Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Miroslava Ivanova

Miroslav Ivanov – literární historik, autor literatury faktu, se narodil 10. 4. 1929 v Josefově nad Metují (dnes Jaroměř).  Otec byl dělníkem, po roce 1920 zůstal jako důstojník v armádě. Ivanov absolvoval reálné gymnázium v Jaroměři (maturita 1948). Krátce pracoval jako úředník a dělník v hutích na Kladně, od roku 1949 žil v Praze. Na FF UK studoval češtinu a historii (1949–1953, PhDr. 1953 prací Vlastenectví Jaroslava Vrchlického) a poté působil jako odborný asistent na katedře české a slovenské literatury. Od roku 1960 byl redaktorem časopisu Hlas revoluce (vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků). V roce 1967 se stal spisovatelem z povolání. Zkušenosti z četných zahraničních cest zpracoval v literatuře pro mládež, v cestopisech i při práci na knize Novosvětská (USA navštívil 1982). Od roku 1985 člen sekce spisovatelů literatury faktu, později Klubu spisovatelů literatury faktu (od 1991 jeho místopředseda).

Přispíval do periodik: Hlas revoluce, Nový život, Květy, Literární noviny (1967 zde na pokračování Tajemství RKZ), Host do domu, Květen, Tvorba, Nové knihy, Zlatý máj, Literární listy, Kmen (1987 zde na pokračování Memorandum), Lidové noviny, Innostrannaja literatura (Moskva) aj. Spolu se Zdeňkem Karlem Slabým redigoval jediné číslo časopisu Průsečík (1957). – Podle jeho námětů byly natočeny televizní filmy Lenin v Praze (1960, režie Jaromír Vašta), Znám já jeden krásný zámek (1969, režie František Mudra), Smrt na čekané (Ostrava 1972, režie Franitšek Mudra), Akce Tetřev (Ostrava 1975, režie František Mudra) a třídílný seriál Atentát na Reinharda Heydricha (1965, režie Miloslav Zachata). Byl autorem četných knižních doslovů. Připravil katalogy řady výtvarných výstav (Milana Albicha, Jaroslava Bockera, Cyrila Boudy, Zdenky Burgetové, Václava Rykla aj.). – Užíval pseudonymu Jan Václavů a šifer MI, OV, Iv.

Ivanov byl od počátku 60. let jedním z nejvýraznějších autorů české literatury faktu. V jeho pojetí tento žánr představuje tematické zaměření na čtenářsky atraktivní historická a literárněhistorická tajemství a záhady, tvarově pak propojení beletristických postupů detektivní prózy, reportáže a cestopisu s historickou faktografií. Kompozice obvykle využívá montáže několika typů textů: fabulovaný rámec pátrání po historické nejasnosti autorovi umožňuje klást vedle sebe (někdy až redundantně) citace z autentických archivních dokumentů, subjektivní výpovědi přímých i nepřímých svědků (případně i svědků autorova pátrání), jakož i vlastní objektivizující výklady. Charakteristickým znakem je rovněž snaha opřít spekulativní úvahy a vývody o metody exaktních věd, kriminalistické analýzy, ba i o metody dobově populární (kondiciogramy). Teoreticky své pojetí literatury faktu Ivanov precizoval v knihách Proč se vůbec scházíme aneb O literatuře faktu bez předsudků a Nepravděpodobné příběhy aneb Jak jsem dělal literaturu faktu.
Knižně debutoval cestopisem po Itálii a Řecku Bohové odešli, jeho zájem o cestopisnou prózu se později výrazně projevil i např. v dílech s tematikou z dějin válek (Martova pole, Přípitek na Šipce), v knize o Antonínu Dvořákovi (Novosvětská) a v literatuře pro děti. Zpočátku se Ivanov věnoval také historii dělnického hnutí (Lenin v Praze) a protifašistickému odboji, mj. psal o atentátu na Reinharda Heydricha (Nejen černé uniformy), o Lidicích a Ležácích (A hořel snad i kámen). Původní profese Ivanova přivedla rovněž k „tajemstvím“, jež skrývá česká literární historie, k otázkám životních osudů spisovatelů, autorství a geneze textů, reálných modelů literárních postav, autorských pseudonymů apod. (Historie skoro detektivní, Labyrint, Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi). Významné místo mezi těmito knihami mají práce obnovující zkoumání pravosti Rukopisů (Tajemství RKZ, Záhada Rukopisu královédvorského, Utajené protokoly). Zvláště od poloviny 70. let se Ivanov zaměřil na českou historii od Sámovy říše, přes začátky českého státu, husitství, nevolnické povstání 1775, až po revoluci 1848. Zabýval se záhadami životopisnými (sv. Václav, Jan Žižka, Jan Amos Komenský), lokalizací významných míst (např. středisko Velké Moravy) a rekonstrukcemi událostí (např. smrt Jana Roháče z Dubé). Postupně Ivanov historická fakta stále více beletrizoval (Vražda Václava, knížete českého…, Český pitaval aneb Kralovraždy, Podivuhodné příběhy) a své záhady konstruoval (Požár Národního divadla aneb Příliš mnoho záhad). V 90. letech Ivanov obrátil pozornost k doposud pomíjeným a zamlčovaným kauzám (Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové). Empirický přístup k předmětu nahradily též impulzy hermetických věd a astrologie (Jiskření aneb Na černé hodince s Máchou, Němcovou a hvězdami). I nadále se však věnoval naučné topografické literatuře (Čtení o Lázních Velichovkách) a žánru biografie (Zahrada života paní Betty /později Boženy N./, Čech v Kanadě /o exulantu Jiřím G. Cornovi/, Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše).

Miroslav Ivanov zemřel 23. 12. 1999 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz