Dnes oslaví 60. narozeniny spisovatel Martin Reiner

Martin Reiner – básník, prozaik a nakladatel, se narodil 1. 8. 1964 v Brně. V roce 1975 začal užívat příjmení Pluháček po svém otčímovi (otec roku 1970 emigroval do USA). Jako spisovatel nicméně trvale užíval příjmení Reiner, k němuž se roku 2006 vrátil i úředně. – Rané dětství prožil v Brně, roku 1974 se rodina přestěhovala do Janovic nad Úhlavou. V roce 1982 maturoval na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Ke konci roku 1983 byl vyloučen ze studia na Vojenské vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově a v následujícím roce nastoupil jako voják z povolání k litoměřickému ženijnímu praporu. Téhož roku se odmítl zúčastnit příprav vojenského cvičení Štít 84 v Doupově, byl zatčen a hned v srpnu 1984 odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu, který vykonával v Oráčově u Rakovníka. Po propuštění v březnu 1985 se vrátil do Brna, kde vystřídal řadu zaměstnání. V letech 1985–1988 působil jako referent v taneční škole Starlet, v roce 1988 byl krátce prodavačem v antikvariátu, poté doručovatelem tisku a v sezóně 1989/90 pracoval jako inspicient v operetním souboru brněnského Státního divadla. Po listopadu 1989 se podílel na vzniku revue Proglas a do dubna 1990 pracoval jako její redaktor, poté ve svobodném povolání spolupracoval s brněnským televizním a rozhlasovým studiem a pořádal různé kulturní akce. Od února do září 1991 byl tiskovým mluvčím na Ministerstvu kultury ČR v Praze a od října téhož roku šéfredaktorem brněnského vydavatelství Lidová demokracie–Petrov. V lednu 1993 se stal jeho majitelem a pod názvem Petrov podnik provozoval do podzimu 2005. V následujícím roce založil menší, dosud činné nakladatelství Druhé město. V letech 1999–2000 vydával kulturní měsíčník Neon, v roce 2000 byl též jeho šéfredaktorem.

Od roku 1986 otiskoval zprávy a recenze v denících Rovnost, Mladá fronta a zejména v brněnské mutaci Svobodného slova, spolupracoval též s redakcemi samizdatových časopisů To a Střední Evropa – brněnská verse. Po roce 1989 publikoval v mnoha periodikách, mj. Proglas, Moravské noviny, Brněnský večerník, Duha, Literární noviny (stať Neoklasicismus, č. 36/1998), Tvar, Neon, Mladá fronta dnes, Host aj. V letech 1986–1988 uspořádal několik diskusních večerů s literáty v prostorách brněnského klubu Satelit, ještě před listopadem 1989 připravil v mládežnickém klubu Křenová večer věnovaný Ivanu Blatnému a veřejně uvedl Ivana Wernische a Andreje Stankoviče. Jako autorský samizdat si v téže době vydal sbírky Velké pitvání malého anděla a Beat of my heart. V organizování nejrůznějších kulturních akcí pokračoval i v polistopadovém období (mj. roku 1990 první brněnská vystoupení manželů Škvoreckých či Pavla Tigrida, dále v letech 1990–1991 cyklus přednášek Škola poezie, v letech 1996–2000 setkání básníků na Bítově, v letech 2001–2004 v Olomouci mezinárodní festival Poezie bez hranic, jehož součástí se stala recitační přehlídka Slam poetry, která od roku 2005 pokračuje samostatně v Brně, atd.). Coby moderátor či autor námětu a scénářů spolupracoval s Československou, resp. Českou televizí, a také s Československým, resp. Českým rozhlasem. Kromě Petrova a Druhého města několikrát jako nakladatel využil též značek Homér a Špilberk. – Příležitostně publikoval pod jménem Martin Pluháček a pod pseudonymy Jakub Rucký a Jan Jiříček. Užíval šifry plm, MaRe aj.

 
Do literatury vstoupil v devadesátých letech sbírkou veršů Relata refero, z nichž vane osvobodivý senzualismus a vitální vzmach, vyznačující se střídáním pocitových poloh, pohybujících se od něhy až po útočnou ironii, a vyslovovaný sevřenou, metaforicky vznícenou formou. Postmoderním klasicismem se vyznačují Decimy, sbírka desetiverší, která ukazuje Reinera jako básníka navracejícího se od světa idejí zpět k fenoménům a bohatosti jevového světa, odlehčeného od velkých symbolů. Cyklus drobných nesyžetových próz Poslední rok představuje lyrický cestopis po středomořském pobřeží, v němž očarování krajinou přechází v horečnou aktivitu na pomezí sebedestrukce. Vytržení z domovské půdy exponuje téma rizikovosti existence, jež později sehraje důležitou roli v Reinerově první novele. Klasická forma Decim je rozvolněna ve sbírce Tání chůze. Lyrická skica, improvizace, parafráze a ironická romance vytvářejí promyšleným, významově kondenzovaným způsobem pluralistickou poetiku, obkružující vždy nejednoznačné bytí.
Sbírka Staré a jiné časy, představující modernistický text s převažujícím volným veršem, staví svého autora na rozmezí modernity a postmodernity, což se v rovině obraznosti projevuje jako napětí mezi konstruktivistickou a organickou metaforou. Tato tendence přetrvává i ve sbírce Pohled z kavárny v Bath, v níž je nejednoznačnost současného světa vyjádřena dvoudomostí poetiky po formální i obsahové stránce; autor tu stírá rozhraní mezi volným veršem a prózou. Básně volného rytmu jsou intonačně dynamické a jejich metaforika modernistická, metrické básně naproti tomu jsou sémanticky kondenzované, s výrazným lyrickým detailem. Ve sbírce Hubená stehna Twiggy se poetická forma rozšiřuje o folklórně intonované písně a sonet, provázené ovšem modernistickou dekompozicí. Svár mezi erotickou intimitou a promiskuitou odkazuje v některých aspektech už přímo k Reinerovu životnímu tématu, k osobnosti a dílu Ivana Blatného. Básně sbírky Nové decimy legitimují starou provensálskou formu jako lyrické drama malého rozměru, autor však inovuje rým, rytmus, slabičný půdorys i strofování. Do inovativního kontextu patří i diskursivní glosy, jakési poetické poznámky pod čarou, jež vtahují některé básně do těsnějšího angažmá s aktuálním světovým bytím. Nedobré dědictví Evropy, totiž její dědictví postkoloniální, se tu ukazuje v celé své brutalitě jako odvrácená tvář našeho světa a jeho hodnot.
Na linii poetické prózy navazuje novela Lázně, v níž se lyrizovaný příběh, obestřený mnoha nejasnostmi, nakonec odhalí jako protokol diktovaný policistům. Pobyt v lázních tu znamená vytržení z rutinního života, které však namísto terapie přináší „pacientům“ pocit viny, pramenící z nemožnosti odmítnout odpovědnost za životy jejich blízkých. „Protokolem s nejasnostmi“ je i novela Lucka, Maceška a já, jež představuje první umělecky završené ztvárnění tématu Ivan Blatný. Hledání básníka, ztraceného v cizině a v rukopisech, a hledání vlastního Já, ztraceného v proměnách domova, se postupně spojují v jediné téma, totiž v hledání pravdy o bytostné intimitě. Nadrealistická biografie Básník. Román o Ivanu Blatném je komponována jako široce založené prozaické pásmo, jehož nesčetné fragmenty vytvářejí suverénně zvládnutou jednotnou a souvislou epickou linii. Programově synkretický útvar může být pokládán za kroniku stejně jako za román, za biografii i fikci, za invenční stejně jako za historickou prózu. Román zachycuje život českých literárních kruhů v mnoha historických fázích od posledních let Rakousko-Uherska až po Blatného odchod do exilu a jeho život v Anglii. V rozmanitých literárních útvarech nejen básnických Reiner umocňuje děj románu osobitými popisy, dialogy a metaforami v jazykově průzračný tok mohutného dechu.
Reinerův vytříbený, metaforicky zakotvený styl a obsahová závažnost ukazují linii poezie a linii prózy v jeho díle jako rovnomocné. V rámci postmoderní plurality poetik může být verš metrický, uvolněný i volný, próza může být nesyžetová i syžetová a zvláštním estetickým kódem je ošetřeno i specifické rozhraní mezi oběma textovými formami. Ve svém vyústění jde o transcendování postmoderny, kde společenské angažmá a ironický odstup tvoří nedílnou součást osobité sémantiky, směřující skrze brutalitu existence k její ušlechtilosti.

Nejnovější dílo: Kniha Mehrin (2023), Krvavý Žižkov (2024), Magické číslo 9 (2020)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz