Dnes oslaví 100. narozeniny spisovatelka Ludmila Romportlová

Ludmila Romportlová – dívčím jménem Junová, se narodila 13. 4. 1924 v Turnově. Jejím otcem byl malíř, grafik, průmyslový výtvarník a pedagog Zdeněk Juna (1897–1975), manželem fonetik a lingvista Milan Romportl (1921–1982), mj. vedoucí Fonetického ústavu FF UK a prezident Mezinárodní společnosti fonetických věd UNESCO. Ludmila Romportlová studovala na reálném gymnáziu v Turnově (1935–39) a na internátní odborné škole pro ženská povolání ve Velkém Meziříčí (1939–41) a v Mladé Boleslavi (1941–43). Po absolutoriu byla (do roku 1945) pracovně nasazena v Turnově. V roce 1944 onemocněla tuberkulózou páteře, 1947 byla operována. Dlouhou rekonvalescenci prožila v Brně, kde její otec působil jako ředitel Školy uměleckého průmyslu; prodělaná choroba ovlivnila i její pozdější život. Po sňatku (1949) žila v Praze, pomocnými pracemi se podílela na manželových výzkumech a od 60. let se soustavně věnovala tvůrčí činnosti.

Publikovat začala roku 1944 v turnovském časopise Pojizerské listy, kratší prózy otiskovala od 1960 v periodikách Čs. rozhlas, Plamen, Host do domu, Červený květ (Ostrava), Literární noviny, Svět práce, Ohníček, Tvorba, Literární měsíčník, Kmen, Vlasta, Tau (č. 2) a Česká povídka (96/jaro). 1990 se stala členkou Literárního klubu K 89. – Podle ústřední povídky ze sbírky Zrcadlo pro Kristýnu byl natočen stejnojmenný film (1976, režie + scénář Jiří Svoboda); Český rozhlas Olomouc přiblížil její tvorbu v pořadu Adventní šachmat (2002, režie Michal Bureš).

Prózy Ludmily Romportlové se soustřeďují na zachycení výseků z každodenního života převážně ženských a dívčích hrdinek. Snaží se poukázat na jejich mravní problémy a demonstrovat nalézání smyslu života v lidské soudržnosti, vzájemném pochopení a citovém sdílení, často s poukazem na možnosti, jež hrdinkám dává socialismus. Autorka užívá mozaikovité řazení detailů, impresivní situační popisy. Její autorský vypravěč s emotivním zaujetím, zdůrazněným eliptickým způsobem vyjadřování, odkrývá dramatické momenty běžných situací, glosuje děj, podtrhuje jeho nedourčenost a náznakovost. Taková je již prvotina Papoušek zmizel, soubor dvanácti povídek, v nichž autorka těží z napětí mezi všedností a tajemstvím. Satirická próza Radši na lvy kritizuje očima dítěte maloměšťácké pochlebování západnímu způsobu života. Autobiografické náměty Romportlová využila v pracích určených mládeži: v povídce Zrcadlo pro Kristýnu je hrdinka po zranění páteře dlouhodobě upoutána na lůžko, příběh dospívající dívky Zapomenutá chuť čokolády evokuje atmosféru doby před německou okupací. Životní postoje dvou generací žen autorka konfrontovala v próze Jeden večer denně, hledání životních jistot mladých dívek se stalo námětem prací s tematikou rodinných vztahů (Padesátý třetí týden) i s tematikou zklamání z emigrace, jež vede k návratu domů (Devatery hory, sedmery řeky). Šrámkovsky laděná a na přelom století situovaná próza Křeslo v zeleném pak vypráví o citovém hledání dospívajícího chlapce. Po roce 2000 se autorka soustředila ke komorním psychologickým prózám, v nichž rovněž rezonují náznaky vlastních prožitků. V ich-formou psané próze Černobílé naděje se protagonistka, výtvarnice, bolestně vyrovnává se smrtí manžela a mj. útržkovitě reflektuje svá setkávání s dalšími potencionálními životními partnery; volné pokračování prózy, Pacientka doktora Ká, je komponováno jako dvojhlasí psychoterapeuta a pacientky, kde také odborné lékařovy úvahy i hrdinčiny staré deníkové záznamy pomáhají rozkrývat životní traumata obou.

V roce 2013 vyšla kniha Bylo to tak? (spolu se Ctiradem Johnem). V knize rozmlouvají spisovatelka a lékař a vzájemně konfrontují své vzpomínky na mládí. Prožívali je v předválečné a válečné době. Ona se spoléhá na své deníky začínající naivními poznámkami terciánky, která se posléze stává žačkou rodinné školy. Tento téměř idylický život je brutálně přerušen totálním nasazením. On je v těžší pozici – všechny své vzpomínky nosí jen v paměti. Před námi odvíjí příběh nadaného studenta gymnázia, septimána, který je uhranut divadlem, ale po maturitě ho zláká medicína. Píše se však rok 1939 a vysoké školy jsou uzavřeny nacisty. Život obou hrdinů je prodchnut i přes stísňující atmosféru předválečnou a válečnou nadšením ze života, touhou po poznání, odhodláním vzdělávat se, pomáhat mladé a posléze okleštěné republice, jak je jen možné. Cítíme nadšení dýchající z popisu všesokolského sletu, kulturních a divadelních představení, ať už je vypravěč pouhým divákem či účinkujícím. Ze všeho na čtenáře dýchá dnes už těžko pochopitelné zaujetí věcmi veřejnými, étos vlasteneckých vzdělanců první republiky.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz