Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatel Lubomír Martínek

Lubomír Martínek – prozaik, esejista a překladatel, se narodil 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích.  Po smrti otce se Martínkova matka přestěhovala z Českých Budějovic do Prahy (1955). Martínek absolvoval strojní průmyslovku (1974) a ve snaze vyhnout se vojenské službě pracoval jako dělník, respektive jako pomocník v konstrukci v ČKD Kompresory (1975–76) a jako kulisák v Divadle Na zábradlí. V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání (sociální asistent, konstruktér, řidič, stěhovák, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí, námořník aj.). Spolupracoval s Jiřím Kolářem a navštěvoval přednášky z dějin umění (École du Louvre) a psychologie (univerzitní pracoviště v Saint-Denis). Vyjma četných cest po státech Evropy i dalších kontinentů žije od roku 1989 střídavě v Paříži a v Čechách.

Povídky, úryvky z próz, eseje a recenze publikoval v časopisech Svědectví (Paříž), Revue K (Paříž, od 1987 řídil knižní Edici K, založenou při tomto časopise), Fragment K (Bratislava), Prostor, Les nouveaux cahiers de l ‘Est (Paříž), později v Literárních novinách, Tvaru, Prostoru, příležitostně také v Revolver Revue (2006 zde próza Stačilo promluvit), Fragmentu (1994 zde prózy Popis jedné vedlejší cesty, 1995 Amnezieville), Respektu, Revue Labyrint, A2 (2006 zde esej Přistěhovalci, vystěhovalci, usedlíci. Úvod do geometrie odchodů a příchodů) a dalších. Vedle původní tvorby působí také jako překladatel z francouzštiny.
Český rozhlas vysílal v roce 2000 rozhlasové zpracování románu Opilost z hloubky, v roce 2001 čtení na pokračování z románu Mezi polednem a půlnocí a v roce 2007 povídku Uprchlík ze sbírky Olej do ohně. – V roce 1996 mu byla za soubor esejů Palimpsest udělena Výroční cena Nadace Český literární fond – Cena za literární vědu, kritiku a esejistiku.

Pro Martínkovu literární činnost má zásadní, iniciační význam zkušenost exilu. Emigrace a s ní spojená nutnost vyrovnat se s novou sociální, a především jazykovou situací se stala základem jeho obecné životní pozice dobrovolného cizince: nezařaditelného a nezakotveného jedince, jenž není svolný k nekritické identifikaci s kolektivně velebenými hodnotami a je schopen zachovávat relativizující distanci. Antihrdinové jeho próz proto bývají bytostnými cizinci, jimž je blízká pozice rezistence, a to nejen vůči společenskému prostředí, ale i vůči sobě samým. V Martínkových prózách převládá užití er-formy, zejména je však spojuje autorova snaha o narušení lineárnosti, chronologie a kauzality tradičních příběhů, které mu jsou zjednodušujícím a nepřesným modelem reality. Martínek vychází z individuální zkušenosti a fabuli začasté tříští na krátké záznamy psychických stavů, rozhovorů, pozorování, úryvků z četby, vzpomínek a počitků tak, aby takto fragmentarizovaný text bez dějové zápletky čtenář nemohl vnímat jako příběh, tedy jako potenciální matrici vlastního života. Martínkova technika fragmentarizace je literární obdobou výtvarných „objects trouvés“. Sémantickým křížením různorodých „nalezených“ záznamů vznikají pozoruhodné vnitřní spojitosti a nové perspektivy pohledu na skutečnost.
V části svých textů se Martínek ještě nevzdává vnějšího kontextu fragmentů; odkazují k němu například názvy zastávek a samotný akt cesty hlavního hrdiny jednou z tras pařížského metra (Linka č. 2) nebo fyzický pohyb postav, jejich putování nejmenovanými asijskými zeměmi a Anglií (Mys dobré beznaděje). Naopak v próze Persona non grata utvářejí osu tříště záznamů pouze časové souřadnice retrospektivně sledovaných lidských osudů a autorovy úvahy nad smyslem psaní a mechanismem literatury, a následujícím autorovým prózám, volné trilogii Sine loco – sine anno, Palubní nocturnal a Errata, zřejmé tematické pojítko již zcela schází: představují extrémní polohu fragmentarizovaného textu. Především próza Errata je sestavena ze samostatných vět, z nichž každá „vlastně je začátkem, vyvrcholením nebo koncem nějakého příběhu“.
Po završení tohoto vývoje a určité prozaické odmlce v devadesátých letech se autorova tvorba s přelomem tisíciletí vrací ke kompaktnějším tvarům a tradičnějším podobám vyprávění. V próze Opilost z hloubky je jako klíčové téma představena reemigrace; prostřednictvím příběhů čtveřice exulantů jsou zkoumány nejen zdroje lidské totožnosti, ale také problematika návratů jako takových a náročnost i složitost každé cesty, včetně cesty k domovu. Kniha Dlouhá partie biliáru je hlubokým dialogem s dílem a myšlenkami exilového spisovatele Jana M. Kolára. Prostřednictvím fiktivních dopisů tomuto spisovateli rekonstruuje autor pro čtenáře i pro sebe názorovou, ale především lidskou konfesi, s níž se po zkušenosti exilu ztotožňuje. V próze Mezi polednem a půlnocí i v povídkovém souboru Olej do ohně jsou jednotlivá vyprávění uspořádána okolo pomyslných jednotících uzlů, v prvním případě je jím plavba na plachetnici, během níž se cestovatel setkává s jednotlivými lidskými postavami a postavičkami, v druhém se o poznání volnějším jednotícím prvkem stává situování individuálních příběhů do prostředí přímořského přístavu.
Většího ocenění než prózy se zatím dočkala Martínkova tvorba esejistická. Obraz autorova originálního myšlení předkládají ve svém celku jednak tematicky různorodé úvahy z let 1988–1992 (Nomad’s Land), dále obsáhlá charakteristika tří „cizineckých“ typů v esejích Cizinec, Nomád a Bloud (Palimpsest) a konečně i nejnovější autorův esejistický soubor věnující se tématům sociálním, politickým, široce filozofickým, ale též uměleckým (Mimochodem).

Román Lubomíra Martínka Zpoždění (2016) nechává čtenáře nahlédnout do světa lidí rozličných společenských kultur a jejich názory a zvyky konfrontuje se současným obecným úpadkem klasických hodnot.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz