Dnes by oslavil 85. narozeniny básník a překladatel Antonín Přidal

Antonín Přidal – básník, dramatik, překladatel, se narodil 13. 10. 1935 v Prostějově.

Pocházel z rodiny právníka. Syn Tomáš Přidal (*1968) je výtvarník a básník, dcera Marie Přidalová (*1974) je socioložka. Po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti (1953) Antonín Přidal vystudoval na FF UJEP v Brně anglistiku a hispanistiku s literárněvědným zaměřením (absolvoval 1958, diplomové práce: Raná poezie Carla Sandburga a Kniha pravé lásky Juana Ruize, PhDr. 1982). V letech 1960–1970 pracoval jako redaktor literárního a dramatického oddělení Československého rozhlasu v Brně. Po ztrátě zaměstnání, související s politickými důsledky roku 1968, zůstal až do roku 1990 spisovatelem a překladatelem ve svobodném povolání. V letech 1990–1991 byl dramaturgem FS Barrandov, od roku 1990 přednáší na Divadelní fakultě JAMU v Brně, kde vede ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky (roku 1991 byl jmenován docentem, 1993 profesorem za soubor dramaturgických a autorských prací). Absolvoval několik studijních pobytů: 1963 na Kubě, spojený s prací pro Československý rozhlas, 1969 v Brazílii a 1986 v USA (v rámci International Writing Program na University of Iowa). Od roku 1968 byl členem Sdružení Q.

Přispíval do periodik Host do domu (1956–1970 zde recenze, básně, prózy a reportáže, od 1964 externí redaktor rubrik Kouzlo nechtěného a Zelený host), Světová literatura (1962–1970 zde recenze s ukázkami, stati, překlady anglické a hispánské beletrie), Svobodné slovo (zde fejetony a komentáře), Literární noviny (zde fejetony a komentáře) a Nové knihy. V samizdatu (mimo edice) byly zveřejněny Přidalovy sbírky poezie Nahý v trní (1987) a Hlavy nehlavy (1988) a jeho texty byly zařazeny do samizdatových sborníků Zima (1973), Ještě léto (1974), Věci / texty (1974), Volné sebrání 2 (1974), Volné sebrání 4 (1974), Výběr z Obsahu VIII. – XII. (1988), Z Obsahu /1988/ (1989). V době svého redaktorského působení připravil pro Československý rozhlas několik populárně naučných cyklů (např. Malá škola poezie, Shakespeare pro začátečníky, Potulky knihami a hudbou), věnoval se také psaní rozhlasových her: Výstřel a spol. (1964, podle Vladislav Vančury), Všechny moje hlasy (1967), Sudičky (1968), Holubí starosti (1990), Sáňky se zvonci (1991), Políček číslo 111 (1991), Pěnkava s Loutnou (1991), Atentát v přízemí (1994), Noční žokej (1998), Elektrický nůž (2000), Prodám ucho, prodám hrob (2007). V 80. letech byly realizovány jeho filmové scénáře: Půl domu bez ženicha (1980, r. Hynek Bočan, sc. + Hynek Bočan) a Straka v hrsti (natočeno 1983, prem. 1991, r. Juraj Herz). V letech 1990–1993 spolupracoval externě s Československou a poté Českou televizí jako autor a moderátor debatních cyklů Klub Netopýr a Z očí do očí, ale i jako scenárista televizních inscenací a posléze také jejich režisér: Ticho v soudní síni (1987, r. Vladimír Drha), Sestra Amáta (1990, r. Rudolf Tesáček), Políček číslo 111 (1994, též režie), Valčík na uvítanou (1995, též režie), Elektrický nůž (2000, též režie). Na divadle režíroval své Malé noční hry (Studio Marta, Brno, 1995). V 70. letech vycházely jeho překlady poezie, prózy a dramat z angličtiny a španělštiny pod jménem Mirka Čejky, jeden překlad pod jménem Jana Zábrany. Užíval šifer ap, AP, nl (Host do domu, Světová literatura).

Druhově mnohovrstevné tvorbě Antonína Přidala je společná věcnost, která má nahradit nekontrolovatelnou „poezii“ dojmů a pocitů, a také intelektuální přesnost pojmenování a propracovaný tvar díla. Formálním i obsahovým základem většiny textů je dramatický princip dialogu, potřeba najít dorozumění ve střetávání a skladbě jednotlivých pohledů, názorů a postojů. Poezie z knižního debutu Neznámí ve městě, ovlivněná Janem Skácelem, je obrácena k hodnotě nenápadného, tiše žitého lidského osudu a její patos je tlumený civilním detailem. Následující básnická skladba, poema-reportáž Smrt na ostrově, inspirovaná katastrofickými následky cyklonu, postihnuvšího roku 1963 Kubu, je již komponována daleko dramatičtěji. Samizdatové sbírky z 80. let Nahý v trní a Hlavy nehlavy, později zařazené (společně s cyklem Dvojice) do sbírky Sbohem ale čemu, vznikaly jako básnický protipól ke kresbám Bohumíra Matala, s nímž básníka spojovala tíseň z mrtvolného společenského klimatu, ale také intimní obava z vyprazdňovaných citů a všudypřítomné hrozby smrti.
Mnohé z Přidalových rozhlasových a divadelních her (Všechny moje hlasy, Sudičky, Atentát v přízemí, Pěnkava s Loutnou, Sen o třech kůrkách, Komedie s Quijotem) se zabývají problémem nejednoznačnosti existující reality, komplikované našimi sny, představami, fikcemi a klamy. V této nejednoznačnosti autor nalézá výchozí moment pro dialog, peripetie hry a konflikty postav. Spíše než noetickými otázkami je však prolínání reality a fikce v Přidalově díle motivováno silným morálním apelem. Člověk je zde vystaven negativnímu nátlaku iluzí o světě stejně jako nátlaku deziluze ze světa vedoucí k trvalému ochromení lidské aktivity. Typickými postavami Přidalových her jsou vnitřně silné ženy; ve veršované hře Sáňky se zvonci, komponované jako montáž citací z dopisů, rozkrývá autor nelehké životní osudy osamocených hrdinek několika generací a podtrhuje vitální věcnost, se kterou jim dokáží čelit.
K publicistické tvorbě, uplatňované v rozhlase i časopisech již v 60. letech, se Přidal vrátil po roce 1989. Kniha Slovník do hrsti je sestavena z hesel, uveřejňovaných původně v denním tisku a vyjadřujících se k aktuálním fenoménům společenského života bezprostředně po změně politických poměrů v zemi.
Významnou součástí Přidalovy tvorby je jeho práce překladatelská, kterou zprostředkoval českému čtenáři anglicky i španělsky psanou poezii (např. Galway Kinnell, Juan Ruiz), drama (např. William Shakespeare, jehož dílu se soustavně věnuje i ve svém pedagogickém působení), a zejména řadu děl prozaických (Joseph Heller, John Updike, Patrick White). Překladům je vlastní výrazová bohatost, transformace předlohy se děje tvůrčím jazykem, využívajícím například možnosti slovní hříčky a specifického slovního humoru (limericky a nonsensy Edwarda Leara, próza Lea Rostena). Zpravidla je také doplňuje obsáhlými interpretačními eseji a komentáři.
Antonín Přidal se věnuje též činnosti ediční. V antologii Kouzlo nechtěného soustředil texty naivistických autorů, které v šedesátých letech začal sbírat pro časopis Host do domu.

Potulky knihami a časem (2011) – kniha je souborem esejů, jejichž základem byly cykly autorových rozhlasových promluv. Podobnost s potulováním po krajině není náhodná. Potulky přinášejí nezvyklé pohledy do míst kdysi už viděných, výhledy do knih teprve objevovaných, ale i nové postřehy či záběry detailů stejně jako širších námětů. Náměty sahají od fiktivních situací, jako je třeba osud Romea a Julie, až k historickým událostem, jako byla zkáza Lisabonu v 18. století nebo dramata vysokohorské války v Dolomitech. Vedle starých čínských básníků potkáme současné čínské prozaiky, vedle Voltaira a Marka Twaina přichází ke slovu ironický komentátor Leo Rosten, známý u nás především z geniálního vlastního autorova překladu humoristického románu o panu Kaplanovi. Výklad provázejí ukázky z komentovaných knih, v češtině publikované mnohdy poprvé. V roce 2015 vydává Antonín Přidal básnickou sbírku Zpovědi a odposlechy.

Antonín Přidal zemřel 7. 2. 2017 v Brně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz