Dnes by oslavil 90. narozeniny spisovatel Ota Filip

Ota Filip – prozaik a publicista, se narodil 9. 3. 1930 ve Slezské Ostravě.  Po maturitě na gymnáziu v Praze (1948) prošel mnoha zaměstnáními. Začínal v administraci a ve sportovní rubrice Mladé fronty. Od roku 1954 byl redaktorem okresních novin Budovatel Podbořanska, Čs. rozhlasu v Plzni (1956–58), okresních novin Jiskra ve Valašských Kloboukách a závodních novin Zbrojovky Slavičín (1960–61). Souběžně dálkově studoval novinářsko-osvětovou střední školu v Praze (mat. 1962). V letech 1961–67 pracoval jako horník, pomocný dělník a brusič, v letech 1968–69 byl redaktorem nakladatelství Profil v Ostravě, v roce 1970 řidičem. V témže roce odsouzen na osmnáct měsíců za podvracení republiky. Od roku 1974 žil v Mnichově v SRN, kde až do roku 1994 působil jako lektor nakladatelství S. Fischer Verlag. Od roku 1995 žije na venkově, nejprve v Grafenaschau a posléze v Murnau, a věnuje se psaní.

Debutoval roku 1955 povídkou v časopise Mladá vesnice. Dále publikoval v novinách a časopisech, v nichž pracoval, v Německu byl pravidelným přispěvatelem Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt (Berlín), Süddeutsche Zeitung (Mnichov) aj. Řadu příspěvků psal pro Rádio Svobodná Evropa a pro německé rozhlasové stanice (Bayerischer Rundfunk, Hessischer Rundfunk, Norddeutscher Rundfunk aj.). Vedle toho publikoval v českém exilovém tisku – ve Svědectví (Paříž), Listech (Řím), Právu lidu (Wuppertal), Obrysu (Mnichov), Zpravodaji (Curych), Západu (Ottawa) aj. Od roku 1990 publikuje rovněž v Literárních novinách, Lidových novinách, Tvaru, Moravskoslezském dni (Ostrava), Hostu aj. V samizdatu vyšly romány Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974) a Kavárna Slavia (1989, přel. Sergej Machonin). Do němčiny přeložil a časopisecky (především v literárním časopise Neue Rundschau, vydávaném ve Frankfurtu nad Mohanem) publikoval mj. básně Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, Zdeňka Rotrekla aj.; z němčiny do češtiny přeložil prózy Rainera Kunzeho. Podle Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy natočila Česká televize Ostrava stejnojmenný seriál (1994, r. Otakar Kosek, sc. Miroslav Stoniš). Český rozhlas uvedl dramatizovaný úryvek z románu Sousedé a ti ostatní (2004, r. Michal Bureš) a několik jeho románů bylo uvedeno jako četba na pokračování (Sedmý životopis, 2001, Ruský dům, 2006, Osmý životopis, 2008 aj.). – Ostravské studio České televize natočilo o spisovateli dokument Dvacáté století Oty Filipa (2009, r. Petra Všelichová). – Za román Cesta ke hřbitovu Filip získal Literární cenu města Ostravy (1967), později byl za své dílo oceněn Cenou Adalberta von Chamisso (1986), Cenou Andrease Gryphia (1991) a Löwenpfote, literární cenou města Mnichova (1991). Je členem Bavorské akademie věd a umění.

Ústředním tématem Filipova díla je vztah jedince a historie, napětí mezi „malými“ a „velkými“ dějinami. V prvotině Cesta ke hřbitovu tento námět zachytil prostřednictvím neiluzivního příběhu o chlapeckém dospívání během druhé světové války. Počínaje druhou prózou, románem o románu Blázen ve městě, pak do Filipovy tvůrčí metody vstupuje jednak výrazný autobiografický prvek, jednak – zdánlivě paradoxně – ironická distance vypravěče od postav. Tyto rysy autorského stylu si Filipova próza zachovává i v pozdních dílech, například v ironicko-kritickém románu o střetání životních názorů českého spisovatele a emigranta s mentalitou německých sousedů na malém městě (Sousedé a ti ostatní). Relativizace autorského pohledu a konflikt individua a dějin charakterizují román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, dílo o klikatých životních peripetiích svérázné postavy jednatele fotbalového klubu, zasazené do severomoravské metropole od 30. do 60. let. Filip zde do vyprávění uvádí řadu fantaskních prvků, které spoluvytvářejí magický, mytický prostor příběhu. Fantaskní tendence kulminuje v bizarním románu o podivuhodném pražském šlechtici (Kavárna Slavia), na jehož osudech autor představuje novodobé dějiny našeho státu jako groteskně absurdní mumraj; v méně vyhraněné míře ji však zúročil i později v románu 77 obrazů z ruského domu, inspirovaném soužitím Vasilije Kandinského s malířkou Gabrielou Münterovou v Murnau, v němž současný vypravěč přes protesty svých historicky podložených postav fabuluje příběh jejich kontroverzního vztahu. Tematické variace i dílčí postupy své metody (konfrontace analogických osudů v různých historických obdobích, ironický odstup vypravěče) Filip zkoušel také v kratších prózách, jako jsou novely Poskvrněné početí či Valdštýn a Lukrecie. Autobiografické tendence Filipovy prózy vrcholí ve dvojici románů Sedmý životopis a Osmý čili nedokončený životopis. Oba romány jsou osobní a rozzlobenou summou komplikovaného osudu, který vypravěče ve společenských a politických zvratech moderních českých dějin stavěl vždy do nejméně výhodné pozice; jsou obhajobou vypravěčových skutků, ale především obžalobou těch, kteří do jeho života nelítostně či zbaběle a sobecky zasáhli.
Po odchodu do emigrace začal postupem času psát i beletrii německy (první takovou prózou je román Der Grossvater und die Kanone, pojednávající o anabázích vypravěčova děda, důstojníka rakousko-uherské armády a konstruktéra unikátního děla obrovské ráže, během první světové války na italské frontě). Některá tato díla byla do češtiny přeložena (Kavárna Slavia), nebo vyšla v autorově převodu (77 obrazů z ruského domu), přičemž v případě románu Děda a dělo tak vznikla výrazně odlišná varianta původního textu. Jiné Filipovy texty však nadále zůstávají pouze v němčině, a to jak beletristické (Die Sehnsucht nach Procida), tak publicistické – deníkové komentáře pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, vydané v několika knižních svazcích, a dvě knihy reportáží, v nichž se především věnoval otázce komplikovaných česko-německých vztahů, zejména v souvislosti s vysídlením Němců z Československa po druhé světové válce.

Ota Filip zemřel 2. 3. 2018 v Garmisch-Partenkirchenu.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz