Dnes by oslavil 95. narozeniny spisovatel Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík – prozaik a publicista, se narodil 23. 7. 1926 v Broumově v rodině tesaře.

Narodil se v rodině tesaře. Obecnou školu a tři ročníky měšťanské školy vychodil v Brumově, čtvrtý ročník ve Valašských Kloboukách. Poté se stal „mladým mužem“ Baťovy školy práce, pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou (1941–1946) a souběžně studoval odbornou dvouletou obuvnickou školu (1941–1943) a obchodní školu pro zahraniční obchod (1944–1946). Od roku 1946 byl studentem politicko-novinářské fakulty Vysoké školy politické a sociální v Praze; absolvoval v roce 1950 (Ing.). Koncem studií a po absolutoriu byl vychovatelem v učňovském internátu Sdružených bavlnářských závodů v Benešově nad Ploučnicí (1948–1950) a Československých závodů těžkého strojírenství v Praze (1950–1951); tato zkušenost se stala východiskem jeho prózy Rušný dům. Po dvouleté vojenské prezenční službě byl zaměstnán jako redaktor v oddělení politické literatury nakladatelství Rudé právo (1953–1957) a v zemědělském týdeníku Beseda venkovské rodiny (1957–1958). Roku 1958 přešel do Československého rozhlasu, vysílání pro mládež, kde mj. spoluvytvářel cykly reportážních pořadů a pořadů o problémech dospívající mládeže Mikrofon mladých a Včera mi bylo patnáct. V září 1965 přijal místo v redakci Literárních novin (později Literární listy, Listy), kde se věnoval společensko-politické publicistice a měl značný podíl na vyhrocení jejich kritického charakteru. Z Vaculíkových veřejných vystoupení v druhé polovině šedesátých let dosáhly největšího ohlasu jeho diskusní příspěvek na IV. sjezdu SČSS (červen 1967, zde) a manifest Dva tisíce slov, otištěný v Literárních listech (červen 1968, zde) a několika denících (Mladá fronta, Zemědělské noviny aj.). Z hlediska Vaculíkova osobního světonázorového vývoje znamenaly oba projevy zásadní rozchod s komunistickou ideologií, kterou sdílel – se stále se stupňujícími výhradami – od druhé poloviny čtyřicátých let. Roku 1969 byly Listy zakázány a Vaculík si zvolil svobodné povolání. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy nesměl oficiálně publikovat, se výrazně podílel na zrodu a rozvoji samizdatu; roku 1973 založil Edici Petlice, jednu z hlavních samizdatových edic, v níž pak do roku 1989 postupně vydal na čtyři sta titulů. Od počátku normalizačního období byl za tuto organizační a vydavatelskou činnost perzekvován a pravidelně vyslýchán Státní bezpečností. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Jako osobitý a nesmlouvaný glosátor se do společenského života i do literatury mohl vrátit až po listopadu 1989.
Jeho manželka Marie Vaculíková (*1925, roz. Komárková) vydala pod jménem Madla Vaculíková dvě knihy korespondence s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem pod titulem Drahý pane Kolář… (1994; 1999); syn Ondřej Vaculík (*1954) je publicista, autor prózy Stavební deník (1990), v letech 1994–1999 působil jako zástupce šéfredaktora Literárních novin, nyní je publicistou (zejména rozhlasovým) ve svobodném povolání.

Publikovat začal v polovině padesátých let (v Květnu a týdeníku Květy). Kromě periodik, v nichž byl zaměstnán, do konce šedesátých let přispíval postupně do Krás domova, Československého rozhlasu, Filmových a televizních novin (1967 zde první fejetony), Hosta do domu, Orientace aj. Na počátku sedmdesátých let krátce uveřejňoval své příspěvky v Jonášovi, bulletinu Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, v osmdesátých letech pak v samizdatových periodikách Obsah (od 1981, též v ročenkách Z Obsahu 1982–1989), Lidové noviny (1988–1989) a v exilových časopisech Proměny (New York), Svědectví (Paříž) a Listy (Řím). Po roce 1989 publikoval víceméně trvale v Lidových novinách (rubrika Poslední slovo), zpočátku také v Literárních novinách.
V samizdatové Edici Petlice vydal knihy Morčata (1973), Český snář (1981), Milí spolužáci (sv. 1, Kniha indiánská, 1981; sv. 2, Kniha dělnická, 1986); Jaro je tady (1988) a Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského (1989); v Pražské imaginaci fejetony z roku 1988 Srpnový rok (1989). Uspořádal samizdatové sborníky O čem bych psal, kdybych měl kam (1974, k šedesátinám Bohumila Hrabala); Blahoslavení čistého srdce (přednášky, kázání a články Jana Šimsy, 1978); Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (1978, s Jiřím Grušou a Milanem Uhdem); Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981) a čtyři soubory Československý fejeton/fejtón 1975–76, 1976–77, 1977–78, 1978–79 (Petlice 1976–1979). Přispěl do sborníků Pozdravy Jaroslavu Seifertovi (1971); Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976); Jan Patočka. První skica k podobizně (1977), Dějiny a současnost (1978), Chvála bláznovství (1979, k padesátinám Jana Trefulky), Jakémusi Alexandru K. (1979, věnováno Alexandru Klimentovi), Nad procesem (1980), Fejetony zdarma, ne však bez prospěchu (1980), K 75. narozeninám prof. Dr. Václava Černého (1980), Z pěstiček zaťatých (1982, k šedesátinám Jana Skácela); Písačky pro Dominika Tatarku (1983), Danny je náš (1984, k 60. narozeninám Josefa Škvoreckého), Slovo a svědectví (1984, k 55. narozeninám Jana Šimsy); Dvě eseje a deset fejetonů (1986); Karlu Srpovi k padesátinám (1987), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřicetinám se zpožděním dvou let (1987), Světlá lhůta (k 50. narozeninám Jiřího Gruši, 1989), Praha 1989 (1989), JK 75 (1989, věnováno Jiřímu Kolářovi) aj.
Široká, trvalá a žánrově rozmanitá je Vaculíkova spolupráce s Československým, posléze Českým rozhlasem (četba na pokračování, fejetony, rozhovory, besedy, nahrávky písní s cimbálovou muzikou Jana Rokyty aj.). V roce 1993 vyšla v Supraphonu hudebně-literární kazeta Ludvíka Vaculíka radosti radosti, na níž čte vlastní fejetony a zpívá lidové písně. Jako příloha knihy Polepšené pěsničky (2006) vyšlo CD, na němž Ludvík Vaculík zpívá s muzikou Technik. – Česká televize natočila čtyřdílný seriál Valašský snář (1999, sc. + Břetislav Rychlík, r. B. Rychlík) a cyklus Ilustrované fejetony Ludvíka Vaculíka (2003, r. Břetislav Rychlík). – Fejetony z konce 60. let podepisoval šifrou √1.
Za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv mu byl v roce 1996 propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. – V roce 1975 získal Cenu Egona Hostovského za román Morčata, v roce 1987 získal Cenu Jaroslava Seiferta za fejetonistickou tvorbu, v roce 1997 německou Cenu míru Ericha Marii Remarqua, v roce 2002 Cenu Karla Čapka za vzácně návaznou a osobitě provokativní fejetonistickou a beletristickou tvorbu a v roce 2011 Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2008 se stal laureátem Státní ceny za literaturu.

Těžiště Vaculíkova díla spočívá ve fejetonistice a v prózách pohybujících se na pomezí osobního zážitku a fikce. Pro jeho tvůrčí směřování se stala charakteristickou již kniha Rušný dům, těžící ze zkušenosti vychovatele v učňovském internátu: ve shodě s dobovým pojetím beletrie byla koncipována jako didaktický obraz „života kolem nás“, souběžně ji však autor vyostřil do polemiky s bezduchými představami o výchově tzv. socialistického člověka. Nezastřeně autobiografickou inspiraci má následující román z poloviny šedesátých let Sekyra. V několika prolínajících se časových rovinách rozvíjel vypravěčovo neúprosné a bolestné vyrovnání se s otcovými, a především s vlastními politickými iluzemi, s komunistickou vizí cesty k nové společnosti; oporou při autorově hledání lidské identity se zde stal návrat k pravdě a jistotě rodné valašské krajiny a tradice. Dosaženou výraznost stylu, opřenou zejména o zvláštnosti syntaxe, jadrnou metaforiku a významovou zkratku, Vaculík potvrdil také v modelovém románu Morčata, jímž se překvapivě přiblížil experimentující větvi české prózy druhé poloviny šedesátých let, utvářející pitvorně jinotajné, vystupňovaně fiktivní světy a pojednávající o temných agresivních silách ovládajících náš život. Vaculíkovo nejvlastnější zacílení naproti tomu potvrdila a dovršila jeho próza Český snář, v níž autor s živelností zdánlivě nespoutanou sloučil do žánrově obtížně charakterizovatelného tvaru deníkové záznamy, vzpomínky, fejetonisticky laděné úvahy i prvky románové. Beletristickou výpravnost a hravost tu tak spojil s nezadržitelnou touhou po pravdivosti, autenticitě osobní výpovědi. Zpodobil nejen jeden rok vlastního života, ale přinesl i obecnější obraz české společnosti na konci sedmdesátých let viděné zevnitř disidentského prostředí, zároveň legendarizovaného i deheroizovaného. Autobiografický zdroj a deníkový základ má také román Jak se dělá chlapec, situovaný na přelom osmdesátých a devadesátých let a autorem stylizovaný jako literární polemika s románem Lenky Procházkové Smolná kniha. Disidentské prostředí zde poněkud ustupuje do pozadí a jádro díla spočívá v popisu a analýze vypravěčova soužití a drásavého rozchodu s dlouholetou partnerkou, marného úsilí po udržení kontaktu se synem, který se z tohoto vztahu zrodil, a v tíživém tázání po možnosti překročit konečnost lidského života. Na někdejší deníkové záznamy a později citace dopisů autora a jeho přátel se spoléhá objemný svazek Milí spolužáci!, který otvírá ztěžkle dokumentární průhled do Vaculíkova dětského, baťovského a těsně poválečného období. Skromnější rozsah, leč větší hutnost má svazek korespondence se slovenským prozaikem Ivanem Kadlečíkem (Poco rubato) a s chartistou a evangelickým teologem Janem Šimsou (Vážený pane Mikule). Pozoruhodný průhled do komunikace mezi samizdatovým vydavatelem a jeho exilovým partnerem, zakladatelem Nadace Charty 77, nabízí soubor Vaculíkovy Korespondence s Františkem Janouchem.
Deníkový princip charakterizuje komponovanou prózu Cesta na Praděd, jejíž základ napsal autor v šedesátých letech jako redaktor Literárních novin. Reportážní záznamy z „putování koňmo“ jsou prokládány citacemi z historických dokumentů, ale též (vaculíkovsky jinotajnou) erotickou novelou a osobními pohledy do situace v redakci „Literárek“. Na půdorysu deníkových zápisků, v nichž se zrcadlí veřejné dění, je vystavěn bilanční soubor Hodiny klavíru, zpodobující období rozpadu redakce polistopadových Literárních novin. Autobiografickou inspiraci sugeruje i Loučení k panně, román o setkání stárnoucího spisovatele s poslední, „panenskou“ láskou.
Důležitou součástí Vaculíkovy tvůrčí činnosti je tvorba fejetonistická, trvale rozvíjená od konce šedesátých let až po dnešek a ve výběru shrnutá do souborů a výborů Jaro je tady, Srpnový rok, Stará dáma se baví, Nad jezerem škaredě hrát, Poslední slovo, Dřevěná mysl, Tisíce slov, Říp nevybuchl a Další tisíce. Vaculíkovy krátké fejetony jsou povětšině zaměřeny občansky, společensky a politicky, v sedmdesátých a osmdesátých letech se staly nástrojem ostré kritiky normalizačního režimu, v zásadě však nejsou pouhou kronikou či komentářem doby, ale spíše zkratkovými, osobně vyhrocovanými úvahami nad její problematikou, vedenými zdravým selským rozumem. Vedle jazykové vynalézavosti, formulační jadrnosti a humoru sbližuje Vaculíkovy fejetony s jeho prózami i častý poukaz k přírodnímu dění jako samostatné, nezastupitelné hodnotě a směrodatnému východisku smysluplného chodu života a společenského pořádku.

Ludvík Vaculík zemřel 6. 6. 2015 v Dobřichovicích.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz