Dnes by oslavil 90. narozeniny básník Josef Hrubý

Josef Hrubý se narodil 10. 5. 1932 v Černěticích u Strakonic.  Otec Josefa Hrubého byl cirkusový muzikant a kapelník. Hrubého vnuk Tomáš T. Kůs (1977) je básník. Hrubý studoval v letech 1947–1949 obchodní akademii ve Vimperku. V roce 1949 pracoval jako úředník ve Zbrojovce Strakonice a 1950 v tiskovém oddělení Ústřední rady odborů. Po působení v redakci pražského časopisu Směna (1951–1952) a po vykonání vojenské služby se stal knihovnickým inspektorem v Sušici (1955–1959). V roce 1959 se stal ředitelem Městské knihovny v Plzni a v této funkci setrval až do roku 1969. V 60. letech studoval jako mimořádný posluchač dokumentaristiku na FAMU. Od roku 1970 pracoval v plzeňském Krajském středisku památkové péče. V roce 1985 odešel do důchodu.

Debutoval v roce 1958; přispíval do Literárních novin, Kulturní tvorby, Hosta do domu, Červeného květu (Ostrava), Sešitů pro mladou literaturu, Května, Literárního měsíčníku, Obrysu (Mnichov), Plzeňského deníku, Psího vína. Pro Čs. rozhlas připravoval původní pořady a překládal z německé (Jens Gerlach, Waltraud Seidlhofer, Rainer Kunze) a slovenské (Vojtěch Mihálik, Miroslav Válek, Milan Rúfus) literatury. V roce 1963 byl jedním ze zakládajících členů plzeňské literární skupiny Červen. Napsal scénář k dokumentárnímu filmu Vteřiny železa (1967). V sedmdesátých letech přispíval do ineditních sborníků vydávaných Ludvíkem Kunderou: Podzim (1973), Jaro (1974), Ještě léto (1974), Volné sebrání 4 (1974), Nová zima (1974), Věci (1974).
Některé básně Josefa Hrubého byly zhudebněny Lukášem Matouškem a Jaromírem Bažantem. Se svými výtvarnými pracemi se Hrubý zúčastnil kolektivních výstav v Čechách, Německu, Itálii, Lucembursku a Rakousku. – Užíval šifry (jh). Hrubého práce pro rozhlas před rokem 1989 pokrýval svým jménem Jiří Vykoukal.

První sbírky formálně nevýbojné lyriky Josefa Hrubého navazují na dobovou poetiku přelomu 50. a 60. let dychtivou důvěrou ve skutečnost, nazíranou jako kaleidoskop „všedních zázraků“, romantizujícím opojením z vrženosti do života a přimknutím k řádu nejobyčejnějších věcí, které jsou ozvláštňovány, zjemňovány a vyzdvihovány jako jedinečný mikrokosmos lidské intimity. Posun k sevřenějšímu a úsečnějšímu verši, jenž reflektuje vědomí ztracené prostoty i pocity úzkosti, ohrožení, napětí, samoty a znepokojení z všudypřítomných znamení chaosu a nesrozumitelnosti bytí, přinesla sbírka Topoly. Po dvacetileté publikační přestávce přichází Hrubý na sklonku 80. let s poezií, která hledá životní jistoty v rodné pošumavské přírodě a ve vztahu k blízkým (Ve jménu lásky lodí a ryb, Básně básně, Za pět peněz klíč). Autor usiluje o vyrovnanost, o smíření s plynoucím časem a upokojení, zároveň si však ponechává prostor pro zlehčení, paradox a ironii. Těžiště lyrického výrazu v Hrubého volném verši kolísá mezi snahou o přiblížení a poetizaci detailu a popisným zaznamenáváním dojmů a prožitků. Obrat k intelektuálnějšímu pojetí lyriky zaznamenala Hrubého poezie ve sbírce Yorik, v níž sílí intertextuální vazby a odkazy k širokému poli kulturněhistorických faktů. Hrubý klade důraz na kompoziční výstavbu sbírky, v některých případech ji buduje podle předem zvoleného konceptu, při čemž jsou mu silnou inspirací tvůrčí postupy výtvarníků (cyklus Portréty ve sbírce Znamení býka, sbírka Pálení básní rozdělená do oddílů Akvatinty, Zátiší, Portréty, sbírka Osoby složená výhradně z portrétistických básní). Ve sbírce Miláček Arcimboldo otevřel Hrubý svou jinak tematicky poměrně konzervativní poezii novým motivickým okruhům a reflexím soudobé proměňující se kultury.

Z nejnovějšího díla: Milost (2013), Modř nebeská (2009), Otylé ach (2010), Polyphony (2010)

Josef Hrubý zemřel 19. 7. 2017 v Plzni.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz