Scrutonova kniha není běžnou příručkou o tom, jak či jaké pít víno, kterých existují tisíce. Je sofistikovaným filosofickým průvodcem myšlením o víně, ale i osobním vyznáním. Knihou napsanou s typickým anglickým humorem, vášnivou a zaujatou obhajobou nápoje, bez něhož by nevznikla civilizace. Obrací se na všechny,u nichž módní posedlost zdravím úplně neutlumila potěšení z věcí tělesných. Filosoficky obhajuje prastarou myšlenku, připisovanou již Platónovi, že bohové nikdy člověku nedali nic znamenitějšího a cennějšího než víno. Scruton vtipně demaskuje pokrytectví bojovníků proti alkoholu, a to nikoli proto, aby podporoval neřest, ale aby ukázal, že pití vína se nevylučuje se ctností. Chceme-li žít plnohodnotný život, měli bychom si umět užívat darů této země. Dnes se diskutuje především o tom, zda pití vína je, či není dobré pro fyzické zdraví. Mnohem podstatnější je však podle Scrutona vliv vína na zdraví duševní – a to veskrze pozitivní, když se dbá na kulturu pití, a negativní v opačném případě. Víno se jistě výborně hodí k jídlu, ale ještě lépe k přemýšlení. A nic neladí s vínem lépe než filosofování. Staletá moudrost říká, že ve víně je pravda. A to nejenom v tom, co na sebe ovíněný člověk rozvázaným jazykem prozradí. Víno je i cestou k pravdivému poznání tohoto světa, k smíření se s ním. Líčí náš vezdejší svět jako ten pravý a oslavuje jej. Vrhá světlo do nitra člověka, do jeho duše, naznačuje mu jinou cestu k poznání bytí. Nezatemňuje však přitom světlo dopadající na náš svět jako například silné destiláty, ani nám jako drogy nesugeruje, že jsme na prahu jiné reality. Posvěcuje skutečnost tady a teď. Nic jiného z toho, co jíme a pijeme, nemá kolem sebe takovou auru významů jako víno. A proto také ti, kdo proti němu bojují a odmítají je pít, nám o sobě říkají podstatnou věc – že nejsou na této zemi doma.

Zatímco islámská civilizace je drásána konflikty, západní civilizace má vnitřní tendenci k rovnováze. Svobody, které občané Západu pokládají za samozřejmost, jsou v islámských zemích veskrze neslýchané, a zatímco žádní západní občané ze Západu neutíkají, 70 procent světových utečenců jsou muslimové prchající z míst, kde je oficiální doktrínou jejich náboženství. Všichni tito utečenci navíc míří na Západ, protože neznají jiné místo, které by jim dalo příležitosti, svobody a osobní bezpečí, které beznadějně hledali doma. Zarážející však je, že jakmile přijdou na Západ, mnozí z těchto muslimských běženců začnou pociťovat ke společnosti, která je obklopuje, nenávist; chtějí se jí pomstít za nějakou chybu, která je tak odporná, že za přiměřený trest nepovažují nic menšího než její naprosté zničení. Ještě podivnější je skutečnost, že ti muslimové, kteří se usadili, integrovali a osvojili si určitý druh loajality k západním institucím a zvykům, často vychovávají děti, které se navzdory tomu, že se narodily na Západě, samy identifikují s jeho opozicí – s opozicí tak nelítostnou, že opět hraničí s touhou po zničení. Bylo by však chybou svalovat vinu pouze na islám. Kniha známého britského filosofa Rogera Scrutona, inspirovaná událostmi 11. září 2001, je nejen břitkou inlektuální obranou západní civilizace, ale i kritickým zkoumáním toho, zda mohou západní státy ve své nynější podobě nabídnout islámským přistěhovalcům tolik potřebný pocit sounáležitosti, aby mohli získat loajalitu k hostitelské zemi.

Román Rogera Scrutona je unikátním svědectvím o tom, jak československý disent vnímal konzervativní britský intelektuál, jenž se s ním měl možnost seznámit prostřednictvím svých aktivit, které zde v době komunismu s okruhem svých přátel rozvíjel. Je hlubokou sondou do duševního stavu Čechů během posledních let totalitní noční můry. Setkáváme se s jedinečnou kulturou disidentů, s utrpením a frustrací mladých lidí, pro něž byly uzavřeny všechny cesty ke vzdělání i k budoucnosti. Prostřednictvím milostného příběhu dvou mladých lidí autor čtenáře nejen vtahuje do tísnivé atmosféry oněch let a představuje mu vnitřní život těch, kteří se nehodlají smířit se stávajícími poměry, ale především pokládá obecnější otázky etiky, morálky, mezilidských vztahů, možnosti žít v pravdě, a dokonce možnosti existence pravdy (nejen) v totalitně ovládané společnosti. Jan Reichl vyučuje na katedře mezinárodních vztahů Wheaton College ve Washingtonu. Toto místo získal před patnácti lety, v době, kdy všechny americké vysoké školy chtěly na své půdě skutečného svědka života v komunismu. On však pro své studenty a život v zemi svobody, hojnosti a prosperity žádné nadšení necítí. Neustále se v myšlenkách vrací zpět, do poloviny roku 1980, kdy byl kvůli ideologickým „zločinům“ svého otce zbaven možnosti vzdělání i jakýchkoliv nadějných vyhlídek. Přesto jeho život v těch temných dobách alespoň na krátký čas prozářila Bětka, tajemná dívka, která ho znovu vzkřísila, vyvedla z podzemí jeho vlastní fantazie ven na denní světlo a naučila ho doufat, svobodně se rozhodovat a milovat. Prostřednictvím Bětky se tehdy Honza setkává se skutečným podzemím – undergroundem. S bytovými semináři, disidenty, zakázanou literaturou, s tajným knězem Pavlem. Tato zkušenost mu nabízí nové obzory a začne přemýšlet o podivné době, v níž žije, a dějinách své země, které zanechaly hluboký pocit viny. To vše jej čím dál víc svazuje s Bětkou. Honzův příběh směřuje rychlým tempem až k jeho nečekanému konci.

Roger Scruton je autorem řady knih o filozofii, estetice, umění, napsal i prozaická a hudební díla. Publikuje množství článků v časopisech (The Spectator, The Encounter), denících (The Times) a je šéfredaktorem čtvrtletníku konzervativního myšlení The Salisbury Review. Jeho výzva a argumenty jsou aktuální v době zlomového bodu evropských dějin, ve kterém sjednocovací experimenty vedou k narušení politické loajality, přehledného systému jištění lidských práv i občanské identity.