelka Marcela Neužilová vydává v nakl. Alfa-Omega útlou knížku nazvanou Hlubinné ponory, v níž se jedná o lásce mezi mužem a ženou různého věku, o láskách opětovaných, často však nikoliv.
Někdejší středoškolská profesorka je autorka několika vydaných próz. Nyní, po loňském Výbrusu srdce (2016), jsou Hlubinné ponory osmé a další dílo připravuje. Zmiňuji se o tom proto, že v každé další knížce „vybrušuje“ věty a styl příběhů stavěných na morálce a křesťanské víře.
Cítím to jako hlas proti hrubosti a drsnosti, jimiž bývá v současné tvorbě až plýtváno.
První povídka Ponorka hlubinné něhy je příkladem erotického ovládání, touhy, ale zákazu daného vírou – kněze Ladislava a pěvkyně Ester. Dva lidé se setkají v Římě, oba poblouzněni vlastními představami. Ona je však provdaná s manželem, jenž jí nerozumí – on (kromě teologie vystudoval psychologii) poznal mezi manžely hráz odlišnosti…
Druhá, humorně laděná povídka je obrazem čtyř starších žen – jak se náhodou setkaly na léčení v lázních.
Následují dvě další – Ve zmatcích a Rozverná realita. V té čerstvě vysvěcený mladý kněz se ujímá svých povinností v současné vesnické farnosti. Prozatím málo zkušený, učí se práci s dětmi, pubescenty, mladými i staršími rodinami a seniory.
Jako ta předchozí Ve zmatcích – je laděna do světlejší, moravské noty.
Irena Zítková