Dnes uplyne 95 let od narození spisovatelky Zdeňky Psůtkové

Zdeňka Psůtková – překladatelka a prozaička, se narodila 30. 7. 1929 v Chodově.  Během manželství s akademickým malířem Jiřím Horníkem (1916–1961, sňatek 1955–60) užívala jméno Horníková, poté se vrátila k dívčímu jménu. Druhým manželem byl fagotista České filharmonie a člen Rejchova dechového kvinteta Václav Cvrček (* 1928, sňatek 1960). – Zdeňka Psůtková se narodila v rodině, v níž po dvě stě let přetrvávala řemeslná kovářská tradice, otec byl kovářem Československých státních drah. Po maturitě na učitelském ústavu v Plzni složila doplňující maturitní zkoušku na reálném gymnáziu v Klatovech (obojí 1947). Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala češtinu a ruštinu (abs. 1951, PhDr. 1953 prací z oboru dialektologie Chodov – monografie o jedné chodské vsi). Od začátku 50. let se soukromě věnovala studiu zpěvu, působila též jako koncertní pěvkyně. V letech 1951–53 byla redaktorkou v nakladatelství Naše vojsko. Po odchodu z redakce se ve svobodném povolání věnovala překladům, zejména z ruské literatury. V letech 1957–59 byla tajemnicí Kruhu překladatelů při Svazu československých spisovatelů, v letech 1968–71 redaktorkou literární redakce Československého rozhlasu. Poté odešla do invalidního důchodu. V letech 1990–91 působila jako členka výkonného výboru a předsedkyně autorské a překladatelské sekce Svazu rozhlasových tvůrců.

Od poloviny 50. let publikovala překlady a reportáže v Literárních novinách a časopisu Praha–Moskva. Později přispívala recenzemi a články do Kultury a překlady i vlastní povídkovou tvorbu uveřejňovala v periodikách Literární měsíčník, Výběr, Naše rodina, Lidová demokracie, Vlasta, Ahoj, Albatros, Tvorba, Kmen, příležitostně v Horizontu; v 80. letech pokračovala články a hojně poskytovanými rozhovory též v Nových knihách, v 90. též v časopise Ianua.
Od konce 60. let hojně spolupracovala s Československým rozhlasem; je autorkou řady rozhlasových pásem a pořadů věnovaných spisovatelům, jejichž díla překládala, a osobnostem hudební kultury: např. komponované pořady hudby a slova Klaviatury (od poloviny 80. let), třídílný seriál věnovaný Antonínu Dvořákovi (Příběh starého sboristy, Příběh námořního kapitána, Příběh vdovy po varhaníkovi, 1991). Napsala několik pohádek pro pořad Hajaja (Pohádka z orchestru, Pohádka z kovárny, obě 1987, O krásné nudličce a statečném makaronkovi, 1988) a zdramatizovala řadu lidových pohádkových námětů. Formou rozhlasových her zpracovala rovněž vlastní prozaická díla (Elixír života, 1987; Růže z Bertramky, 1987) a překlady (Tajga, 1976, podle Vjačeslava Jakovleviče Šiškova). Napsala též řadu původních her (Až skončí válka, 1990; Precedens, 1992; Poslední večeře, 1994; Noc v Čechách, 1996; Jeden den Zdeňky H., 1996; Trnová koruna, 1997) a také několik epizod rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?; odvysílány byly díly s názvy Lákavá nabídka, 1985; Brána školy otevřená, 1986; Hodina hry na kytaru, 1987, aj. Podle jejích scénářů byly rovněž natočeny televizní inscenace Všechny krásy života (1989, r. Libuše Koutná) a Růže z Bertramky (1991, r. Anna Procházková). – Rozsáhlá je překladatelská činnost Zdeňky Psůtkové; k vlastním i cizím překladům psala předmluvy, doslovy a medailony, od 70. let u řady z nich propůjčovala své jméno překladatelům, kteří nemohli publikovat pod vlastním jménem, Miroslavu Drozdovi, Jiřímu Honzíkovi a Jindřichu Pokornému. V 90. letech přiznaně i anonymně překládala texty ke komerčním dětským knížkám s obrázky Walta Disneye.
Překlady z ruštiny, angličtiny a francouzštiny a úpravou dialogů spolupracovala s dabingem Československého (Českého) filmu a Československé (České) televize; za výrazný přínos na tomto poli a mimořádnou kvalitu literární složky dabovaného díla obdržela roku 1999 Cenu Českého literárního fondu. – Přispěla do sborníku k 100. výročí narození Bohumila Mathesia Šedývlk (strojopis, 1988, ed. J. Franěk, J. Honzík, kopie v knihovně ÚČL AV ČR v Praze). – U časopiseckých příspěvků užívala šifer ZP, Ps. a pseudonymu Zdeňka Holarová, kterým řídce podepisovala i své překlady.

Vlastní tvorbě se Psůtková věnovala až od začátku 80. let. Na pomezí mezi tvorbou odbornou a beletristickou se pohybují její publikace Jak jsou v mé paměti, přibližující profily autorů, které autorka znala z osobních setkání (Konstantin Paustovskij, Alexandr Grin, Valentin Katajev), i soubor esejů Zamžené portréty, věnovaný méně známým skutečnostem ze života a tvorby klasiků ruské a sovětské literatury (kromě výše uvedených Alexandr Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov, Alexandr Ivanovič Kuprin, Maxim Gorkij, Vasilij Šukšin). Literárněhistorickou a muzikologickou erudici Zdeňky Psůtkové prokazují též její prozaické práce. Soubor miniaturních apokryfních epizod ze života klasiků světové hudby a literatury, představuje kniha Obrázek na slonové kosti, obsahující mj. triptych věnovaný pražským pobytům Wolfganga Amadea Mozarta a prózy čerpající z autorčiných osobních zkušeností z hudebního života. Zastřenou tragiku osudů významných osobností, jimž v rozletu brání každodenní všednost či intriky okolního světa, přiblížila v novelách Růže z Bertramky (o posledních dnech Josefiny Duškové), Elixír života (o objeviteli inzulinu Fredericku G. Bantingovi); tentýž námět nově uchopila rovněž ve svém posledním románu Doktor Inzulín. Příběhy životních selhání a tragických zklamání současných lidí soustředil povídkový soubor Zahrada U modrých kamenů. Do rodného Chodska zasadila prózu pro děti Prázdniny s Bárou a její volné pokračování Bára. Lidovou tradici regionu zprostředkovala dětskému čtenáři převyprávěním klasických pohádek ze sbírek Jana Františka Hrušky a Jindřicha Šimona Baara. – Jako překladatelka se Psůtková zaměřila zvláště na lyricko-romantické a přírodní prózy ruských a sovětských autorů.

Zdeňka Psůtková zemřela 30. 6. 2001 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz