Dnes by oslavil 80. narozeniny básník Ivan Martin Jirous

Ivan Martin Jirous – básník, esejista a přední organizátor undergroundového kulturního života 70. let, se narodil 23. 9. 1944 v Humpolci  v rodině berního úředníka. Po maturitě na SVVŠ v Humpolci (1962) Jirous pracoval rok jako topič a stavební dělník. Od roku 1963 studoval dějiny umění na FF UK a působil jako spoluorganizátor a teoretik neoficiálního výtvarně-literárního seskupení tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (Karel Nepraš, Jan Steklík, Otakar Slavík, Eugen Brikcius aj.). Diplomovou práci Vizuální poezie. Jiří Kolář a Henri Michaux obhájil v roce 1968. Koncem 60. let byl externím spolupracovníkem časopisu Výtvarná práce, od začátku 70. let pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník; od roku 1976 většinou bez stálého pracovního poměru. Již v roce 1967 začal spolupracovat s rockovou hudební skupinou The Primitives Group a od roku 1969 byl uměleckým vedoucím skupiny The Plastic People of the Universe. V souvislosti s tím působil v 70. a 80. letech jako přední český ideolog a organizátor hnutí undergroundu. Uspořádal řadu ilegálních či pololegálních koncertů, výstav a dva „festivaly druhé kultury“ (1974 v Postupicích, 1976 v Bojanovicích); byl iniciátorem samizdatového časopisu Vokno (od roku 1979). Roku 1977 podepsal základní dokument Charty 77. Údajně většinou za „výtržnictví“, avšak de facto za svou organizátorskou a uměleckou činnost byl v této době pětkrát soudně trestán (většinou podle paragrafu 202); ve vězení byl v letech 1973–1974, 1976–1977, 1978, 1981–1985 a 1988–1989 (celkem osm a půl roku). Po listopadu 1989 byl ve svobodném povolání, žil střídavě v Praze a v Prostředním Vydří u Dačic, kde pořádal letní hudební festivaly. Od počátku 90. let podnikl řadu cest do zahraničí, většinou na pozvání ke čtení poezie, účasti na konferencích, knižních veletrzích aj. (např. USA, Itálie, Francie, Rakousko, Rusko, Velká Británie). V roce 1985 byla Jirousovi udělena exilová Cena Toma Stopparda za sbírku Magorovy labutí písně; v roce 2006 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta za dosavadní básnické dílo. – Jeho první ženou byla Věra Jirousová (1944–2011, rozená Vařilová), historička umění a básnířka; druhou ženou malířka Juliana Jirousová (*1943, rozená Stritzková).

V druhé polovině 60. let otiskoval především studie o výtvarném umění a hudbě v časopisech Výtvarná práce, Výtvarné umění, Divadlo, Sešity pro mladou literaturu aj. Později články, recenzemi a polemikami přispíval do samizdatových časopisů Vokno, Revolver Revue, Infoch, Dialogy, Jazzstop, Obsah, Mašličkový časopis, Moravská čítanka, Váhy aj. Od roku 1976 publikoval také v různých časopisech exilových: jeho stěžejní historiografická a manifestační práce Zpráva o třetím českém hudebním obrození vyšla tiskem poprvé (s titulem Zpráva z českého hudebního podzemí, redakcí podepsáno J. Kabala) ve Svědectví (Paříž 1976). Práci Pravdivý příběh Plastic People vydal nejprve v letech 1983, 1984 a 1987 na pokračování vídeňský časopis Paternoster, v roce 1991 Studentské listy; oba tyto texty vyšly knižně v definitivní podobě až v souboru Magorův zápisník (1997). Magorův Jeruzalém vyšel v roce 1990 v časopise Most; Magorův soumrak nejprve v trojím odlišném uspořádání: v časopisech Paternoster (1992), Revolver Revue (1993) a jako soukromý tisk v roce 1994. V samizdatu publikoval sbírky Magorův ranní zpěv (1975), Magorova krabička (1979), Mládí nevykouřené (1980), Magorovo borágo (1981), Magorova mystická růže (1981), Magorovy labutí písně (1985, v uspořádáním odlišném od pozdějších samizdatů a knižních vydání), Ochranný dohled (1985), Magor dětem (1986), Magorovi ptáci (1987), Magorův Jeruzalém (1987). Samizdatově byl též realizován první pokus o souborné vydání Jirousových textů esejistických i básnických: Dílo Ivana Jirouse, sv. 1 (1983, ed. Ivan Lamper). Všechny básnické sbírky vyšly pak knižně v definitivním uspořádání až v souboru Magorova summa (1998). Po roce 1989 pak drobnější publicistikou, polemickými statěmi, rozhovory, ale též básnickými výbory předcházejícími knižní vydání přispíval např. do Ateliéru, Babylonu, Divadelních novin, Hostu, Iniciál, Potulného dělníka, Lidových novin, Literárních novin, Mašurkovského podzemného, MFD, Nových knih, Práva a Salonu Práva, Proglasu, Prostoru Zlín, Reflexu, Respektu, Revolver Revue, Rolling Stone, Souvislostí, Tvorby, Vokna, Voknovin, Výtvarného umění (II), Yazzyku, Xantypy aj. Napsal rovněž řadu předmluv či doslovů ke knihám jiných autorů (např. Milan Knížák, Jiří Tichý, Quido Machulka, Josef Vondruška, Abbé J. Libánský, soubor textů Plastic People, soubor textů Garáže). Jirousovy básnické texty, pocházející především ze sbírky Magorovy labutí písně, byly otištěny v řadě sborníků i čítanek a rovněž v několika zahraničních překladových antologiích (např. anglicky, francouzsky, německy, maďarsky, polsky, rusky).
Uspořádal také tři samizdatové sborníky poezie (Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci, 1975; Ing Petru Lamplovi k 45. narozeninám, 1975; Magorův zápisník 1, 1980), rovněž samizdatový výbor z poezie Heřmana Chromého Asi, 1987, a přispěl do řady dalších ineditních sborníků, např. Magorův zápisník 1 (1980, ed. Ivan Martin Jirous); Čs. underground I A,B (1984, ed. Ivan Lamper); Básníci pražského undergroundu (1986, eds. Egon Bondy a Oleg Pastier); Čert má kopyto (1986). V roce 1977 byl pro něj uspořádán ineditní sborník poezie Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (ed. Pavel Zajíček); v roce 2007 vyšel na Jirousovu počest sborník Humpolecký Magor, obsahující řadu vzpomínkových statí a rovněž Jirousovy juvenilie (ed. Jarmila Neomytková). Jako literární postava Jirous vystupuje v řadě děl Egona Bondyho (např. Afghánistán, Bezejmenná). Původní přezdívky Magor užíval jako pseudonymu, podepisoval se též šiframi: J., Ji., I. J., /kub/ (ve Výtvarné práci, společně s V. Jirousovou).
Jirousova života se týká několik filmových, resp. televizních dokumentů, např. Concert /Premiéra/ (ČST & FATE 1990, režie Josef Dlouhý); Z Ruzyně do New Yorku (ČST, rež. Jitka Pistoriusová); 20 minut z Říše (ČT 1994, režie Václav Kučera); Alternativní kultura I, 5. díl seriálu – Od undergroundu k šedé zóně (ČT 1998, režie Petr Slavík); Bigbít, 24. a 25. díl seriálu (ČT 1998, režie Václav Křístek); Zblízka: Vis Magor (ČT 1999, režie Andrej Krob); The Plastic People of the Universe (2001, režie Jana Chytilová); Samizdat, 4. pokračování seriálu – o hudebním samizdatu (ČT 2002, režie Andrej Krob); Alternativní kultura II, 1. díl seriálu – Proti proudu; 4. díl – Poezie v podzemí I. (ČT 2003, režie Petr Slavík).

Jirousova tvorba sestává jednak z umělecké publicistiky, kritických statí a svérázných memoárů, jednak z poezie. Ve své rané umělecké publicistice z konce 60. let se Jirous projevuje jako nadšený apologeta konkrétních uměleckých projevů i jako propagátor nejaktuálnějších uměleckých trendů. Zásadní význam pro pochopení uměleckých a lidských ambicí českého undergroundového společenství 70. let má zejména jeho rekapitulační a manifestační studie Zpráva o třetím českém hudebním obrození (1975), vydaná mnohokrát samizdatově, několikrát tiskem a přeložená též do řady cizích jazyků. Doplňkem k této studii je především faktograficky nesmírně bohatý memoárový text Pravdivý příběh Plastic People (1980–1981, 1985–1987).
Jeho básnický debut, samizdatový Magorův ranní zpěv, jakož i sbírky následné (Magorova krabička, Mládí nevykouřené), lze charakterizovat jako kolekci literárních efemerid, provokací a citací, jejíž komponenty většinou nelze vnímat mimo kontext celku (pravděpodobný je vliv Bondyho tzv. trapné poezie či poetiky Stankovičovy a Lamplovy). Na pozadí dadaistických veršů, hraničících mnohdy s poetikou vizuální poezie, se objevují momenty křesťanské pokory, kontrastně prokládané blasfémiemi, založenými na silně expresivním, běžně tabuizovaném výrazivu.
Zlom v Jirousově tvorbě přináší až sbírka Magorovy labutí písně, jež vznikala během jeho věznění v Litoměřicích, Ostrově nad Ohří a Valdicích (1981–1985). Básně, vystavěné na tradičních rýmových schématech a významově pracující i s příležitostnými primitivismy či makarónismy, vytvářejí prostor vězňova univerza. Ve výpovědi se prolínají úryvky jakoby z vězeňského „deníku“ s literárními výpůjčkami, citacemi a reminiscencemi, s intimními vzpomínkami na rodinu a přátele, s „modlitbami“ a „žalmy“, s ironickými i sebeironickými glosami a epigramy, ale i s hrůzně realistickými črtami a perziflážemi. Tato poetika umožňuje Magorovy labutí písně vnímat nejen jako určující typ literatury undergroundu (společně s nejvýznamnějšími básnickými texty např. Egona Bondyho, Vratislava Brabence, Andreje Stankoviče, Fandy Pánka, Pavla Zajíčka, Quida Machulky), ale vřadit je též do kontextu literatury vězeňské a rovněž do souvislostí moderní české katolické literatury (Jakub Deml, Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, Bedřich Fučík). Navazující sbírky (Ochranný dohled, Magorovi ptáci aj.) zřetelně těží ze získaných zkušeností.
Sbírky z let 1985–1997, uspořádané autorem až při přípravě souborného vydání ve svazku Magorova summa (Magorův soumrak, Wydrzie Mediocri, Magorova děťátka) tvoří opět zejména texty reminiscenční, zpovědní, ale též literární parafráze a citace. Ve svých posledních sbírkách Jirous tuto poetiku dále rozvíjí, přičemž s postupem let začíná v jeho poezii převládat stále pochmurnější tón, k čemuž přispívají též nová témata ekologická a apokalyptická; rovněž časté milostné téma je vesměs chmurné (např. Magorova vanitas, Ubíječ labutí, Rattus norvegicus) .
Ojedinělým Jirousovým pokusem v jiném žánru je sbírka básní a pohádek Magor dětem. Jirousova korespondence, tj. jeho publikované listy z vězení, doplňuje jeho literární dílo v užším slova smyslu a jsou cenným dokumentem, přispívajícím k autorovu lidskému a uměleckému portrétu.

Ivan Martin Jirous zemřel 9. 11. 2011 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz