Dnes by oslavil 95. narozeniny spisovatel Jan Trefulka

Jan Trefulka – prozaik, publicista a literární kritik, se narodil 15. 5. 1929 v Brně.  Vyrůstal v Brně v rodině konstruktéra. Obecnou školu v rodném Králově Poli navštěvoval Trefulka od roku 1935 spolu s celoživotním přítelem, spisovatelem Milanem Kunderou. V letech 1940–1948 zde pokračoval na reálném gymnáziu, v letech 1948–1950 studoval v Praze na FF UK literární vědu a estetiku. Po vyloučení z KSČ (1950) odešel do Vlašimi, kde pracoval jako pomocný dělník, později jako traktorista a konečně v blízkých Nespekách jako hospodář. V letech 1951–1953 sloužil u dělostřeleckého pluku v Písku. Poté se vrátil do Brna. V roce 1953 zahájil studium literární vědy a češtiny na tamní FF, školu však neukončil. V letech 1954–1956 pracoval jako programový referent v Domě umění. Od roku 1956 působil jako externí, od roku 1957 jako hlavní redaktor Krajského nakladatelství v Brně. V letech 1962–1968 byl redaktorem a 1969–1970 šéfredaktorem časopisu Host do domu. V roce 1964 se stal tajemníkem krajské pobočky Svazu československých spisovatelů. Znovu vstoupil do KSČ a jako člen krajského výboru KSČ se 1968 zúčastnil tzv. vysočanského sjezdu v Praze; 1969 byl opět vyloučen. Po zrušení tzv. Seifertova Svazu českých spisovatelů krátce pracoval v dělnických profesích (1972 jako noční hlídač v Brně, 1973 jako vazač v Praze), poté byl bez zaměstnání a pod cizími jmény publikoval marginálie v Československém rozhlase. Byl signatářem Charty 77, v 70. a 80. letech se podílel na samizdatovém literárním oběhu. V letech 1991–1995 byl předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů (v této funkci inicioval a organizoval soutěže Evropský fejeton) a v letech 1992–1997 členem Rady České televize. Jako publicista se v 90. letech orientoval na prosazení moravské samosprávy v rámci České republiky. – Literárně činná byla i jeho manželka Božena Trefulková (*1932, roz. Hlisnikovská, sňatek 1955), autorka pohádky O kouzelném autíčku jménem Bucan (1993).

Časopisecky Trefulka debutoval již za gymnazijních studií lyrikou, verši s tématy lásky a osvobození (Moravský středoškolák). Později publikoval v periodikách Svobodné noviny, Kulturní politika, Předvoj, Nový život, Host do domu (recenze, povídky; 1954 zde polemika s verši Pavla Kohouta, která byla jedním z prvních závažnějších vystoupení proti schematismu v literatuře, zde), Rovnost, Literární noviny, Plamen, později Box, Lidové noviny, Slovenské pohľady (Bratislava), Proglas, ROK, Literární noviny, Lettre internationale, Rozrazil aj. V 70. a 80. letech byl Trefulka pravidelným přispěvatelem samizdatových časopisů Obsah (též ročenek Z Obsahu 1982–89) a Host a publikoval i v exilových časopisech Svědectví (Paříž), Listy – Čtení na léto (Řím), Obrys (Mnichov), Proměny (New York). V roce 1970 mu byla ve stránkových korekturách z nakladatelství Československý spisovatel vrácena próza pro mládež Nejkrásnější holčičky.
V samizdatové edici Petlice vyšly romány Veliká stavba, O bláznech jen dobré (oba 1973), Zločin pozdvižení (1979) a Svedený a opuštěný (1983), mimo edice byly v brněnském samizdatu zveřejněny prózy Smrt knihovny (1982) a Na krásné vyhlídce (1987). Přispěl do rukopisných a samizdatových sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); O čem bych psal, kdybych měl kam (1974); Československý fejeton/fejtón (1975–79), Když se řekne Werich (1975); Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978); Jakémusi Alexandru K. (1979, věnováno Alexandru Klimentovi), Nad procesem (1980); Rozhovory (1980); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981); Moravská čítanka (1981–89); Z pěstiček zaťatých (1982, věnováno Janu Skácelovi); Písačky pro Dominika Tatarku (1983); Ad honorem anopheliae minoris (1983, věnováno Boženě Komárkové); Moravská směska (1983); Danny je náš (1984, věnováno Josefu Škvoreckému); Karlu Srpovi k padesátinám (1987) a Na střepech volnosti (Česká expedice 1987). V edici Petlice vyšel u příležitosti Trefulkových padesátin sborník Chvála bláznovství (1979).
Podle Trefulkoých próz vznikly filmy Pršelo jim štěstí (1963) a Třiatřicet stříbrných křepelek (1964, oba r. Antonín Kachlík, sc. + Antonín Kachlík) a televizní filmy O bláznech jen dobré (1992, r. Milan Růžička), Veliká stavba (1993, r. Jiří Vanýsek) a Na krásné vyhlídce (1995, r. Vladimír Drha, podle povídky z knihy Vraždy bez rukavic). Jan Trefulka je také autorem scénáře televizní inscenace Ptáček (1969, r. Zdeněk Kaloč). – Za svou tvorbu získal v roce 1983 Cenu Egona Hostovského (za román Velká stavba), v roce 1999 Cenu města Brna, v roce 2002 cenu Zlatá stuha (za prózu pro mládež V bludišti šlehačkových slonů) a v roce 2009 Cenu Ladislava Fukse. – Užíval pseudonymu Jean a šifer jka, jt, JT a J. T.

Již obě povídky Trefulkovy knižní prvotiny Pršelo jim štěstí nesou zřetelné autobiografické rysy. Prózy reflektující z perspektivy individuálního osudu rozporuplnost společenské reality 50. let i autorovo vyloučení z komunistické strany vstoupily do kontextu generačních bilancí a zájmu o „život kolem nás“. Pozadí pro psychologizující vykreslení manželské krize, deziluze a z ní plynoucí nevěry vytváří soudobá realita v novele Třiatřicet stříbrných křepelek. Cestou beletrizace životní empirie se Trefulka vydal rovněž v třinácti prózách knihy Výmysly, jejíž osou jsou příběhy hrdinů hledajících cestu z každodenní banality a stereotypu v intenzivním a autentickém prožitku. Dvojicí povídek s kriminalistickou zápletkou předjal soubor detektivních příběhů Nálezy pana Minuse. Na počátku 70. let Trefulka napsal modelový metaforický román Veliká stavba, satirický obraz zločinné gigantománie porušující základy etického kodexu. Pokračovaním linie jeho analytických, psychologizujících próz, situovaných do všednodenní reality, je román O bláznech jen dobré, vyprávějící o lidech balancujících mezi konformitou a osobitou, protikonvenční revoltou. Problematika osobní odpovědnosti, vztahu jedince a society, člověka a dějin, jakož i náboženské víry, hrdinovo rozhodování mezi identifikací s aktuálním společenským a politickým děním a odporem proti němu, jsou námětem románu Svedený a opuštěný. Ústřední postava, někdejší student teologie a později redaktor a dělník, zde zosobňuje svár mezi vnitřní vůlí po oduševnělé opravdovosti s pragmatickou, přímočarou a schematickou brutalitou materiálně orientovaného světa. Autobiografické a generační prožitky s politickými reminiscencemi se výrazně prosazují také ve čtyřech prózách knihy Vraždy bez rukavic (zřetelně např. v povídce Mimosvět o traumatických pookupačních událostech 1968). Historický román Zločin pozdvižení, čerpající z událostí oslavanské stávky v prosinci 1920, v protikladu ke schématům tzv. sociálního románu akcentuje zejména osudy a motivace jedinců a jejich vzájemné vztahy, a to bez ohledu na apriorní třídní společenskou stratifikaci. Vybočení z linie, v níž se autor až doposud obracel k dospělému publiku, představuje knížka nazvaná V bludišti šlehačkových slonů. V prozaickém cyklu je zde představen poslední rok předškolního života malé moravské dívenky, rodinné vztahy i jejich peripetie, a především pak kouzelné přátelství se zrcadlovou holčičkou. Soubor povídek Skřipce na ptáčky s příznačnou schopností zkratky, porozumění i skrytého humoru portrétuje rodinné a partnerské vztahy. – Od konce 40. let se Trefulka s přestávkami věnoval literární kritice a společenskokritické publicistice; přispěl do řady polemik, v nichž projevil smysl pro umělecké hodnoty a nepoplatnost dobovým tendencím.

Jan Trefulka zemřel 22. 11. 2012 v Brně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz