Dnes oslaví 50. narozeniny spisovatelka Markéta Pilátová

Markéta Pilátová se narodila 1. 2. 1973 v Kroměříži. Studovala latinu a historii na FF UP, po získání bakalářského titulu (1994) nastoupila na magisterské studium romanistiky a historie, které úspěšně absolvovala roku 1998. Následujících šest let na mateřské fakultě pracovala jako odborná asistentka. Vyučovala např. literární překlad a sama se v té době věnovala překládání. Z období studií a pozdějšího působení na univerzitě Pilátová zmiňuje silný inspirační vliv romanisty Jiřího Černého a historika Jiřího Chalupy. (D. Kaprálová, [online] iDnes.cz, 1. 12. 2009.) V letech 2001–2003 působila jako lektorka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku. V rozhovoru pro iDnes Magdaléně Havlíkové na otázku „Kdy se rozhodla věnovat psaní?“ odpověděla: „Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.“ (M. Havlíková, [online] OnaDnes.cz, 20. 4. 2010.) Novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Respekt, kde v letech 2007–2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce. Následně pět let učila češtinu potomky Čechů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny, a to v brazilském státě Mato Grosso do Sul, dále v Sao Paulu a Buenos Aires. Před dalším pobytem v Brazílii nedlouho pracovala v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes. V Respektu, Salonu (literární příloze Práva), Lidových novinách a dalších českých médiích publikuje eseje, reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Její povídky vysílal také Český rozhlas 3 (stanice Vltava). Do češtiny přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo s názvem Věřící (2001) a také knížku pro děti Tajný život blech (2010) od argentinských autorů Alberta Peze a Roberta Cubillase. Dalším překladatelským počinem Pilátové byl jazykový převod kultovního argentinského komiksu Ricarda Linierse Macanudo (2011). Je vdaná za redaktora týdeníku Respekt Jiřího Sobotu.

Na poli krásné literatury knižně debutovala v roce 2007 románem Žluté oči vedou domů.  Protagonistkami útlé knížky jsou čtyři ženy, jejichž příběhy se protínají. Základní linii tvoří milostný vztah české úřednice Marušky a dvojího agenta Jaromíra, který za komunistického režimu emigroval do Brazílie a tam se oženil. Přesto s Maruškou udržuje dlouhá léta korespondenční kontakt. Vyústění milostného trojúhelníku graduje po Jaromírově sebevraždě, kdy jeho brazilská manželka Luiza přijíždí do Prahy, aby se s Jaromírovou někdejší milenkou seznámila. Obě ženy se spřátelí a fabulační linka se paradoxně uzavírá, když se Luiza rozhodne strávit zbytek života v Praze, kde se zamiluje do otce další z protagonistek, zatímco usedlá Maruška je odhodlána natrvalo vycestovat do Brazílie. Druhou linii románu tvoří vztah dvou mladších žen ze smíšených česko-brazilských rodin. Lena, která žije na ranči, se po smrti snoubence rozhodne odcestovat do Prahy, rodné země své matky. Zde se potká se svou bývalou kamarádkou Martou, která odešla do Čech kvůli napjaté rodinné atmosféře. Marta nakonec nachází partnera v českém psychiatrovi a po krátké cestě do Brazílie s ním zůstává v Česku. Lena se vrací na brazilský ranč a rozhodne se žít se správcem svého majetku. Románovou výpověď tvoří mozaika monologických promluv, v nichž se střídají jednotlivé hrdinky příběhu a jeden muž (Jaromír). Z líčení exotického prostředí je patrné, že ho autorka velmi dobře zná. Komorní příběhy plynou bez výrazných dějových zvratů, což zesiluje motivy osamocenosti a touhy po domovském ukotvení vlastní existence. Časté retrospektivní pasáže osvětlují důvody nespokojenosti s dosavadním životem i jeho nehybnou strnulost, která ústí v přijetí vlastní identity, smíření, popř. v nalezení nového směru. Motiv žlutých očí odkazuje k životní energii, síle čelit překážkám na cestě za svým štěstím. Debut Pilátové byl recenzenty přijat jako zralá próza a získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla přeložena do němčiny, nizozemštiny, polštiny, portugalštiny a španělštiny. Dvanáctidílnou stejnojmennou rozhlasovou četbu podle románu připravila pro Český rozhlas Kateřina Jirkalová v roce 2008.

Autorčin druhý román Má nejmilejší kniha byl taktéž nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho dějová osa je těžko specifikovatelná, protože Pilátová předložila čtenáři spleť příběhů osmi postav. Hlavním dějištěm je hadí institut ve Velkém městě v Jižní Americe. Vypravěčem a jednou z postav je Ten, který tetuje, člověk, který utrpěl ztrátu paměti a jenž při výkonu řemesla vypráví příběhy z knihy slovanských pohádek. Motiv evropské kultury se protagonistům jeví jako exotický, stejně tak pro českého čtenáře je exotické prostředí a kultura zachycené v románové výpovědi. Dalšími postavami jsou arogantní a chladnokrevný zakladatel a vedoucí hadího institutu Michael Vidal, indiánská venkovská dívka Pajita, která rozumí řeči hadů, rovněž Pták, chlapec ze slumu, či Otto, psychiatr polsko-židovského původu. Leitmotivem je had se svými četnými a napříč kulturami se opakujícími symbolickými významy. Archetypální kolize pak ve spletenci příběhů představují konečnost života, nesmrtelnost a potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí. Významná role je přisouzena rovněž prostředí jihoamerického města a divoké přírody. Atmosféra tamní kultury je v textu prezentována velmi barvitě s větším důrazem na mytické atributy a sociální specifika. Pilátová touto knihou (v roce 2012 přeloženou do němčiny) částečně navazuje na dlouhou tradici magického realismu. V rámci její prozaické tvorby je potřeba zmínit také povídkovou tvorbu, kterou publikuje především v kulturní příloze Salón deníku Právo. Zde otiskla např. povídky Zlatá kobra, Dlužníci, Cikánský zvyk a další. Knižně vyšla její povídka také v souborech Moře a pláž a Celý život budem šťastný… nakladatelství Listen. V roce 2011 se Pilátová představila rovněž jako básnířka. Sbírka Zatýkání větru těží obdobně jako obě prozaická díla převážně z autorčina pobytu v Brazílii a Španělsku, ale nalezneme v ní také básně o návratu domů a o českých kořenech. Formálně se básně Pilátové blíží jejím prozaickým textům, volné verše variují nejeden motiv známý v prozaickém provedení. Písňovost textů podporuje refrénovitá strukturace, respektive částečné obměňování vybraných motivů. (Některé básně ze souboru se staly textovými podklady pro písně zpěvačky Moniky Načevy.)

Samostatnou kapitolu literárního působení Pilátové představuje tvorba pro děti. Na svém kontě má již čtyři úspěšné prozaické tituly z této oblasti. Prvním počinem se stala kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat, vyprávějící příběh vyhoštěné vílí holčičky, která se vydává do nebezpečného světa lidí, aby zde našla přátele a společně mohli zabránit pašování exotických zvířat. Kniha přímočaře poukazuje na špatné modely chování rodičů vůči svým dětem. Pilátová zde pracuje s postavou handicapovaného dítěte, jako je nevidomá Ema, která má vodícího psa, a přesto se s dětmi účastní dobrodružství. Také protagonistka je spíše antitezí klasických pohádkových víl. Je krátkovlasá a nosí kalhoty. O rok později Pilátové vyšly hned dvě knihy určené dětem. Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia Litera. Protagonistkou příběhu je japonská holčička Kiko, která jezdí s tatínkem, restaurátorem knih, po celém světě a přijíždí i do České republiky, respektive do Kroměříže. Kiko začíná chodit do školy a seznamuje se s cizími dětmi, jejichž jazyku příliš nerozumí, a  proto s nimi komunikuje pomocí skládaček origami. Tatínek restauruje knihu v Kroměřížském zámku, z níž se vytrácí barevný obraz. Kiko se dozvídá o skrytém životě na zámku a rozhodne se s ostatními dětmi osvobodit všechny uvězněné duchy. Fantastický příběh autorka využila, aby na jeho pozadí, pomocí empatie nastínila problematiku kulturní odlišnosti, jazykové bariéry a xenofobie.

Víla Vivivíla a piráti Jižního moře navazuje na předchozí vyprávění: zachráněným zvířátkům je ve vílí bažině zima, a proto musí parta v čele s Vivivílou vymyslet řešení. Vedle známých postav zde autorka začleňuje také postavu olomoucké babi Bóži, optimistky, která mluví příznačným hanáckým dialektem. Pohádka Jura a lama pojednává o klukovi Jurovi, který se svými dvěma mámami žije na farmě v horách Jestřábníkách. Knihu pro děti vystavěnou na netradičním rodinném modelu ilustrovala Dora Dutková a její vydání podpořil Česko-slovenský ženský fond v rámci projektu zviditelňování stejnopohlavních rodin a dětí v nich. Kontroverzní téma se promítlo i do polarizace recenzních ohlasů. Obecně lze o Pilátové tvorbě pro děti konstatovat, že otevírá a citlivě přibližuje dětem témata, která nejsou příliš častým námětem dětských knih, např. jazyková a kulturní bariéra, týrání dětí, diskriminace handicapovaných, nebo život v homosexuální rodině. Ohlasy její tvorby se shodují, že tato citlivá a problematická témata dokáže dobře začlenit do jinak strhujících a dějem nabitých dětských příběhů. Aniž by si to malí čtenáři uvědomovali, jsou vedeni ke vzájemné toleranci, která je jim v dílech Pilátové předkládána jako samozřejmý a fungující model chování. Tvorba Pilátové je originální především tím, jak didaktický cíl dokáže zamaskovat prvky atraktivními pro malé čtenáře. Působivost jejích knih pak umocňuje jejich výtvarné provedení. Próza Gorilí táta je zařazována do tvorby pro děti a mládež, ovšem z ohlasů vyplývá, že ji čtou s potěšením také dospělí čtenáři (viz recenze na Klubknihomolů.cz). Jedná se o útlou knihu vzniklou na základě rozhovorů Pilátové s Markem Ždánským, gorilím tátou, bývalým ošetřovatelem primátů z pražské ZOO. Ústředním tématem textu jsou osudy gorily Moji doplněné o příhody ze života ostatních primátů, o něž ošetřovatel pečoval. Text je prosycen humorem, ale dochází i na smutné okamžiky v životě zvířat. Knihu ilustroval Daniel Michalík.

Zpracováno podle: http://spisovatele.upol.cz