Zdeněk Neubauer – biolog a filozof, se narodil 30. 5. 1942 v Brně. Otec Zdeněk Neubauer (1901–1956) byl profesorem správní vědy a správního práva na MU a UK, patřil k představitelům brněnské normativní právní školy. Neubauer maturoval na gymnáziu v Praze (1960), vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK (1960–1965) a dálkově filozofii na FF UK (1965–1970, PhDr. 1971 prací Zamyšlení nad vědou a filozofií). V letech 1967–1970 absolvoval studijní pobyt v Neapoli v Mezinárodní laboratoři pro genetiku a biofyziku (Laboratoire Internazionale di Genetica e Biofisica). V letech 1970–1982 pracoval jako laboratorní technik na Přírodovědecké fakultě UK (mikrobiologie), v období 1982–1990 působil jako domácí programátor ve výrobním podniku Svazu invalidů META. V roce 1974 se podílel na založení neoficiálníObnovené platonské akademie na Kampě čili Kampademie(Radim Palouš, Daniel Kroupa, Martin Palouš, Zdeněk Kratochvíl, Ivan Havel, Václav Havel aj.). V roce 1990 založil a až do roku 1996 vedl Katedru filozofie přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK, přednášel rovněž na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK; participoval též na transdisciplinárním výzkumu Centra teoretických studií. V roce 1991 byl jmenován docentem obecné biologie, v roce 1992 univerzitním profesorem, obě řízení absolvoval na 3. lékařské fakultě UK. – Jeho sestra Kamila (*1946) byla manželkou disidenta a politika Václava Bendy (1946–1999).
Do roku 1984 přispíval do odborných biologických časopisů, poté až do roku 1989 měl zákaz publikování. Své texty zveřejňoval v samizdatových časopisech Spektrum, Paraf, Střední Evropa, Kritický sborník. V zahraničí byly jeho texty uveřejňovány v časopisech Studie (Řím), Rozmluvy (Londýn), Il nuevo Areopago (Bologna). Po roce 1989 publikoval v periodikách: Prostor, Filozofický časopis, Kritický sborník, Souvislosti, Iniciály, Vesmír, Gemma, Kontext, Host, Cesta: nábožensko filozofická revue, La nuova Europa (Milano), Biology Forum (Perugia), Přítomnost, Tvar, Unitář (Hradec Králové), SciPhi, Mana: časopis rozšířeného vědomí, Logos, Baraka: časopis pro Nový Věk, Vhled (online; působil zde jako předseda redakční rady)aj.
Od roku 1979 vycházely v samizdatu také jeho filozofické práce. V Edici Expedice a v edici Platonovy akademie Nové cesty myšlení (řízené Radimem Paloušem) vydal soubory esejů Deus et natura. Náboženské úvahy na pozadí ontologie subjektivity (1979), Od Smyslu Vědeckého Poznání k vědě jako poznávání smyslu (1979), Svatojánský výlet (1985, s I. M. Havlem a M. Paloušem), Bytí a subjektivita: Ricoeurovské eseje (1986), Golem: Mythus a symbol (b. d.), Chiliasmus a eschatologie (b. d.), Nový Areopág (b. d.), O divadle (1986, s Helenou Webrovou), Pouť na Turzovku (b. d., se Zdeňkem Kratochvílem), Slavnost – hra – subjektivita. Pocta Ladislavu Klímovi (b. d.), Tajemství svatého grálu (b. d.), Tractatus de peccato originali – O dědičném hříchu (b. d.), Z atmosféry současného filozofického myšlení – o idealismu a materialismu poněkud jinak (b. d.), dále čtrnáct literárně filozofických Dialogů Sidonia a Sakateky (s I. M Havlem). V Edici Expedice vyšel též překlad knihy Adolfa Portmanna Nové cesty biologie, a to pod. tit. O nové horizonty v biologii (1979, s V. Bendou; oficiálně in SciPhi 1997, sv. 7). Některé z Neubauerových textů byly reeditovány i v jiných samizdatových edicích (Studnice, Svíce); primárně na Neubaeurovo dílo zaměřil ve Strakonicích svou samizdatovou edici Venkov Miroslav Němejc, který kromě opisů prací z jiných samizdatových vydání pořizoval autorizované i neautorizované přepisy Neubauerových bytových přednášek, jichž se účastnil. Přepisy některých přednášek o vyšebrodském cyklu vyšly také v Nezávislé edici autorizovaných textů přednášek, vydávané Ladislavem Smotlachou v Hradci Králové.Neubauer přispěl i do samizdatových sborníků Cesty myšlení (1979), Filosofický sborník (1979), Polemos (1979), Přirozený svět jako politický problém. Eseje o člověku pozdní doby (1984), Smysl smyslu (1984), Hostina (1987) a do sborníků k padesátinámVáclava Havla (Faustování s Havlem, 1986), Ivana Havla (Jednota měkkého a tvrdého stylu, 1988), k sedmdesátinám Josefa Zvěřiny (Polis a religio, 1983)a do sborníku Laudatio R. P. (Radimu Paloušovi k šedesátinám) (1984).
Neubauerovy literární interpretace lze dále nalézt v řadě jeho doslovů, mj. ke knihámEduarda Tomáše, Carlose Castanedy, Martina C. Putny, Harrie Salmana. – Příležitostně spolupracoval také s rozhlasem (především stanicí Vltava) a dokumentárním filmem, mj. se podílel na vzniku Mýtické trilogie (1994) Josefa Císařovského a dalších jeho filmech a účinkoval ve filmovém eseji Houba (2001, sc. + r. Vít Janeček). – V roce 2001 se stal laureátem Ceny VIZE 97, v roce 2008 získal Cenu Toma Stopparda za esejistiku. – Užíval pseudonymu Sidonius; někdy své texty podepisoval pouze jako Zdeněk, příležitostně též jako Jakub Zeman či Jan Pravda.
Neubauerovo dvojdomé, resp. vícedomé odborné zaměření korespondovalo s jeho celistvým (holistickým) přístupem ke skutečnosti, z jehož perspektivy veškeré jevy, duchovní i přírodní, mají týž společný původ, vztahují se k témuž prazákladu, tvoří jediné nepřetržité kontinuum. Jeho uvažování směřující napříč přírodovědnými a humanitními obory k tomu, co je v obojím případě přesahuje, podstatnou měrou ovlivnil počáteční zájem o mykologii, jenž jej přivedl nejen k vnímání estetických aspektů přírody, ale především ke zvýšené pozornosti ke zrodu, růstu a proměnám živého tvaru a k tomu, co se skrývá pod povrchem, za horizontem prvotního vidění, a co je teprve třeba odkrýt – ať už v rámci (přírodní) vědy, filosofie či umění.
V přesvědčení o pevném sepětí člověka, kultury a přírody, o jednotě veškerého jsoucna, čerpal Neubauer inspirativní podněty z řady zdrojů: z Bible a mýtů a jimi ovlivněné literatury a umění, široce chápaného křesťanského katolicismu, včetně např. obřadních mystérií (Mystéria křesťanská, aneb, O kosmogonickém tajemství Velikonoc) ale i z tradiční alchymie, okultismu, hermetismu (Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu) stejně jako z klasické i moderní filozofie a vědy; velmi často se přitom tyto heterogenní znalosti a vlivy v jeho úvahách nedílně propojovaly (Skrytá pravda Země). Ve vztahu k soudobému vědění Neubauer akcentoval význam osobností, jejichž názory či koncepce byly (či stále jsou) v rámci striktně vědeckého (scientického) diskursu považovány za spekulativní, podle něj však (znovu)obrátily pozornost k tvarové, morfologické stránce skutečnosti, k jejímu pojetí jako celostnímu procesu tvoření, sebeutváření, přetváření (Biomoc, Střetnutí paradigmat a řád živé skutečnosti), jehož byl sám zastáncem a průkopníkem (Rozkvět ibišku, Hledání společného světa).
Neubauerovým celoživotním tématem byla snaha navrátit do vědy i filozofie, do uvažování o přírodě i o smyslu, o věcech hmotných i duchovních transcendentální dimenzi, bez níž – z jeho pohledu – jakákoli takováto reflexe zůstává povrchní, plochou. To, jak a v jakém smyslu se u něj věda stýkala s filosofií, teologií, religionistikou, ilustrují eseje shrnuté mj. v knižních souborech Deus et natura, Smysl a svět, O počátku, cestě a znamení časů či kniha O čem je věda, kde odpověď na titulní otázku nachází Neubauer u Mikuláše Kusánského, v jeho pojmu possest, pojmenovávajícím veškerou možnou skutečnost. Výzkum proměn vědeckých a kulturních tradic evropského myšlení, jež má kořeny v antice a křesťanství (Nový Areopág, O svatém Františku), jej v knize Přímluvce postmoderny přivedl k chápání vědy coby náboženství novověku a k vnímání postmoderny jako součásti dějin spásy: postmoderna mu není krizí a relativizací, nýbrž přechodným, „renesančním“ obdobím návratu k subjektivitě, archetypu, religiozitě a životodárnému mýtu. Opíraje se o filozofické postoje Friedricha Nietzscheho, Ladislava Klímy, Paula Ricoeura, Thomase Samuela Kuhna či názory Carla Gustava Junga, plédoval za nové, postmoderní, tvořivé subjektivitě znovu otevřené, a tudíž pluralitní myšlení, jež má překonat objektivismus a scientismus moderny.
Vztahu vědy a filozofie se Neubauer věnoval mj. v knize O Sněhurce aneb Cesta za smyslem bytí a poznání, jež obsahuje i rozsáhlé pojednání o imaginaci a pohádce o Sněhurce. V úvahách o literatuře aplikoval důsledně mytopoetickou metodu; slovo mýtus má přitom v jeho koncepci dvojí smysl. Z hlediska autora literárního díla Neubauer vykládá mýtus jako kosmopoetický příběh, tedy „více než jen text“, a autora jako demiurga, který svým subjektem svět nejen přetváří, nýbrž přímo vytváří. Z hlediska čtenářova pak chápe mýtus jako příběh scelující, navracející racionalistického člověka končící moderní doby k jeho kořenům, do světa archetypů, prapříběhů o hledání místa člověka v rámci kosmu a o cestě jeho duchovního zrání a proměny. Literární text se tak stává prostředkem iniciace, textem zasvěcujícím. Skrze tento klíč interpretuje Neubauer nejen díla středověkých literatur (esej Vyprávění o svatém Grálu, in Golem a jiná vyprávění o symbolech a podivuhodných setkáních), ale i texty autorů 20. století. Dílo Ladislava Klímy tak vykládá jako příklad kosmotvorné činnosti subjektu (esej Slavnost – hra – subjektivita – Ladislav Klíma, in Deus et natura), Havlovy Dopisy Olze jako svědectví o autorově zasvěcovací „cestě do hlubiny“ (Consolatio philosophiae hodierna) a drama Pokoušení jako příklad novodobé reinterpretace faustovského mýtu (Faustova tajemná milenka). Podobného druhu je i srovnání různých verzí mýtu o Golemovi (Golem a jiná vyprávění o symbolech a podivuhodných setkáních). Interpretace trilogie J. R. R. Tolkiena, k níž autor posléze připojil ještě úvahu inspirovanou jednou z variant tradiční pohádky o Honzovi, spojuje oba aspekty mýtu: literární dílo jako vytváření alternativního světa, ale i četba textu jako příležitost k iniciaci a zasvěcení (Do světa na zkušenou čili O cestě tam a zase zpátky).
Z hlediska pojetí smyslu a přístupu k výkladu přirozeného i lidským duchem stvořeného světa lze Neubauera považovat za představitele hermeneutiky. Tři stěžejní hermeneutické eseje O přírodě a přirozenosti věcí, O vosku a včelách a O kameni mudrců shrnuje soubor O přírodě a přirozenosti věcí; hermeneutický základ však má většina jeho úvah. Týká se to i těch, v nichž prezentuje svůj způsob rozumění vybraným vrcholným uměleckým dílům minulosti (O pokladu v srdci Evropy; Boschův triptych v zrcadle Písma), opíraje se přitom v rovině analýzy o detailní znalosti Písma a křesťanské ikonografie a symboliky, v rovině interpretace pak o svůj dlouhodobě rozvíjený a promýšlený světonázor, tj. víru v přirozený řád skutečnosti jakožto probíhající děj proměny, sebevytváření, sebepřetváření a vsebepřecházení, v řád Přírody ve smyslu jakéhosi universálního živého organismu. Neubauer upozorňuje na bytostně podvojnou povahu uměleckého díla, které jakožto materiální objekt je jednou provždy dáno, avšak ve smyslu sdělení se při každém novém setkání se subjektem recipienta zjevuje jeho nový, jedinečný smysl. Hodnota a pravdivost díla se v Neubauerově pohledu odvíjí od toho, jak věrně vyjadřuje podstatu skutečnosti, která skrze umění promlouvá.
Ačkoliv celý život zůstával Neubauer záměrně apolitický, v době tzv. normalizace svým myšlením zásadně ovlivnil prostředí neoficiální kultury a myšlení, mj. coby skrytý spoluautor Dopisů od Olgy (knižně 2011), zasílaných do vězení Václavu Havlovi jeho bratrem Ivanem. Korespondencí, jejíž základní osou byla víra v Boha, Bůh coby spása, obroda i – ve smyslu Kusánského possest – inspirace k permanentnímu (radostnému) údivu, úžasu a tázání, se ve vězení snažil Neubauer podpořit i svého švagra Václava Bendu (Cenzurováno). O reálných, duchovních i literárních setkáváních s jeho nejbližšími přáteli (Ivan M. Havel, Martin Palouš), nepostrádajících vedle filozofického obsahu rozměr hry a humoru (tzv. žánr fi-fi, tj. filozofické fikce), podává svědectví Sidonia a Sakateky čtrnáctero vykročení či záznamy vážící se ke společně (opakovaně) vykonané svatojánské pouti (Svatojánský výlet).
Zdeněk Neubauer zemřel 5. 7. 2016 v Praze.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz