Dnes oslaví 55. narozeniny spisovatelka Irena Dousková

Irena Dousková se narodila 18. 8. 1964 v Příbrami; pův. jménem Irena Freistadtová, v 70. letech otcovo příjmení změněno na matčino dívčí. Otec, divadelní režisér Petr Freistadt, emigroval v roce 1964 do Izraele, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. V roce 1976 se rodina přestěhovala do Prahy. Dousková vystudovala gymnázium Nad Štolou, v letech 1983–1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, posléze byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (abs. 1989, titul Mgr. získala diplomovou prací Čarodějnické procesy); právnickou praxi však nikdy nevykonávala. Po ukončení studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze na Jižním městě, později převážně jako novinářka (Svobodný hlas /Louny/, Mladá fronta, Metropolitan, Časopis České stomatologické komory, časopis židovské liberální unie Hatikva, časopis židovské liberální komunity Bejt Simcha Maskil). Od roku 2005 ve svobodném povolání.

Do literárního dění vstoupila v roce 1988 jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole v pořadu Co kdyby, o rok později se pořad v nové verzi přesunul do Rubínu. V roce 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 společná básnická sbírka Kadění, recesně vytištěná v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Své práce spolek prezentoval také v literární příloze Studentských listů (květen 1990) a v Almanachu Kavárny A. F. F. A. (duben 1991), knižně pak ve sbírce Pražský zázrak (1992; s Janem Reinischem, Lucií Lomovou a Petrem Ulrychem). Časopisecky Dousková publikovala v Literárních novinách, Mladé frontě, Salonu Práva, Hostu, Tvaru, Divadelních novinách (pravidelný sloupek v letech 2008–2009) aj. Podle románu Hrdý Budžes vzniklo stejnojmenné divadelní představení (Divadlo Antonína Dvořáka Příbram, 2002, r. Jiří Schmiedt, dramatizace autorka); román Oněgin byl Rusák byl inscenován v pražském Divadle v Dlouhé (2008, r. Jan Borna, dramatizace autorka + Jan Borna). Český rozhlas Brno připravil dramatizace jejích povídek Na Čulíka, Úchyl a Zdroj čisté radosti ze souboru povídek Doktor Kott přemítá (2006, r. Zdeněk Kozák, rozhl. úprava Marek Horoščák); v olomouckém studiu Českého rozhlasu vznikla dramatizace ukázky z románu Oněgin byl Rusák (2006, r. Michal Bureš) a próz Štěstí a Neštěstí z knihy O bílých slonech (2009, úprava a režie Michal Bureš); plzeňské studio připravilo dramatizaci povídky Hauzírník ze souboru Čím se liší tato noc (2008, r. Miroslav Buriánek). Několik próz vysílal rozhlas jako čtení na pokračování (Hrdý Budžes, 2003; Oněgin byl Rusák, 2007; Goldstein píše dceři, 2008; O bílých slonech, 2009). – Přeložila básně do povídkové knihy Randalla Lymana Malé a křehké nádoby (1992). – Užívala šifru id.

Jak v básnické, tak v převažující prozaické tvorbě je autorce vlastní úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pro pointu. Soudobou společnost autorka nahlíží prostřednictvím komorních příběhů postav s psychologickým pochopením pro jejich životní postoj. Z textů je zpravidla patrné autobiografické východisko a zázemí osobní zkušenosti, s nímž souvisí nekategorické ženské vnímání světa stejně jako bytostný zájem o judaismus.
Prozaická prvotina, novela Goldstein píše dceři, zachycuje pokus o navázání vztahu mezi stárnoucím otcem, žijícím léta v emigraci v Izraeli, a jeho čerstvě dospělou dcerou, uzavřenou v Československu posledního stádia reálného socialismu. Epistolární forma výstižně ukazuje komunikační střety a míjení ješitného a současně citově snadno zranitelného režiséra, profesně úspěšného, ale v osobních vztazích zklamaného, a dívky, revoltující vůči nátlaku politickému, společenskému a pochopitelně i emotivnímu. Téma komunikačního míjení mezi těmi nejbližšími je pro Douskovou aktuální i v dalších textech. Hlavní hrdinka novely Někdo s nožem, komponované jako deníkové záznamy z mateřské dovolené, se potýká se sociální izolací, s odcizením ve vztahu s partnerem i s malým pochopením ze strany svých i partnerových rodičů pro její životní situaci; hrdinové povídkového souboru Doktor Kott přemítá se marně pokoušejí sblížit svou reálnou existenci s vysněnou představou o sobě samých, a cyklus povídek O bílých slonech v jednotlivých příbězích postupně odhaluje spleť vztahů v dusném mikrosvětě jedné vesnice jednoho léta. Protagonisté a zejména protagonistky autorčiných vyprávění jsou oběťmi svazující „společenské smlouvy“, která jim předepisuje určité existenční i komunikační modely, proti nimž se sice často vnitřně bouří, zpravidla však nenacházejí způsob, jak jim efektivně vzdorovat. Zatímco ženské postavy bývají nadány schopností empatie a tolerance, samy většinou příliš pochopení nenacházejí. Motivy nesdělitelnosti vlastní zkušenosti a strachu z odlišného se objevují i v povídkovém souboru Čím se liší tato noc (2004); zasazení individuálních intimních dramat postav do kontextu historicky dramatických okamžiků a ukázněná sevřenost vyprávění dodává povětšině baladickým příběhovým miniaturám až apokryfní vyznění. – Čtenářsky nejvděčnějším a u kritiky nejúspěšnějším textem se stala autorčina druhá próza, román Hrdý Budžes. Očima osmileté vypravěčky jsou tu líčeny osudy herecké rodiny obtížně přežívající první léta normalizace na malém městě. Do každodenních událostí ve škole i v oblastním divadle začínají postupně nepříjemně doléhat důsledky pragmatické ideologie reálného socialismu, násobené maloměstským prostředím, v němž si lze jen těžko uchránit soukromí a osobitost. Tragikomické vyznění textu zajišťuje svébytná vypravěčka, která události pozoruje z pozice jejich „vedlejšího účastníka“ a hodnotí je adekvátně svému věku a zkušenostem. S ohledem na téma i model vyprávění bývá román srovnáván s Babičkami od Petra Šabacha, především však s Báječnými léty pod psa, druhou prózou Michala Viewegha; nutno však poznamenat, že jedním z půvabů Hrdého Budžese je právě absence ironického odstupu vypravěčky od vyprávěných událostí. Volným pokračováním osudů Helenky Součkové a její rodiny je román Oněgin byl Rusák, časově zasazený do osmdesátých let, kdy vypravěčka stojí na prahu dospělosti a její stísněnost ze společenských poměrů, před nimiž ji dosud alespoň částečně chránilo školní prostředí, je násobena matčiným alkoholismem a depresemi ze živoření mimo odepřenou hereckou profesi.

Po bestselerech Hrdý Budžes (jenž se proslavil také jako činohra s vynikající Barborou Hrzánovou v hlavní roli) a Oněgin byl Rusák (v divadelní režii Jana Borny) přichází závěrečná část autorčiny volné trilogie Darda. Čas železnou oponou trhnul, takže žákyni a v téže h(n)usákovské realitě dospívající gymnazistku Helenu potkáváme nyní jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Ačkoli se dobové kulisy proměnily, na lepší svět to kupodivu zase nevypadá. Namísto krize normalizace je tu krize středního věku. A když už krize, tak pořádná. Přichází totiž jedna darda za druhou. Tento tragikomický příběh se tentokrát odehrává v našem čase. Ani Dardě neschází zdánlivá lehkost vyprávění a autorčin slovní i situační humor. Nicméně v tomto případě víc než kdy jindy platí, že při tom smíchu v ranách štípe sůl.
Próza Medvědí tanec patří do subtilnější, neautobiografické linie autorčiny tvorby. Pozoruhodný je už samotný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici. Medvědí tanec však není jenom jeho příběhem, ale také bohatě strukturovaným portrétem doby. Píše se rok 1922 a my se ocitáme ve venkovském světě, kam se Hašek uchýlil, aby dopsal své životní dílo. O Švejkovi sice padne pár zmínek, ale to je vše. Dousková nenapsala biografický román o spisovateli, který se dočkal světové slávy až po smrti. Daleko víc ji zajímá existenciální situace vyhasínání sil někoho, kdo se po celý život bohatýrsky bavil, provokoval, a ještě o tom uměl vtipně vyprávět a psát. V Lipnici se už proslulý chodec stěží doplouží s oteklýma nohama do hospody. Stále v něm přebývá dřívější skandalista, avšak lipnická komunita je už jeho poslední protivník. Silnou stránku románu představuje tísnivá atmosféra blížícího se konce: venku leje jako z konve, hučící komín marně vyhání podzimní lezavo. Hašek stále ještě píše pro přátele veršovánky, pro místní ochotníky skandalistní hru, ale uprostřed bezesné noci mívá jeho tvář výraz vyděšeného dítěte, jak si všimne jeho žena Šura, která se o umírajícího alkoholika stará…

Z nejnovějšího díla: Napůl ve vzduchu (2016), Rakvičky (2018)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz,  www.douskova.cz a www.databazeknih.cz