Zdeněk Hořínek – divadelní teoretik, historik a kritik, spoluautor divadelních a rozhlasových her, adaptací a dramatizací, se narodil 5. 11. 1931 v Olomouci v úřednické rodině. Maturoval roku 1950 na obchodní akademii (Vyšší hospodářské škole) v Olomouci. V letech 1951–1955 studoval divadelní vědu na DAMU v Praze (diplomová práce Dramatické dílo Michaila Jurjeviče Lermontova). V letech 1955–1958 pracoval jako finanční ekonom v Družstevním velkoobchodu průmyslovým zbožím v Olomouci, v letech 1958–1961 jako dělník v olomoucké Prefě, kde se také vyučil betonářem. Od roku 1961 postupně působil jako dramaturg Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zástupce šéfredaktora časopisu Divadlo (1968–1970, jako externí redaktor spolupracoval již dříve) a dramaturg pražského Divadla E. F. Buriana (1971–1988). Roku 1967 započala jeho trvalá autorská, dramaturgická i herecká spolupráce se Studiem Ypsilon (1978–1992 zde byl zaměstnán ve vedlejším úvazku). V letech 1988–1993 pracoval v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu. V období 1969–1975 přednášel externě na DAMU, po vynucené přestávce se k pedagogické činnosti vrátil v roce 1985: nejdříve externě působil na loutkářské katedře DAMU, od devadesátých let pak na FAMU, JAMU a herecké katedře DAMU. Od roku 1993 přednášel (později externě) teorii dramatu a divadla na Katedře divadelní vědy FF UK, kde se roku 1995 také habilitoval. – Manželka Marie Hořínková (roz. Valertová, *1933) je spoluautorkou Hořínkových rozhlasových a loutkových her (samostatně vydala knihy Moje Národní galerie, 1993; Příběhy pražských zahrad, 2004), syn Tomáš Hořínek (*1958) je výtvarník.
Publikovat začal roku 1949 v Lidové obrodě. Divadelními recenzemi a eseji přispíval do periodik: Lidová demokracie, Divadlo, Vpřed, Průboj (Hradec Králové), Divadelní noviny (i obnovené po roce 1992, 1996 zde vzpomínkový cyklus Moje cesta k divadlu; 2009 Zákruty a odbočky; 2011 Absurdity normality), Slovenské divadlo (Bratislava), Host do domu, Literární noviny (též obnovené po roce 1990), Amatérská scéna, Čs. loutkář, Estetika, Scéna, Tvorba, Kmen, Tvar, Literární měsíčník, Svět a divadlo, Nové knihy, Dramatické umění, Divadelní revue (2008 zde dramatická hříčka Chestertonovské variace), ROK, Iniciály, Světová literatura, Týden, v devadesátých letech především do Lidových novin. Studiemi a esejemi se účastnil řady sborníků, publikoval i četné články v divadelních programech Divadla F. X. Šaldy, Divadla E. F. Buriana a Studia Ypsilon. S Marií Hořínkovou napsal pro Čs. rozhlas hry Gargantua (1984), Pantagruel (1985, obě podle Françoise Rabelaise), Baron Blecha (1986), Dvě rány do hlavy (1986), Zachýsek Rumělka (1989, podle E. T. A. Hoffmanna), Petr Pan (1989), Zlatý kořenáč (1992, podle E. T. A. Hoffmanna), Zlatý věk sedmé velmoci (1996). Užíval šifer: ek, Hoř, nek, ZH.
Okruh odborného zájmu divadelního teoretika, historika, recenzenta i dramaturga a herce Zdeňka Hořínka byl značně široký. Vyrůstal z jeho sepětí s praxí divadel studiových i repertoárových a pokrýval prakticky celou problematiku soudobého divadla: od intepretace moderní divadelní poetiky (Divadlo jako hra, Prostředky divadelní komiky, Nové cesty divadla) až po otázky žánrové (Kniha o komedii, O divadelní komedii), druhové a recepční (Drama, divadlo, divák). V souboru studií a esejů Cesty moderního dramatu se Hořínek pokusil postihnout tendence vývoje dramatu a divadla za posledních sto let, klíčové a mezní fenomény, které hrály určující roli při formování podoby současné, především české dramatické a divadelní tvorby (analyzuje a interpretuje přitom dílo jak zahraničních – Henrik Ibsen, Auguste Strindberg, Luigi Pirandello, Friedrich Dürrenmatt, Bertolt Brecht aj., tak domácích autorů – Ladislav Smoček, Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Schmid), v Divadle mezi modernou a postmodernou se pak zabývá vlivy modernismu (zvláště odkazem meziválečné avantgardy s jejím důrazem na montáž) a postmoderních postupů na současnou divadelní praxi, analýzou divadel studiového typu (HaDivadlo, Studio Y) – a v této souvislosti mj. procesem osvobozování divadla od literárního textu, zároveň také (ponejvíce formou recenzí) mapuje oblast současné české dramaturgie a zachycuje nástup nové režijní generace (Arnošt Goldflam, Petr Lébl, Jan Antonín Pitínský, Hana Burešová, Jan Nebeský). Ústředním tématem souboru studií a statí Duchovní dimenze divadla je vztah mezi horizontální, „pozemskou“ rovinou divadla (dialogická jednání, dramatické situace) a úrovní vertikální, stojící vně divadelního aktu (symboly, šifry, archetypy apod.) a posouvající divadlo směrem k transcendenci – v rámci naší kulturní sféry se jedná především o historické ovlivňování divadla křesťanskou tradicí, obohacující jej vnitřně o novou dimenzi a umožňující mu tak ze sebe vydat (nej)vyšší hodnoty. Hořínek byl přitom typem autora, v jehož tvorbě se spojuje odborná erudice – rozhled po evropském i světovém divadle a dramatu, uměnovědné literatuře, filozofii a estetice – s živým, neakademickým podáním. Adekvátním způsobem vyjádření mu byl proto žánr eseje (nejvýznamnější napsal pro časopisy Divadlo, Scéna a Divadelní revue). Smysl pro pointu a montážně-střihový způsob myšlení však osvěžuje i Hořínkovy recenze divadelních inscenací, které jsou stejně myšlenkově podnětné jako vtipné; někdy záměrně provokují čtenáře (zejména odbornou veřejnost) předstíranou nevědomostí („docta ignorantia“). – Dvojjedinost aktivity odborné a umělecké Hořínka neustále pudila k novým pokusům ověřit si teoretické postuláty v umělecké praxi (a naopak). Projevuje se to také v jeho dramatizacích, preferujících nadčasová, archetypální groteskní témata (Gargantua, Gulliver aj.). Především však bylo Hořínkovo dílo spojeno s poetikou Studia Y, na jehož jevišti působil také jako osobitý, insitní ne-herec.
Zdeněk Hořínek zemřel 20. 9. 2014 v Praze.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz