Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatel Patrik Ouředník

Patrik Ouředník – esejista, prozaik, básník a překladatel, se narodil 23. 4. 1957 v Praze v rodině lékaře a středoškolské profesorky francouzštiny, Francouzky italského původu, žijící od roku 1949 v Čechách. Po absolvování ZDŠ vystřídal v letech 1973–1983 řadu zaměstnání, mj. jako knihkupecký příručí, pomocný archivář, skladník, listonoš, domácí dělník a sanitář. Současně se aktivně věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde po několik let pracoval jako šachový trenér a konzultant, později jako knihovník v Bibliothèque des Anciens Débattants. V letech 1986–1998 byl redaktorem a vedoucím literární rubriky ve čtvrtletníku L’Autre Europe (Paříž). V letech 1991–1995 studoval jako volný posluchač dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení na Katolickém institutu v Paříži. Příležitostně též přednášel českou literaturu na francouzských univerzitách, mj. v Toulouse a Rennes. V roce 1992 inicioval založení Svobodné univerzity v Nouallaguetu, kde od roku 1995 přednáší „prospěšné vědy“ („sciences utiles“).

Publikuje od druhé poloviny 70. let; jako překladatel debutoval v samizdatovém sborníku Boris Vian: Kroniky, texty, povídky (1978), který sám uspořádal, a oficiálně 1984 ve Světové literatuře texty Jacquese Brela; vlastní tvorbu začal uveřejňovat až po odchodu do Francie. Česky publikoval literární a společensko-kulturní články od konce 80. let ve Svědectví (Paříž), francouzsky dlouhodobě přispívá do řady francouzských periodik, mj. do čtvrtletníku L’Autre Europe (nakl. L’Âge d’homme Paříž; 1988 zde uspořádal soubor studií o vztahu spisovatele k moci L’Écrivain et le pouvoir). V roce 1990 připravil pro revue Plain Chant (Bassac) soubor pojednání o Vladimíru Holanovi doplněný ukázkami z básníkova díla. Po roce 1989 přispívá do Respektu, Lidových novin, Literárních novin, Nové Přítomnosti, Češtiny doma a ve světě, Kritické Přílohy Revolver Revue, Souvislostí aj.
Používá pseudonymů mj. Petr Sedlický, Petr Sedlecký a šifer P. O., P. T. O., P. T. T., P. S. a P. P. S.

Ouředník upoutal už svými vynalézavými překlady jazykově a stylisticky náročných děl moderní francouzské literatury, mj. experimentálních próz Borise Viana, Beckettova Čekání na Godota i díla Alfréda Jarryho. Překládá rovněž českou literaturu do francouzštiny, zejména básnickou tvorbu Vladimíra Holana, Jana Skácela a Ivana Wernische. Do širšího kulturního povědomí vstoupil na přelomu 80. a 90. let dvěma díly slovníkového charakteru. Ve Šmírbuchu jazyka českého dosud nejšířeji a nejsoustavněji představil tzv. nekonvenční slovní zásobu, tedy hovorovou, argotickou a slangovou polohu češtiny, vytvářející barvitý a invenční protipól spisovného jazyka. Slovník Aniž jest co nového pod sluncem pak shromažďuje (a citacemi z literatury dokládá) slova, úsloví a rčení biblického původu v současné i starší slovní zásobě, často pozastřené ve svém výchozím i proměňujícím se významu. Oba Ouředníkovy slovníky mají přitom k sobě blízko jak zábavně rozverným způsobem výkladu, tak přesahem z jazykové sféry do sociologie a antropologie. O češtině na pozadí obecnějších problémů božského, ideálního a matečného jazyka Ouředník uvažuje v eseji Hledání ztraceného jazyka.
Důrazem na jazykovou stránku literárního projevu se vyznačuje také Ouředníkova vlastní umělecká tvorba. Vedle tří básnických sbírek (Anebo, Neřkuli, Dům bosého) a jazykově hravé pohádky (O princi Čekankovi…) upoutávají Ouředníkovy kompozičně důmyslné, litanicky formulované vzpomínky s fiktivními prvky. Ač sevřeny rámcem čtyřiadvaceti let (až po rok 1989), nad historickými fakty v nich převažuje evokace dobového ideologického jazyka, jazyka oficiálních frází a hesel, ale také jeho perzifláž tak, jak ji reprezentovala hovorová řeč metafor, přirovnávání, úsloví a vtipů (Rok čtyřiadvacet). Metodou asambláže historických faktů, fiktivních epizod či výkladu signifikantních pojmů Ouředník vytvořil alternativní dějiny 20. století v textu Europeana, jenž se pohybuje na pomezí beletrie a esejistiky. Jeho dějiny nejsou přímou mystifikací, jsou pohledem zdola, rezignujícím na tzv. velké dějiny; odhalují křehkost metod konstrukce dějin a způsobů, jak je vytvářena historické paměti společnosti. S marností snah překonat stereotypy a konvence se Ouředník vyrovnává i v knize Příhodná chvíle, 1855, jejímž tématem je zakládání osad na americkém kontinentu Evropany, toužícími po vytvoření svobodných, na evropském kontextu nezávislých společenstvích. Do Čech se vrací v próze Ad acta, zdánlivé detektivce s hlavními postavami důchodců, především však sarkastické a provokativní výpovědi o současné češtině a jejích mluvčích.

Z nejnovějšího díla: Dnes a pozítří (2012), Svobodný prostor jazyka (2013), Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem (2010) Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz