Dnes by oslavil 75. narozeniny básník Fanda Pánek

Fanda Pánek – vlastním jménem František Pánek, se narodil 2. 11. 1949 v Praze. Vyrůstal v úřednické rodině, jež byla postižena hráčskou vášní otce. V mládí aktivně sportoval, hrál kolovou. Po ukončení ZDŠ se roku 1965 začal učit potrubářem, avšak v roce 1968 učiliště opustil. Snaha vyhnout se vojenské službě ho přiměla nejprve k práci na stavbě (pětiměsíční náhradní službu však už neabsolvoval) a pak ke studiu na Střední škole pro pracující (1970–1971). Prošel řadou zaměstnání (kulisák, pomocný číšník, pomocný dělník, hrobník, posléze převážně hlídač a v letech 1997–2000 kustod kostela sv. Josefa na náměstí Republiky). Opakovaně byl diagnostikován jako psychopatická osobnost a několikrát hospitalizován v psychiatrických léčebnách, dlouhodobě byl podroben tzv. ochranné léčbě, od roku 2001 je v plném invalidní důchodu. Životně důležitým byla pro Pánka setkání s psychiatry Stanislavem Drvotou (1971) a Cyrilem Höschlem (1976), s literáty Janem Lopatkou (1970) a Egonem Bondym (1974) a s undergroundovým společenstvím kolem rockové skupiny The Plastic People of the Universe (1973); v roce 1977 podepsal Chartu 77. V 70. letech byl velmi činný i jako opisovatel ineditní literatury a šiřitel samizdatů. Od počátku 80. let, kdy Ivan Martin Jirous byl ve vězení a tato komunita byla dezintegrována, žil ve značné izolaci. Od své konverze ke katolicismu (1985) se aktivně účastní náboženského života.

Poezii začal Pánek psát roku 1972. Debutoval v samizdatovém sborníku Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci (1975, ed. Ivan Martin Jirous). Od téhož roku také zveřejňoval svou poezii v nepojmenovaných samizdatových souborech, které až v roce 1981 shrnul do svazku U prdele; do roku 1985 pak sestavil několik dalších nepojmenovaných souborů. Časopisecky publikoval v periodikách samizdatových (Spektrum 1981; Jednou nohou 1985; Vokno 1986) i exilových (Svědectví, Paříž 1980; Paternoster, Vídeň 1983, 1984). Dále se zúčastnil samizdatových sborníků Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám (1975, ed. Ivan Martin Jirous), Pohledy 1 (Petlice 1976, ed Václav Havel), Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (1977, ed. Pavel Zajíček), Co dům dal (1978, ed. Jiří Mrázek), I.D. [Ivanu Dubskému k pětapadesátinám] (smz. b.d. [1981]), Kešot (1983, ed. Jarmila Bělíková), tzv. Petruščin sborník (1983, ed. Petruška Šustrová), Čs. underground 1 (Mozková mrtvice 1984, ed. Ivan Lamper), Už na to seru, protože to mám za pár (Edice Expedice 1985, ed. Andrej Stankovič), Básníci pražského undergroundu (Bratislava 1986, eds. Egon Bondy a Oleg Pastier), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987) a Podzemní sborníček (1989). Po roce 1989 pak přispěl verši do Fragmentu K (Bratislava, 1990), Tvorby (1991), Souvislostí (1993), Revolver Revue (1994, 1995), Prostoru Zlín (1997) a Babylonu (2001, 2006). Některé Pánkovy texty zhudebnila skupina The Plastic People of the Universe a zařadila na své LP desky Francovka a Eliášův oheň (obě 1992) a posléze na CD Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (2001) a Ach to státu hanobení (2000). Jako literární postava vystupuje Pánek např. v prózách Egona Bondyho (677, smz. 1977, tiskem 2001; Příšerné příběhy, smz. 1975, tiskem 1995), Petra Placáka (Medorek smz. 1985, tiskem 1990) a Josefa Vondrušky (Chlastej a modli se, 2005). – Pánkovu životu a dílu je věnována část dokumentu České televize Alternativní kultura II, 4. díl seriálu – Poezie v podzemí I. (2003, režie Petr Slavík). – Užíval pseudonymů Fanda P., František Petřík a šifry F. P.; podepisoval se i vlastním jménem František Pánek.

Pánkova samizdatová tvorba byla zpřístupněna postupně ve dvou autorských výborech: Dnů římských se bez cíle plavíte (1993), A tak za polární noci (1994). Celek své samizdatové poesie v původním znění se Pánek odhodlal vydat až roku 2007 ve svazku Vita horribilis, jehož jádrem je původní samizdat U prdele.
Pánkova básnická tvorba zejména z let sedmdesátých byla je ve značné míře ovlivňována psychopatickými dispozicemi autorovými, jenž v některých obdobích svého života navíc hledal – analogicky s dalšími undergroundovými básníky, např. s Milanem Kochem či Josefem Vondruškou – inspiraci a východisko v alkoholu a v drogách. Především v raném období (samizdatový soubor U prdele) lze jeho verše charakterizovat jako lapidární „říkánky“ o jednoduchém rýmovém schématu, užívající deklasovaného jazyka plného vulgarismů, kalambúrů, přestupků proti gramatickým pravidlům, a tedy i bezděčné jazykové komiky. Zde je zřetelná příbuznost Pánkovy tvorby s tzv. trapnou poezií Egona Bondyho a s jazykovými experimenty Andreje Stankoviče. („Říkánky“, obsahující překvapivě drastické výrazy a přinášející obrazy až apokalyptické a chiliastické, je možno považovat za konstantu české podzemní poezie vůbec; viz např. tvorbu Petra Lampla, Quida Machulky, Charlieho Soukupa a Petra Taťouna či sbírku „vězeňské lyriky“ Magorovy labutí písně od Ivana Martina Jirouse.) Schizoidní vidění světa umocňuje sílu Pánkovy básnické výpovědi, v níž zdánlivě prvoplánové koprolalie a blasfémie nabývají podoby svědectví o nesnesitelném tlaku společenské situace na individuum. Pánkovy verše tvoří bezděčnou kroniku doby svého vzniku, a to zejména s ohledem na dění v rámci undergroundového a chartovního společenství, v němž byly také značně ceněny. Na začátku 80. let získávají stabilnější obrysy a blíží se glose či apostrofě; časté dedikace přátelům z undergroundu a disentu jsou projevem jejich adresnosti (Dnů římských se bez cíle plavíte).
Po čtyřleté odmlce (1985–1989) vystoupil Pánek s poezií, která je – při zachování říkankovitého stylu – tematicky silně ovlivněna křesťanskou vírou. Básně z 90. let jsou pak svého druhu modlitbami, přímluvami a výrazem snahy o pokání, místy se objevují i texty s hagiografickým tématem (sbírka Vita nova a její oddíl Akta k Bohemia sancta).

František Pánek zemřel 18. 8. 2024.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz