Dnes uplyne 25 let od úmrtí básnířky a výtvarnice Naděždy Plíškové

Naděžda Plíšková – básnířka a výtvarnice, se narodila 6. 11. 1934 v Rozdělově u Kladna.  Od dětství ji provázel zájem o výtvarné umění. V roce 1950 nastoupila na Vyšší umělecko-průmyslovou školu, po absolvování (1954) zahájila studium oboru grafika a malířství u prof. Vladimíra Silovského na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1958–1959 získala stipendium na Hochschule für Graphik und Buchkunst v Lipsku, v letech 1968–1969 absolvovala stipendijní pobyt ve Stuttgartu. Akademii dokončila u prof. Karla Součka v roce 1961. V roce 1982 utrpěla vážný úraz páteře.

Vlastní texty a výtvarné práce začala publikovat v samizdatových sbornících v polovině 70. let. Přispěla do ineditních sborníků Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci (1975, ed. Ivan Martin Jirous), Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám (1975, ed. Ivan Martin Jirous); 75 (1975), Básníci pražského undergroundu (1986, ed. Egon Bondy), Na střepech volnosti (1987, ed. Zdeněk Hrubý). V samizdatu vyšel také Plíškové básnický soubor Třináct básniček (1982). Její texty se objevily v samizdatových periodikách Spektrum, Lidové noviny a Revolver Revue. Po roce 1989 byly některé její texty otištěny v časopisech Vokno, Tvar, Paternoster, Iniciály, Prostor, Labyrint, Literární noviny, Revolver Revue. – Své výtvarné práce vystavovala na samostatných výstavách (např. 1970 v Praze, 1978 v Olomouci, 1982 v Ostravě) i společně se svým manželem, sochařem a malířem Karlem Neprašem. Na výtvarnou i literární poetiku Naděždy Plíškové měly pravděpodobně vliv také seskupení Šmidrové (50. a 60. léta) a Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu (60. a 70. léta).

Básnické texty Naděždy Plíškové látkově vycházejí z autentického prožitku vlastní existence. Určující je deníkový charakter, výraz řečového proudu, volný verš. Autorka volně navazuje na poetiku Skupiny 42, stejně jako na tzv. trapnou poezii. Básnickou prvotinu Plíšková podle abecedy doprovází dvacet autorských grafik, grafická úprava textů se zde významně podílí na kompozici básní. Autorka tematizuje rozpadající se manželství, traumatizující zážitky spojené s následky zranění, naplňující mateřství. Nevěry manžela, touha po jeho tělesné blízkosti a kontaktu, smutek a stud jsou zaznamenány v obžalobných monolozích a fragmentech promluv. Vztah k dítěti a vlastní matce provází něha, zdrobněliny, záznam dětských otázek. Některé texty prvotiny přešly i do sbírky Hospodská romantika. Básně jsou záznamem rozhovorů a promluv, jak jsou vedeny a slyšeny v prostoru hospody – s příznačným jazykem (obecná čeština, vulgarismy), výrazem (fragmenty, říkadla, nápisy na zdech a záchodcích), rytmem (přetržitost, hromadění vzniklé opakováním). Posmrtně vydaná knížka Plíšková sobě obsahuje tvorbu let 1997–1999. Kniha je rekapitulací doposud zveřejněných témat, poslední reminiscencí tvůrčího i osobního života Naděždy Plíškové, kde je určující existenciální úzkost (ztracená láska, ztracené zdraví). Fragmenty života vystupují jak z deníkových záznamů, tak z autentické a syrové básnické zpovědi, kde jsou určující zápas o přežití, sebeironie a krutá upřímnost. Soubor obsahuje též autorčinu korespondenci s Jindřichem Chalupeckým.

Naděžda Plíšková zemřela 16. 9. 1999 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz