Dnes oslaví 60. narozeniny spisovatel Petr Placák

Petr Placák – prozaik a básník, se narodil 8. 1. 1964 v Praze.  Syn profesora Bedřicha Placáka (1914–1993), autora vzpomínkové knihy o Slovenském národním povstání Partyzáni bez legend (1992), knihy Paměti lékaře (1997) a překladů literárních a filozofických děl z angličtiny a němčiny, kterému bylo od 1977 znemožněno pracovat v oboru. Bratr Jan Placák (1958) vydal a redigoval bibliofilské sborníky Ztichlá klika (1989, 1991) a byl spoluautorem výstavy a katalogu Vzplanutí: Expresionistické tendence ve Střední Evropě 1903–1936 (sbírka Galerie Ztichlá klika, Praha); ve svých časopisecky publikovaných prózách používá, podobně jako Petr Placák, postavu Medora; tohoto jména též užívá jako pseudonymu. –
Placák se vyučil mechanikem v Tesle Radiospoj (1982), pracoval jako noční vrátný v národním podniku Výstavnictví (1983), manipulační dělník v depozitáři zámku v Liběchově (1983–1986), čerpač v podniku Vodní zdroje, lesní dělník u Severočeských lesů, uklízeč v metru a obchodním domě Družba (1986–1988). Při zaměstnání vystudoval Střední průmyslovou školu pro pracující (maturita 1984). V roce 1984 byl přijat na ČVUT, ale ještě v prvním ročníku byl na nátlak Státní bezpečnosti vyloučen. Do veřejného života Placák vstoupil jako autor Manifestu Českých dětí (1988) a reprezentant této royalistické protikomunistické iniciativy. V listopadu 1989 byl členem Koordinačního centra Občanského fóra a redaktorem Nezávislého tiskového střediska. V letech 1990–1992 byl místopředsedou royalistického hnutí Koruna česká. V letech 1990 a 1991 obdržel tvůrčí stipendium Českého literárního fondu. V letech 1992–2000 vystudoval historii na FF UK v Praze, svoji diplomovou práci vydal knižně pod titulem Svatováclavské milenium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929. V letech 1993–1996 pracoval jako redaktor Českého deníku a Českého týdeníku, poté Lidových novin. Od roku 1995 je vedoucím redaktorem studentského časopisu Babylon, od roku 2001 rovněž šéfredaktorem stejnojmenného nakladatelství.

 Již od samizdatového období patří Placák ke kmenovým autorům Revolver Revue; básně, povídky, sociologické a historické články, články věnované druhému a třetímu odboji a politické komentáře dále uveřejňoval v exilových Listech (Řím) a v samizdatových časopisech Obsah a Vokno; po roce 1989 publikoval v periodikách, ve kterých působil, a dále v Informačním servisu a Respektu, Literárních novinách, Tvorbě, bulletinu Koruna česká, Tvaru, Telegrafu, Prostoru, Necenzurovaných novinách, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes a Střední Evropě. –
Výbor z Placákovy poezie Obrovský zasněžený hřbitov vyšel v samizdatové edici Česká expedice (1987, pod pseud. Petr Zmrzlík). Román Medorek byl v samizdatu vydán několikrát, zprvu anonymně (1985; 1986 v edici Mozková mrtvice; přeprac. 1987 v Edici Expedice), poté i podepsán (1989 v Pražské imaginaci). V samizdatu byly dále šířeny práce Horror z Jizerských hor (P 1981), Denní tisk (BB, b. d., 1983, pod pseud. Petr Načeradský), Humoresky (Mäbig schnell) (PP, BB,1982, pod pseud. Petr Zmrzlík), Svátek noci, Učňovy zápisky (BB 1983), Země víl a duchů (Spolek milovníků staré Prahy 1983, pod pseud. Bohumil Zmrzlík, + Jan Vrba), Zrození radosti (B 1984, pod pseud. Robert Komour), Tichá modlitba od Petra Placáka (B, b. d., 1985). Placák rovněž přispěl do samizdatových sborníků Petruščin sborník (1983), Už na to seru, protože to mám za pár (Edice Expedice, 1985, pod pseud. Petr Načeradský, ed. Andrej Stankovič), Básníci pražského undergroundu (Bratislava 1986, pod pseud. Petr Načeradský, ed. Egon Bondy), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987, pod pseud. Robert Komour), 9 x kontra. Almanach básníků českého undergroundu (1987), Na střepech volnosti (Česká expedice, 1987, pod pseud. Petr Zmrzlík, ed. Zdeněk Hrubý), Podzemní sborníček I. (1989), Narozeni v 60. letech (1989, ed. Beatrice Landovská), Cena Jiřího Ortena (b. d. 1989), Z Obsahu (1989), Sborník Egonu Bondymu k šedesátinám (Pražská imaginace 1990, ed. Martin Machovec). V letech 1987 a 1988 vydal Placák dvě čísla mystifikačního Měsíčníku Pražských dětí Prkna Prahy, která až na jednu výjimku zaplnil pod různými pseudonymy sám. Básnickou skladbu Tichá modlitba od Petra Placáka (1985) vydal 1994 časopis Tvar (příloha Tvary, č. 4).
V letech 1982–1986 byl členem rockové skupiny The Plastic People of the Universe, která zhudebnila dva jeho texty (LP/CD Hovězí porážka, 1997) a s níž jako klarinetista natočil dvě studiové nahrávky (1984 a 1985). Používal pseudonymů Jan Středa, Petr Načeradský, Petr Zmrzlík, Bohumil Zmrzlík, Přemysl Sýkora, Robert Komour a šifry p. p.

Rozbití příběhu a jednotné logické osy vyprávění v románu Medorek je výrazem Placákova úsilí o proniknutí ke skutečnosti totalitní společnosti tak, jak ji prožívá mladistvý hrdina s autobiografickými rysy. Medorek pracuje v továrně, ale na toto cizí prostředí pohlíží s nenávistným odporem, jeho vyřazenost je ještě stupňována zájmem, který o něj a jeho rodinu projevuje tajná policie. Blíže neodůvodněné, absurdní výslechy a pronásledování, výjevy z továrny a z hrdinova osobního života představují různé životní možnosti člověka, který zápasí s prázdnotou, jež ho obklopuje, a se slabostmi, které jsou mu vlastní. Vedle experimentálních kvalit je Medorek prózou etickou, expresivním obrazem společnosti a jejího zla. Magické vnímání skutečnosti, sebeironie a ironicky zabarvený humor jsou charakteristické i pro Placákovu básnickou sbírku Obrovský zasněžený hřbitov, v níž obrazy přírodních scenerií často jako by vyrůstaly z předrážděné snové fantazie. Podobné ladění mají i rané povídky, vydané v souboru Cestou za dobrodružstvím. Realistický svět cestopisných črt, v nichž si vypravěč všímá nejen současné krajiny, ale i jejích rozměrů historických, se proměňuje v imaginativní svět tajemna a dobrodružství (povídky Červený klášter, Sněžka, Javorina aj.). Úvaha Starcovy zápisky rekapituluje situaci člověka v bezvýchodném bezčasí sklonku 80. let, povídka Stínadla se bouří pak zachycuje střety s komunistickou mocí. Zuřivost sotva dospělého mladíka, jehož síly v boji se zlem a nízkostí systému jsou slabé, ale který se přesto staví do role nadlidsky hrozivého soudce, je napůl ironicky konfrontována s ubohou realitou slabosti zejména ve skladbě Tichá modlitba od Petra Placáka. Próza-esej Fízl je budována jako koláž vzpomínek i autentických dokumentů pocházejících především z Placákova vlastního spisu vedeného tajnou komunistickou policií (StB). Placák rekonstruuje události z 80. let, jež vyústily v sametovou revoluci. Autentické svědectví o době normalizace, o způsobech perzekuce nonkonformních občanů komunistickou mocí, podtrhuje konfrontací archivních dokumentů, psaných úředním stylem, odosobnělých a často vyprázdněných, s vlastní interpretací nepostrádající silnou emoci. Próza není jen „osobní historií“, ale poodkrývá i způsob, jakým fungovala komunistická moc a jaká byla praxe Státní bezpečnosti.

Z nejnovější tvorby: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (2015), Humoresky (2015), Křesťanský zápas o českou věc (2020), Škola od svatého Norberta (2021),

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz