Za titulem v pořadí už třináctého románu Salmana Rushdieho Zlatý palác (The Golden House) se skrývá alegorie: Domus aurea byl palác extravagantního římského císaře Nerona, neslavně proslulého krutostí a výstřednostmi. Rushdieho román je první „prozaický komentář“ poukazující na nebezpečí trumpismu. Děj začíná v den inaugurace reálného prezidenta Obamy a vrcholí v povolebním období fiktivního prezidenta Garyho Gwynplaineho, pozemkového magnáta a demogoga se zelenými vlasy. Jeho populistická argumentace vítězí nad ženskou protikandidátkou; „lež, nenávist a fanatismus“ jsou totiž zábavnější než logická argumentace.
Román je psycho-patologickou studií fiktivních postav: indo-amerického pozemkového spekulanta Nerona Goldena a jeho tří vzájemně soupeřících synů, kteří přesídlili na Manhattan po teroristických útocích v Indii. Tuto galerii doplňuje René Unterlinden, mladý filmař belgického původu, jenž hodlá příběh svých newyorských sousedů vtělit do prvního scénáře. Českého čtenáře jistě osloví i poslední z galerie ústředních postav – východoevropská kráska Vasilisa, která přinutí téměř osmdesátiletého Nerona ke sňatku, a tím ohrozí dědické nároky jeho synů z předchozích manželství. Středem Rushdieho komplikovaného příběhu je ovšem fenomén „Trump“; jeho osobnostními charakeristikami podělil Rushdie ústřední postavy románu.
Podle nakladatele je Zlatý palác odklonem od Rushdieho „magického realismu“. Autor sám však soudí, že nad lidskou civilizací – nejen tou západní – se stahují „mračna ignorance“ a „nesmiřitelně soupeřících realit“.
Stanislav Perkner