Dnes by oslavil 90. narozeniny spisovatel Stanislav Mareš

Stanislav Mareš – básník, prozaik a překladatel, se narodil 25. 3. 1934 v Praze.  Pochází z rodiny vlastnící do roku 1950 statek v Roztokách u Prahy. Po maturitě na gymnáziu v Praze (1952) nebyl přijat na FF UK. Pracoval jako skladník a úředník v ústředním skladu náhradních dílů (Autorenova, později Mototechna). V roce 1954 byl na doporučení pracoviště přijat na Vysokou školu ekonomickou, 1958 po prověrkách vyloučen. Absolvoval dvouletou vojenskou službu a v letech 1961–63 pracoval opět v Mototechně, při zaměstnání dostudoval Vysokou školu ekonomickou (abs. 1964). V letech 1963–65 byl referentem v Dilii, poté se stal překladatelem z povolání, od roku 1967 pak byl zástupcem šéfredaktora časopisu Sešity pro mladou literaturu, respektive Sešity pro literaturu a diskusi. V roce 1968 odešel do exilu. Žil v Austrálii, kde působil nejprve jako středoškolský učitel na Revesby Bulli High School v Bulli (1969–70), později jako odborný asistent v oboru ekonomie na univerzitě ve Wollongongu (1971–80) a jako odborný asistent a docent na Univerzitě Charlese Stuarta v Bathurstu.

Přispíval do periodik Světová literatura (zde překlady americké a anglické prózy), Host do domu, Sešity pro mladou literaturu aj. Divadelní hru Letní semestr (1968) přijalo Národní divadlo, ale z cenzurních důvodů ji už nemohlo uvést. Překlad Eastlakeova románu Hájili jsme hrad, který Mareš před emigrací nedokončil, uzavřel Radoslav Nenadál. Kniha vyšla v Odeonu v roce 1972 (s uvedením smyšleného překladatele Michala Zrzavého), pro další vydání však již Nenadál pořídil nový překlad.

Marešovy úvahové, intelektuální prózy z 60. let, soustředěné do knihy Čas milosti, zachycují psychické stavy mladých lidí v okamžicích jejich střetů s láskou, smrtí či stereotypem všedního života. Vybudovány jsou na významovém napětí mezi lyrizující subjektivitou vyprávění v první osobě a četnými intertextuálními prvky, které výpověď naopak objektivizují. Odkazy na jiná literární díla, citace a literární asociace autorovi slouží nejen jako motivace pro reflexe hrdinů, ale vyjadřují i „jistý typ prožívání kultury“, jsou projevem programové snahy o prolínání života a umění. – V intelektuální, analytické a intertextuální poloze se pohybuje i Marešova exilová poezie ze sbírky Báje z Nového světa. Protipólem básníkových pocitů odloučenosti od domova se stává zejména Vergiliova poezie. Reminiscence a citace z Vergiliových Zpěvů pastýřských (Bucolica) se tu propojují se zkušeností moderního exulanta a slouží nejen jako ironizující paralela, ale také jako autorovo přihlášení se k tradici evropské literatury – i navzdory nucenému odchodu.

Stanislav Mareš zemřel 15. 3. 2005 v Bathurstu (Austrálie).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz