Dnes uplyne 120 let od narození spisovatele Josefa Sekery

Josef Sekera se narodil 4. 12. 1897 ve Starkoči (u Čáslavi) v rodině truhláře. Jeho synovcem je Leopold Sekera (* 1920), autor dobrodružných a chlapeckých románů užívající v sešitových edicích kolektivního pseudonymu Will Mac Khiboney. – Do školy Sekera chodil ve Starkoči, v sousední Zbyslavi (kde také prožil část dětství u příbuzných) a v Čáslavi. Studoval na odborné tkalcovské škole v Rychnově nad Kněžnou (do 1913) a na její strojařské větvi v Šumperku. V roce 1915 narukoval a po dělostřeleckém výcviku byl odvelen na italskou frontu. V armádě zůstal jako důstojník až do roku 1920, kdy se stal úředníkem na ředitelství Čs. státních drah v Bratislavě. Na Slovensku se spřátelil s Karlem Plickou, Fraňo Kráľem, Petrem Jilemnickým a dalšími levicovými intelektuály a zapojil se do činnosti bratislavské pobočky Družstevní práce. Na začátku 30. let byl jedním z organizátorů pokusu o vydávání literární revue a knižní edice Stan v Břeclavi. V roce 1939 byl přeložen do Prahy, v letech 1945–49 působil jako vedoucí referent na ministerstvu dopravy a techniky. Od roku 1950 spisovatel ve svobodném povolání. V letech 1953–56 byl tajemníkem SČSS; zastával i jiné funkce (mj. člen umělecké rady ministerstva kultury). Na sklonku života byl předsedou Českého literárního fondu a aktivně se podílel na ustavení normalizačního SČS.

Publikoval již před válkou, postupně přispíval do periodik Robotnícke noviny (Bratislava), Tvar, Panoráma, Magazín Družstevní práce, Haló noviny; později do novin a časopisů Tvorba, Rudé právo, Literární noviny, Nový život, Impuls aj. Redigoval měsíčník Stan (Břeclav, 1929–30, 2. roč. s Josefem Zamazalem, Oldřichem Zemkem a Josefem Ošmerou), Cestovný zpravodaj Čs. štátnych drah (Bratislava, 1932–38) a týdeník Praha v týdnu (1942–44). – Román Děti z hliněné vesnice inspiroval Iva Havlů a Harryho Macourka ke stejnojmennému muzikálu (rozmn. 1975), podle románu Česká rapsodie sestavil Vlastimil Fišar scénickou montáž Věčně mladé pokolení (ve sborníku Říjen 1917, vyd. 1962). V knihovně Divadelního ústavu je uložen rukopis Sekerovy divadelní hry Ostrov rudé floty (b. d.). – Sekera užíval pseudonymů Jos. S. Starkoč, J. S. Starkoč (podle rodiště).

Sekerovy první prózy mají blízko ke kalendářové lidové četbě sentimentálně sociálního a humoristického ražení (Sváté listy, O lásce a taškářích). Na ustálené dějové a charakterizační konvence Sekera spoléhal i později (nejvýrazněji v milostném románku Kouzelné léto), zároveň však stále výrazněji navazoval na tradici venkovské realistické prózy a využíval zdrojů folklorního vypravěčství. V pokusech o epicky koncentrované novelistické útvary z prostředí městských středních vrstev prošel opožděně vlivem novoklasicismu (Hazardní hráči, Kruh osudu). Již zde zrála jeho záliba v milostné motivaci děje a v prudkých povahách, které podával s mírnou romantickou idealizací a s naturalistickým zvýrazněním lidské pudovosti. Naplno se pak tyto sklony rozvinuly v prózách o slovenských a moravských vinařích (Vinaři, Hora Radostná) a v rodové kronice z východočeské vesnice (Pán žernovů). Po válce přivedlo autora jeho zaujetí pro postavy nezkrotného citového založení k tématu slovenských Romů, z jejichž civilizační zanedbanosti obviňoval aparát kapitalistického státu (Děti z hliněné vesnice). Rysy propagandistické apelativnosti v dialozích a podřízenost syžetu apriorním dobovým ideovým schématům jsou patrné i v románech o účasti českých rudoarmějců v občanské válce v Rusku (Česká rapsodie) a o politickém i hospodářském vývoji Slovenska za narůstající agitace Hlinkovy strany ve 30. letech (Červený dolomán). Sekera se v nich znovu přiklonil k útvaru kronikářsky strukturovaného a bohatě zalidněného románu, který chtěl zachytit celou šíři sociálních i etických konfliktů epochy. Táž metoda, která jen mírně modifikovala poúnorový schematismus zdůrazněním erotické motivace a životní nahodilosti, charakterizuje i román o proměnách vesnice na Čáslavsku od konce války do kolektivizace (Jsme strom zelený). Věcností a střízlivým psychologickým dokreslením faktografického materiálu zaujímá výjimečné místo v Sekerově díle životopisné pásmo o malíři Jindřichu Pruchovi Torzo lásky.

Josef Sekera zemřel 14. 11. 1972 v Benešově.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz