Dnes by oslavila 85. narozeniny spisovatelka Inka Machulková

Inka Machulková – básnířka, překladatelka, se narodila 8. 11. 1933 v Praze.  Dívčím jménem Olga Popková. Záhy začala – bez úřední změny – užívat jméno Inka, skautskou přezdívku z prvních poválečných let. Od roku 1959 provdaná Machulková, od roku 1970 znovu provdaná (v SRN) Schmollingová. Narodila se v rodině Antonína Popka, do roku 1949 úředníka Státního pedagogického nakladatelství v Bratislavě a Praze. Její syn Jan Machulka (po adopci J. Schmolling, * 1959) je uměleckým fotografem, syn z druhého manželství Marc David Schmolling (* 1972) je jazzovým pianistou. – Po maturitě (1952) na Dívčím reálném gymnáziu E. Krásnohorské v Praze Inka Machulková studovala na Vysoké škole chemicko-technologické, zprvu řádně, od roku 1956 dálkově při zaměstnání; absolvovala 1960 (Ing.). Od roku 1956 po konec 60. let prošla celou řadou zaměstnání i obdobími nezaměstnanosti; nejčastěji pracovala jako vývojářka, též však jako závoznice, pomocná dělnice, laborantka a technická překladatelka v Ústavu pro výzkum motorových vozidel (1965–66). Na konci 60. let byla zaměstnána ve Filmovém studiu Barrandov (mj. jako statistka ve filmu Františka Vláčila Markéta Lazarová). Po několik měsíců 1964, kdy byla bez pevného zaměstnání, se podílela na provozu poetické vinárny Viola. V září 1968 emigrovala a usídlila se v Mnichově. Zprvu pracovala jako dělnice v mnichovském filmovém studiu Bavaria Atelier GmbH, později byla referentkou v oddělení chemické dokumentace firmy Linde AG u Mnichova (1969–73) a v oddělení marketingu a informací pro obchod s Východem u firmy Siemens v Mnichově (1973–82). Po období nezaměstnanosti pracovala 1985–87 v bavorské státní knihovně v Mnichově. Pak byla znovu nezaměstnaná pouze s příležitostnými výdělky za překlady hlavně technické literatury (z angličtiny a ruštiny). Na počátku 90. let byla učitelkou češtiny na mnichovské jazykové škole, souběžně se občas uplatnila i jako tlumočnice při česko-německých obchodních jednáních. Od poloviny 90. let je v penzi, žije v Mnichově.

Debutovala roku 1963 v deníku Průboj. Svými verši postupně přispívala do Repertoáru malé scény, Mladé tvorby, Československého vojáka, Kulturní tvorby, Tváře, Červeného květu, Květů, Literárních novin, Sešitů pro mladou literaturu, Plamene, Sluníčka aj., několik básní uveřejnila též v americkém týdeníku The Nation (New York). Od počátku 70. let příležitostně publikovala v exilovém časopise Text (Kolín nad Rýnem), v českých novinách vydávaných v Mnichově (České slovo aj.) i v západoněmeckém tisku. Jedna báseň ze sbírky Kahúčú byla přetištěna v samizdatovém sborníku Světlá lhůta (1988) věnovanému Jiřímu Grušovi. Po roce 1989 se v Čechách znovu připomněla několika básněmi uveřejněnými v Literárních novinách (1990, 1994), po roce 2000 v časopisech Tvar, Aluze, Host aj. Na počátku 60. let vystupovala krátce s amatérským divadlem Paradox (Praha), v letech 1963–65 kmenově náležela k autorskému okruhu poetické vinárny Viola, vedené Jiřím Ostermannem, a svými verši se podílela na několika pásmech poezie a jazzu v ní uvedených (Komu patří jazz, Jazz náš vezdejší aj.). Na podzim 1968 a v průběhu 1969 odvysílala její básně rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Od 1993 vystupuje s ukázkami z dosud nepublikované tvorby posledních let (pokusy o povídky) na jevištích malých mnichovských divadel. V současné době píše česky i německy. – Její báseň byla zařazena na LP desku Poezie a jazz (Supraphon 1965).

Nerozsáhlá, leč motivicky i tvárně různorodá poezie Inky Machulkové ve svých východiscích obecně souvisí s neideologizující básnickou generací poloviny 60. let. Užší kontakt Machulková navázala s tvůrčím okruhem poetické vinárny Viola (Václav Hrabě, Vladimíra Čerepková), který byl zaujat jazzem a ve svém nonkonformním postoji reprezentoval umírněnější obdobu amerických beatniků. Z této orientace vyrostly její básně se synkopickým rytmem či přímo instrumentované do podoby blues, zveřejňované především ve Viole, v pásmech poezie za doprovodu jazzu, též však zařazené do první a zejména druhé sbírky ze 60. let: Na ostří noci, Kahúčú. V obou sbírkách převažuje typická torzovitě artikulovaná lyrika osobní, sentimentálně, ale také sarkasticky laděné zpovědi s motivy milostného hledání i soužení, lidského kontaktu i míjení, posléze však se sílícími poznatky o rozpornosti a falši života v socialistické společnosti. Dobová skutečnost zněla Ince Machulkové „jak rozbitá kytara“ a vyvolávala v ní generačně příznačné pocity smutku a zatrpklosti, rovněž však nároky na životní poctivost. – Sbírka Kámen komediantů, která vyšla v mnichovském exilu, přináší texty zčásti vzniklé ještě v 60. letech i básně psané již v Německu. Ty jsou strukturně scelenější i zduchovnělejší, mění se v nich též lyrická scenerie, nadále je však vyznačuje volný arytmický verš, významové zkratky, a především vážný životní postoj autorky, vyrovnávající se nyní se vzpomínkami na domov, s nedostatečnou hřejivostí nového životního prostředí, s projevy lidského komediantství i se stísňující představou času a smrti. – Po více než pětadvaceti letech odmlčení se Machulková vrátila do české literatury sbírkou Neúplný čas mokré trávy, ve které se projevuje stále intenzivnější snaha dát básni semknutější a sevřenější tvar. Autorka od původně rozevláté jazzové formy přešla ke krátkým, do sebe soustředěným retrospektivním básním, v nichž vystupují do popředí vzpomínky a fragmenty snových scén, které vytvářejí neotřelý a nový pohled na prozaické až banální situace. – Odlehčenější polohu autorčiny poezie představuje sbírka Jako Šimi odpouštíme, původně určená pro nakladatelství 68 Publishers, vydaná ovšem až v roce 2008. V krátkých nonsenových a epigramatických básních se projevuje velmi výrazný smysl pro vtip a komickou zkratku.

Nejnovější knihy: Zamkni les a pojď, Probuzení hráči

Inka Machulková zemřela 27. 3. 2014 v Mnichově.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz, www.czechlit.cz

Komentáře