Dnes by oslavila 95. narozeniny spisovatelka Věra Stiborová

Věra Stiborová – prozaička a překladatelka, se narodila 15. 1. 1926 v Písku.  Občanským jménem Věra Putíková, manželka spisovatele Jaroslava Putíka (sňatek 1954). Vyrostla v rodině textilního výtvarníka. Obecnou školu a reálné gymnázium (mat. 1945) absolvovala v rodišti, poté studovala užité umění na Škole dekorativního umění v Praze; během studií navrhovala plakáty a knižní obálky. V roce 1950 krátce pracovala v nakladatelství Máj, zanedlouho včleněném do Čs. spisovatele. Odtud v červnu 1950 odešla do kulturní a literární rubriky Lidových novin, ve kterých také uveřejnila první fejetony, črty a povídky. Po jejich zániku přešla v červenci 1952 do deníku Práce: pracovala v zahraničním oddělení, psala reportáže z ciziny a překládala. V letech 1956–1961 byla na mateřské dovolené, poté krátce působila v armádním vysílání Čs. rozhlasu, avšak ještě v roce 1961 se rozhodla pro svobodné povolání. V době zákazu literární činnosti a jakéhokoli zaměstnání v kulturních institucích (již roku 1969 nesměla v Čs. spisovateli vyjít povídková knížka Ikariana) pracovala od března 1972 jako pomocná dělnice v podniku Sady, lesy, zahradnictví a od roku 1975 jako prodavačka gramofonových desek. V roce 1986 odešla do důchodu.

Po debutu v Lidových novinách (1950) otiskovala (výhradně pod dívčím jménem Věra Stiborová) krátké prózy, besídky, entrefilety, fejetony, sloupky, reportáže, recenze a interview v Práci, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturní tvorbě, Slovenských pohľadech (Bratislava), Plameni, Květech, Hostu do domu a Světě práce, po roce 1970 v exilovém Čtení na léto (Řím), v samizdatových a po roce 1989 v obnovených Lidových novinách, dále ve Tvaru, Čtenáři, Listech, Nových knihách, Alternativě Nova (Opava), Práci a Revolver Revui. V samizdatové edici Petlice vyšly Stiborové prozaické knihy Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (1981) a Ikariana (1983). Je zastoupena v antologii českých autorek Povídky: Short Stories by Czech Women (ed. Nancy Hawkins, Londýn 2006). Čs. rozhlas vysílal její prozaické pásmo Vrať se zpátky do Sorrenta (1993) a řadu dalších autorčiných prací (např. povídky Pudivítr nebo Velmi jasné souhvězdí Orion ze souboru Deset povídek aneb Na vině jsou prakoně; novela Den dam byla zpracována jako čtení na pokračování). – Při zákazu publikování příležitostně překládala z angličtiny a němčiny pod propůjčenými jmény Drahoslavy Vojtěchové a Kristiána Mikulejského.

Po více než desetileté zkušenosti s novinářskou prací a publicistickými žánry vstoupila Stiborová do literárního života jako autorka komorních povídek. V prvním období své tvůrčí činnosti se její tvorba vyvíjela od psychologických etud s problematikou dospívání a lyrických beletrizovaných reportáží k nedějovým monologickým vyprávěním, usilujícím o plastické odstínění citové atmosféry, vizuální popisy a o důraz na mnohovýznamové podtexty příběhu (Modré lásky, Minuta na cestě, Ikariana). Od sedmdesátých let se Stiborová přiklání k větším prozaickým žánrům a v jejích textech sílí expresivní snové a fantaskní motivy, jakož i burleskní satirické polohy. V lyrizované novele Den dam aneb Čtyři jablka ze zahrady Hesperidek (dokončené již roku 1980) vylíčila prostřednictvím subtilní psychologické mozaiky pokřivené osudy lidí, poznamenaných posrpnovými společenskými traumaty. V baladickém rozhlasovém pásmu Vrať se zpátky do Sorrenta se pokusila o spojení polohy rytmizovaného prozaického vyprávění s nadčasovým emocionálním poselstvím příběhu. V pozdějších prózách se autorka znovu věnuje tématům dětství, dospívání, rodinné výchovy a vztahu dospělých k dětem. Román Zapomeň, řeko, téci sleduje v širokém časovém záběru (od konce dvacátých do začátku padesátých let dvacátého století) vztahy v rodině, již založili partneři vybavení nejen odlišnou mentalitou, ale také velmi odlišným původním rodinným zázemím, z něhož si odnesli vlastní výchovné představy; netrpělivý a distancovaný, na vnějším mínění založený vztah k dětem, který zosobňuje matka, kontrastuje s otcovým intuitivním rodičovstvím, které spoléhá na lásku a nepodléhá výchovným trendům. V jiné vyprávěcí poloze, humornější a akcentující dětskou perspektivu pohledu, se téma objevuje také v souboru Deset povídek aneb na vině jsou prakoně a ve vyprávění o partě holešovických kluků, kteří jdou za svým muzikantským snem, My nic, my muzikanti. Příběhy hrdinky povídkového souboru Otavín, situované do autorčina rodného Písku, jsou spojeny s tématy stárnutí, stáří a postupného mizení světa, do kterého jsme kdysi patřili a který nezadržitelně zaniká.

Věra Stiborová zemřela 20. 3. 2018 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz