Dnes oslaví 55. narozeniny spisovatel Jáchym Topol

Jáchym Topol – básník, prozaik, dramatik, autor písňových textů a novinář, se narodil 4. 8. 1962 v Praze. Je vnukem spisovatele Karla Schulze (1899–1943), synem dramatika a básníka Josefa Topola (*1935); bratrem Filipa Topola (*1965), hudebníka, autora písňových textů a spisovatele. Manželka Barbara Topolová (*1964, roz. Mazáčová) se věnuje divadelní vědě a kritice.
Jáchym Topol studoval na gymnáziu v Praze-Radotíně (mat. 1981) a na střední škole sociálně právní (1981–1982). Studium však nedokončil a do roku 1986 pracoval jako skladník, topič a nosič uhlí. Poté až do roku 1990 pobíral invalidní důchod. V letech 1980–1982 vydával (s Viktorem Karlíkem, Filipem Topolem, Vítem Kremličkou aj.) samizdatový časopis Violit (literární příloha Sborníku X, č. 1–7), v letech 1980–1984 pořádal (s Viktorem Karlíkem) edici debutantů Edice pro více, v roce 1985 se podílel (s Ivanem Lamperem) na založení edice Mozková mrtvice a na vzniku časopisu Jednou nohou, posléze přejmenovaném na Revolver Revue. V roce 1986 podepsal Chartu 77; v téže době byl aktivistou skupiny České děti. Roku 1988 byl zatčen pro ilegální překročení hranic do Polska a za rozšiřování materiálů nepřátelských socialistickému zřízení (spolu s Ivanem Lamperem); díky amnestii však trestní stíhání nebylo zahájeno. Na jaře 1989 stál spolu s Ivanem Lamperem, Janem Rumlem a Zbyňkem Petráčkem při zrodu politického časopisu Sport, který se po transformaci v Informační servis (listopad 1989) prosadil jako politický týdeník Respekt (1990). Zde byl Topol do roku 1991 reportérem, současně působil jako šéfredaktor (do 1993) a redaktor (do 1994) Revolver Revue, poté si zvolil svobodné povolání. Od roku 1996 studoval etnologii na FF UK, studium však nedokončil. V letech 2005–2007 znovu působil v časopisu Respekt. Rok 2008 strávil na tvůrčím stipendiu v Berlíně a od roku 2009 je redaktorem Lidových novin.

Topol debutoval jako básník v generačním samizdatovém Sborníku 79–1 (1979, ed. Marek Jakubec) a téhož roku začal psát texty pro hudební skupinu Psí vojáci (Psí vojáci, smz. 1980). V letech 1982–86 působil jako textař a zpěvák skupiny Národní třída. Poezii, prózu, články, reportáže a rozhovory o rasovém a politickém násilí, o utlačování národnostních menšin a o politických uprchlících publikoval v periodikách samizdatových (Pražské komunikace; Vokno; Fragment, Bratislava) a exilových (Listy – Čtení na léto, Řím; Paternoster, Vídeň); po roce 1989 např. v časopisech Anno Domini, Babylon, Aluze, Český týdeník, Iniciály, Literární noviny, Most, Nové knihy, Revolver Revue, Reflex, Respekt, Tvar, Týden a v denících Lidová demokracie, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Mladá fronta Dnes.
V samizdatu byla uveřejněna jednoaktovka Poslední dny Párska (1980) a sbírky Eskymáckej pes (1982), Stěhovavá tvář (1983), Noty pro podzimní bytost (1984, pod pseud. Jindra Tma), Náhodnejch 23 (1985, pod pseud. Jindra Tma), Vlhký básně a jiný příběhy (1988), Krajina s Indiánama (1988; obsahuje Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy), Miluju tě k zbláznění (1988, obsahuje: Náhodnejch 23, Vlhký básně a jiný příběhy, Krajina s Indiánama). Přispěl do řady samizdatových sborníků: Petruščin sborník (ed. Petruška Šustrová, 1983), Už na to seru, protože to mám za pár (1985, též pod pseud. Jindra Tma), 9 x kontra. Almanach básníků pražského undergroundu (1987), Na střepech volnosti (1987), Básníci pražského undergroundu (Bratislava 1986), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987), Narozeni v 60. letech (1989), Sborník Egonu Bondymu k šedesátinám (1990) aj. Podílel se i na překladu a samizdatovém vydání básní Charlese Bukowského „Připoutejte se“ (1986, s dalšími).
Od roku 1992 Topol spolupracoval jako textař se zpěvačkou Monikou Načevou (Možnosti tu sou…, CD 1994; Nebe je rudý, CD 1996; Mimoid, CD 1998). Zhudebněné fragmenty románu Sestra vyšly na albu Jáchym Topol & Psí vojáci (1994). Spolupráci s touto kapelou zachycuje mj. kniha Filipa Topola Národ Psích vojáků (1999).
Jáchym Topol je autorem scénáře filmové povídky Karty jsou rozdaný, podle níž režisér Vladimír Michálek natočil svou část povídkového filmu Praha očima… (1999, sc. + V. Michálek). Týž režisér natočil filmovou adaptaci Topolova románu Anděl nazvanou Anděl Exit (2000, sc. + V. Michálek). Celovečerní film Sestra vznikl podle Topolovy autorské úpravy stejnojmenného románu (2008, sc. a r. Vít Pancíř). Dokumentární film A.B.C.D.T.O.P.O.L. o Jáchymu Topolovi a jeho práci na románu Noční práce natočil Filip Remunda (2002).
Rozhlasovou verzi hry Cesta do Bugulmy uvedl Český rozhlas (2007, r. Thomas Zielinski, 2009 vyšla na CD), nastudována byla i v Polsku (Droga do Bugulmy, 2006, r. Waldemar Modestowicz).
Básnická sbírka Miluju tě k zbláznění byla odměněna Cenou Toma Stopparda (1988), román Sestra získal prestižní Cenu Egona Hostovského (1994), v anketě Lidových novin byl román Kloktat dehet zvolen Knihou roku 2005.
Užíval pseudonymů a šifer Jindra Tma, Rudolf Dušek, Městská chudina, tým M. A., Dagmar Horská, JT, -jt-, jt.

Topolovu básnickou a prozaickou tvorbu od počátku charakterizuje autorův prožitek roztříštěnosti světa a z něj vyrůstající formování výpovědi jako kaleidoskopické kumulace fragmentů, jednotlivých situací či scén – motivy, postavy a děje přitom Topol modeluje prostřednictvím řady útržkovitých charakteristik. Jeho autorský jazyk často čerpá z obecné češtiny s příměsí vulgárních výrazů a na chaos světa reaguje i borcením ustálených syntaktických vazeb.
V raných básních (později byly zčásti shrnuty do sbírky Miluju tě k zbláznění) nabýval Topolův lyrický subjekt dvou základních podob. Stylizoval se jako lhostejný, znuděný divák, nezúčastněně pozorující sled mikropříběhů, odehrávajících se v kalném, jakoby uzavřeném a neprůrazném labyrintu každodenního života. Po odhození této masky se však ukazovala tvář démonického chrliče, který zatuchlost doby normalizace smývá gejzíry slov, ironických glos, razantních odsudků a siláckých gest, jimiž v posledku karikuje i sebe sama. Ve sbírce V úterý bude válka ustoupilo téma rozpolcenosti lidského nitra naléhavému tázání po místě člověka v apokalypticky rozkymáceném světě. Básník zde ve vypjatě individualistickém gestu touží po vzpouře vůči danostem, avšak stálý pocit nejistoty, ohrožení a vykořenění jej strhává zpět ke skepsi; jeho verše jsou tak výrazem neutuchající vnitřní „války“, volby mezi možností smířit se s danou situací, nebo se vzepnout a pokusit se nalézt hodnotový řád. Tento etický aspekt Topolovy básnické tvorby posléze volně přechází také do jeho próz, podávajících podobenství doby po listopadu 1989.
Topolovy prózy volně propojuje téma dětského světa, ale především autorská „posedlost“ zaznamenáváním dějinných příběhů a paměti míst. Za pomoci diskontinuitního děje, zběsilé koláže reálií a neortodoxní práce s jazykem konstruuje Topolův vypravěč obraz minulosti, která prosakuje do přítomnosti postav jako zásadní formující fenomén. V rozsáhlém románu Sestra vytváří vnitřně členitá, nesourodá a stále se rozbíhající vypravěčská technika prostředí, v němž se bizarní příběhy jednotlivých členů obchodnického klanu proplétají a spojují v jediný obraz společnosti „po výbuchu času“. Nosným a scelujícím tématem je hledání sestry, symbolizující blízkost a sjednocení v duchovní i lidské rovině. Román Anděl představuje intimnější sondu do hloubek fikčního Smíchova, zalidněného postavami narkomanů, Romů, obchodníčků i hledačů pravdy. Román Noční práce zachycuje události období Pražského jara z neobvyklé perspektivy dětí, pobývajících na českém venkově. Bezprizornost dětských protagonistů i závěrečná naděje na jejich vykoupení metaforicky vyjadřují situaci českého národa v tomto složitém období. K dětskému prožitku obsazení Československa armádami socialistických „spojenců“ autor obrací pozornost i v románu Kloktat dehet. Příběh situovaný do prostředí dětského domova a následně do středu vojenských akcí řeší klíčovou otázku identity, diverzantství a mravní příslušnosti. Podobným tématům etického života a (problematické) víry v dobrotu člověka se Topol věnuje rovněž v románu Chladnou zemí. Hloubkový vhled do extrémních zkušeností lidské společnosti na sebe bere podobu apokalyptické vize světa, v níž je vyslovována obecná úzkost člověka. Bizarní muzeum zločinů proti lidskosti se stává tzv. ďáblovou dílnou (původně zamýšlený název knihy) nejen proto, že se proměňuje v místo konání dalšího zla, ale že je odhaleno jako vědomé dílo člověka, jako produkt neusínajících démonů v člověku.
Topolova fascinace cestováním stojí za vznikem paralelního textového komentáře k fotografiím Karla Cudlína v knize Cestou na východ. Autorovým novým tvůrčím zájmem se stává drama (Uvařeno, Cesta do Bugulmy), ovšem drama specifické, nedějové a s černým humorem zkoumající drastické podoby vývoje lidské bytosti i společnosti, ničivé zlo tryskající z lidské historie. Topolův zájem o mimoevropské civilizace, jejich kulturu, dějiny, mýty a legendy, se promítl do převyprávěných bájí a pověstí amerických Indiánů (Trnová dívka).

Z nejnovějšího díla: Citlivý člověk (2017), Děsivý spřežení (2016), Chtíč po svobodě – první roky po sametové revoluci (2014)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz