Dnes by oslavil 85. narozeniny spisovatel, básník a diplomat Jiří Gruša

Jiří Gruša – básník, prozaik, překladatel, esejista a diplomat, se narodil 10. 11. 1938 v Pardubicích.  Vyrůstal v rodině technického úředníka. Dětství prožil ve Dvoře Králové; v Pardubicích ukončil jedenáctiletou střední školu (maturita 1957). Věnoval se veslování (byl dorosteneckým přeborníkem). Od roku 1957 žil v Praze, kde na Filozofické fakultě UK studoval filozofii a historii (absolvoval 1962 diplomovou prací Filozofické názory v pracích Václava Černého, 1925–1948). Po dvouleté vojenské službě (1962–64) působil nejprve několik měsíců v redakci časopisu Tvář, jehož byl spoluzakladatelem, později se podílel na založení měsíčníku Sešity pro mladou literaturu, s nímž spolupracoval až do jeho zákazu v roce 1969. Od prosince 1966 byl redaktorem týdeníku Nové knihy a čtvrtletníku Výběr z nejzajímavějších knih. V lednu 1969 přešel do redakce Zítřka, v dubnu však byl tento týdeník zastaven. V letech 1969–1970 byl Gruša soudně stíhán za uveřejnění osmi kapitol z románu Mimner (pod pseud. Samuel Lewis v Sešitech pro literaturu a diskusi 1968–1969, s tit. První… až Osmý list z Kalpadocie, zpočátku nazýváno souhrnným tit. Listy z Kalpadocie), vyšetřování však bylo zastaveno. V letech 1970–1971 pracoval jako propagační referent v Inženýrských službách Liberec a 1971–1972 v Institutu marketingových služeb v Praze, zároveň byl externím spolupracovníkem v Divadle Za branou (až do jeho uzavření). Po roce 1972 byl postupně zaměstnán jako administrativní úředník, podnikový psycholog, knihovník, stavební polír a referent v různých stavebních družstvech v Praze. Byl signatářem Charty 77; v roce 1978 strávil dva měsíce ve vyšetřovací vazbě pro údajné pobuřování. V roce 1980 si opět zvolil svobodné povolání. Roku 1981 odcestoval na literární stipendium Mac Dowell Colony do Spojených států, ale před návratem mu bylo odňato čs. občanství. V letech 1982–1990 žil v SRN (převážně poblíž Bonnu) jako spisovatel a překladatel z povolání, spolupracoval s literární agenturou Tomáše Kosty, roku 1989 obdržel stipendiální funkci městského písaře v Rendsburgu (Kiel). V roce 1990 znovu získal československé občanství, v říjnu 1990 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí, od ledna 1991 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČSFR a od 1. ledna 1993 ČR v SRN. Poté zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR (1997), v letech 1998–2004 působil jako velvyslanec ČR v Rakousku, v letech 2005–2009 byl ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni. Roku 2004 byl zvolen prezidentem Mezinárodního PEN klubu a v této funkci setrval do roku 2009.

Gruša debutoval jako básník v Literárních novinách (1960), básně, prózu a literární kritiky publikoval v časopisech, v nichž pracoval, a dále v Plameni, Kulturní tvorbě, Hostu do domu, Universu, Sešitech pro mladou literaturu, Nových knihách, Literárních listech, Listech, Magazínu Slovo (1970) aj. Jeho příspěvky se objevují v samizdatovém Obsahu, v exilových časopisech Listy (Řím), Svědectví (Paříž), Právo lidu (Wuppertal), dále ve Frankfurter Hefte aj.; od 1989 v Mostu, Tvaru, Svobodném zítřku, Tvorbě, Mladé frontě Dnes, Kulturním rozvoji, Lidových novinách, Literárních novinách, Lettre Internationale, Lidové demokracii, Fragmentu K (Bratislava), Ahoj na sobotu, Iniciálách, Necenzurovaných novinách, Česko-bavorských výhledech, Prostoru, Soudobých dějinách aj. – S Ludvíkem Vaculíkem založil samizdatovou edici Petlice, v níž vydal prózy Dámský gambit (1972), Mimner aneb Hra o smrďocha (1974, pod pseud. Samuel Lewis), Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975), Dr. Kokeš Mistr Panny (1980) a básnickou sbírku Modlitba k Janince (1975). Překlad Rilkeových Elegií z Duina vyšel v edici Kvart (1979). Gruša je spolutvůrcem Slovníku českých spisovatelů (smz. 1978; přeprac. v edici Petlice 1979; v exilu Toronto 1982, doma knižně 1991 s tit. Slovník zakázaných autorů), zachycujícího komunistickým režimem potlačovanou literaturu v období od února 1948 do konce 70. let. Dále redigoval sborník Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978, s dalšími), samizdatový výbor z básnické pozůstalosti Jiřího Pištory nazvaný Mezery v paměti (1980), básnickou sbírku Marie Valachové Nebe peklo ráj (1980), edičně připravil samizdatové vydání knihy Boženy Komárkové Původ a význam lidských práv (1979). Přispěl do ineditních sborníků O čem bych psal, kdybych měl kam (k šedesátinám Bohumila Hrabala, 1974), Československý fejeton/fejtón (1975/76–1978/79), Chvála bláznovství (k padesátinám Jana Trefulky), Jakémusi Alexandru K. (k padesátinám Alexandra Klimenta, 1979), K 75. narozeninám prof. dr. Václava Černého (1980), Nad procesem (1980), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981). K padesátinám Jiřího Gruši sestavil Petr Kabeš sborník Světlá lhůta (1989). Roku 1964 odevzdal do nakladatelství Mladá fronta rukopis sbírky Právo útrpné, ještě téhož roku si ho však vyžádal zpátky; sbírka vyšla až roku 2003 v rámci souborného vydání autorova raného básnického díla. – Pro Čs. rozhlas Gruša napsal pohádky O rybě Líbě se zlatým penízkem (1963), Spletitá dobrodružství vojáka Blátošlapa a jeho stínu jménem Jsemsen (1963) a Ztracená pohádka (1966). Z němčiny překládal prózu i poezii (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Paul Celan). V roce 1997 inicioval vznik projektu Tschechische Bibliothek (Česká knihovna), prezentujícího významná díla české literatury v němčině (ve stuttgartském nakladatelství Die Deutsche Verlags-Anstalt vyšlo celkem 33 svazků). – Za své dílo získal řadu ocenění: Cenu Egona Hostovského (1978 za román Dotazník, 1984 za prózu Dr. Kokeš Mistr Panny), v roce 1996 prestižní německou Cenu Andrease Gryphia za básnické sbírky Der Babylonwald a Wandersteine, v roce 2002 Cenu Jaroslava Seiferta a Cenu Magnesia Litera za poezii (Grušas Wacht am Rhein); byl také oceněn cenou Inter-Nationes (1998), Goethovou medailí (1999) a německým vyznamenáním Velký kříž za zásluhy s hvězdou řádu (2006) a je rytířem francouzské Čestné legie. – Vedle pseudonymu Samuel Lewis užíval též jména Georg Birne (překlady po dobu exilu). Grušovy překlady ze 70. let podepsali Eva Dlabačová, Jaroslav Konečný a Jaromír Povejšil.

Gruša začínal jako básník. Jeho prvotina (Torna) programově usilovala o zachycení krystalického, imaginativního „života v nás“, charakterizuje ji však i smysl pro dětské poetično. Později v Grušově poezii převážila reflexivní lyrická bilance generačního údělu, která posléze vyústila až v sarkastickou filozofii umění, v odmítání konvenčního myšlení a ve fundamentální příklon k existenciální problematice moderního člověka (Světlá lhůta). Sílilo rovněž intelektuální zaměření Grušovy poetiky, které se mimo jiné projevilo četnými aluzemi na antickou kulturu a mytologii, zároveň byl však přítomen krtický tón zaměřený proti společenské realitě soudobých Čech (Právo útrpné). Po knížce Cvičení mučení uveřejnil Gruša v samizdatu Modlitbu k Janince, deziluzivní básnickou skladbu o traumatické atmosféře 70. let.
Od druhé poloviny 60. let se těžištěm Grušovy tvorby stala próza. Orwellovská antiutopie Mimner aneb Hra o smrďocha je situována do smyšlené země Kalpadocie a prostřednictvím „zaumného erárního jazyka“ tlumočí absurditu a manipulovatelnost lidského údělu v čase totalitního násilí a odcizených společenských a psychických rituálů. V románu Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele autor konfrontuje novodobou historii střední Evropy se soukromými osudy jedinců a prolíná snové a magické vize s naturalistickými výjevy ze skutečnosti, symbolizujícími permanentní stav ohrožení křehkých citů a myšlenek lidského individua ze strany společenského a nadosobního zla. Fantasmagorické scenerie absurdní člověčí existence představují experimentální prózy Dámský gambit (dokončený 1972) a Dr. Kokeš Mistr Panny (dokončený 1980). Německy Gruša napsal novou variantu Mimnera a sbírky reflexivní lyriky Der Babylonwald a Wandersteine (Les Babylon a Bludné kameny, česky vyšly v roce 1998 v překladu Tomáše Kafky), jimž dominuje strohý, prozaizovaný verš uzpůsobený ke zkoumání řeči v její nesamozřejmosti, která je příležitostně umocňována archaizací či užíváním neologismů. Česky psané verše z let 1973–1989, reflektující normalizační i emigrantskou zkušenost, vyšly posléze ve svazku Grušas Wacht am Rhein.
Hledačský a polemický charakter měla rovněž Grušova literárněkritická činnost, která od poloviny 60. let směřovala především k obnovení estetické škály moderní české literatury bez tendenčních politických redukcí. Významnou dobovou diskusi vyvolal mj. jeho kritický článek polemizující se schematismem v poezii (Verš pro kočku, Literární noviny 1964). – V 90. letech se Grušův tvůrčí zájem zaměřil především k esejistice. Své kulturně historické a politické úvahy, v nichž se často zabývá tématem české národní povahy, postavení Čechů ve středoevropském prostoru a jejich vztahu k sousedům (a jež jsou do značné míry ovlivněny i autorovou diplomatickou zkušeností), shrnul do svazků Česko – návod k použití a Šťastný bezdomovec. Osobností druhého československého prezidenta, který stál v čele státu v nejkritičtějších fázích jeho dějin, se kriticky zabývá v eseji Beneš jako Rakušan. – Gruša je také autorem knížek pro děti; vedle několika rozhlasových pohádek a knihy Kudláskovy příběhy také slabikáře s čítankou Máma, táta, já a Eda, určeného dětem českých exulantů.

Jiří Gruša zemřel 28. 10. 2011 v Bad Oeynhasenu.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz