Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatelka Iva Procházková

Iva Procházková – prozaička, dramatička, autorka literatury pro děti a mládež, se narodila 13. 6. 1953 v Olomouci. Dcera spisovatele a scenáristy Jana Procházky, sestra spisovatelky Lenky Procházkové. Jejím manželem je herec a režisér Ivan Pokorný (* 1952). – Po studiu na gymnáziu (maturovala 1972) bylo Procházkové z politických důvodů zabráněno studovat vysokou školu. Pracovala jako pomocná síla na pražském letišti a jako uklízečka Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 1. Na Silvestra 1983 emigrovala s mužem a dětmi do Rakouska. Po třech letech rodina přesídlila do Německa, kde v Kostnici s mužem založili autorské divadlo Schlauer Kater (uvedlo mj. Procházkové hru Palo, der Fiedler, režie Ivan Pokorný). Od roku 1988 žili v Brémách a spolupracovali s místním divadlem Theater im Packhaus (Procházková pro ně zdramatizovala některé Andersenovy pohádky a napsala hru Wo bleibt dein Hut?, režie Ivan Pokorný). V roce 1994 se rodina přestěhovala natrvalo do Prahy.

Na počátku 70. let publikovala Procházková několik próz časopisecky (mj. v Tvorbě a Zemědělských novinách); roku 1972 získala v literární soutěži Strážnice Marušky Kudeříkové první cenu za novelu Ten pomeranč nemá žádný jadýrka. Nadále však mohla publikovat pouze sporadicky. Z popudu Kristiána Sudy se věnovala literatuře pro děti; po delších průtazích jí směla roku 1980 vyjít dětská knížka Komu chybí kolečko? V roce 1975 se měla v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze uskutečnit premiéra její prvotiny Venušin vrch (smz. 1974), představení však bylo pro Prahu zakázáno; hra byla uvedena roku 1976 v Jihlavě a poté v Liberci a Spišské Nové Vsi.
Po roce 1990 píše scénáře pro Českou televizi: Vdova po básníkovi (1991, režie Dušan Klein, podle stejnojmenné divadelní hry, smz. 1982, premiéra s titulem Die Witwe des Dichters), Komu šplouchá na maják? (1992, režie Josef Platz, třídílný seriál pro děti podle prózy Komu chybí kolečko?), Opičí rok (1994, režie Ivan Pokorný), Poslední večeře u ptáka Noha (1994, podle dramatu Poslední život), Cesta na sluneční ostrov (1994, podle německy psané divadelní hry Der Weg zur Sonneninsel); Město bez dechu (2003, režie Ivan Pokorný). Je rovněž autorkou televizního seriálu Dům poslední radosti (1997, režie Ivan Pokorný). Provedla textovou revizi filmové povídky Jana Procházky Městem chodí Mikuláš (1992, režie Karel Kachyňa, knižně 1999). Vytvořila též námět a scénář k filmu Únos domů (2002, režie Ivan Pokorný).

Iva Procházková je autorkou divadelních her, knih pro děti a mládež, próz pro dospělé. Mladé hrdinky jejích prvních divadelních her jsou za situace, kdy již téměř ztrácejí schopnost vymknout se z bezútěšného stereotypu, příchodem někoho či něčeho vyprovokovány ke změně postoje k životu (Venušin vrch, Poslední život). Poměr tvůrčích osobností ke společnosti spoutané idejemi tvoří základ divadelních her Wo bleibt dein Hut? (Kde zůstal tvůj klobouk?, o A. P. Čechovovi) a Erasmovy velké arkány (o Erasmu Rotterdamském), v níž autorka formou snového soudu podává tragédii vzdělance a humanisty, který se odmítá přidat k jakémukoliv fanatismu.
Těžiště tvorby Ivy Procházkové leží v jejích prózách pro děti, založených na kouzlu prostého, poeticky volně plynoucího vyprávění, které je často vložené do úst dětskému vypravěči, avšak žánrově se řadí k společenské próze socializačního typu. Součástí jejich poetiky jsou pohádková nadsázka, humor, nonsens a hravost metaforických pojmenování. Jakkoli se autorka nevyhýbá ani nepříjemným stránkám života (neúplná rodina v knize Červenec má oslí uši, život v dětském domově v příběhu Středa nám chutná, zkušenosti se smrtí v próze Myši patří do nebe – ale jenom na skok, osamocenost malého chlapce v rodině ambiciózních rodičů v pohádkově laděném příběhu Eliáš a babička z vajíčka), její příběhy jsou zpravidla zprávami o plnohodnotných vztazích mezi lidmi. Značnou roli v nich hraje snaha o dialog, touha po vzájemném pochopení i úsilí vytvořit prostředí důvěry a jistoty (takovýto dialog mezi otcem a malou dcerou tvoří osu prózy Pět minut před večeří).
Autorka neodděluje svět dospělých a dětí, nemocných a zdravých, mocných a ponižovaných. Naopak: v jejich dotecích a průnicích, ve vzájemném působení různorodých jevů hledá šanci pro důstojný a harmonický život. Proto i postavy jejích próz pro dospělé se v konfliktu s realitou pokoušejí najít v sobě i v přísně bipolárním vnějším prostoru (pravda a lež, dobro a zlo, přirozenost a přetvářka) pozitivní síly a dostát základním etickým hodnotám. Prostým, lineárně vyprávěným příběhům tak dominuje téma proměny duševního stavu člověka po střetu s okolním světem (Otcové a bastardi), umocňované autorčinou prací s dialogy, vnitřními monology i citacemi dopisů. Formou deníku pětadvacetiletého muže, který hledá ztracenou paměť i naději, je psána próza Výprava na zlatou rybičku. Obtíže života v reálném socialismu, impulzivní rozhodnutí emigrovat a první kroky v exilu utváří návaznost tří povídek, vypovídajících v knize Penzion na rozcestí o okamžicích mezi ztrátou a znovunalezením domova. Autorka též využívá prvky antiutopie (Soví zpěv) a tematizuje snahu ubránit se závislosti na médiích, jež zbavují člověka vlastní identity (Tanec trosečníků). Pro zachycování jedince v období zrodu, růstu, životních zkoušek a poznávání prostřednictvím nabývaných zkušeností bývá tvorba Ivy Procházkové vřazována do okruhu iniciačních próz (např. Pět minut před večeří).
Volbou témat a vyprávěcích stylů překonávají prózy Ivy Procházkové hranice mezi literaturou pro děti a pro dospělé čtenáře. Například příběh románu Karolína se žánrovým konvencím vymyká introspektivní, monologickou zpovědí o proměně dítěte v dospívající ženu. Autorčiny postavy zaujmou schopností spojovat zákonitý a předvídatelný svět s jedinečnými a neopakovatelnými událostmi, jakož i snahou objevovat a uchovávat v realistickém rámci každodenního dění fantazii a snění. Texty se vyznačují myšlenkovou náročností a otevřeností, překonávají žánrová vymezení a nabízejí varianty pro nahlížení daného problému. Prostřednictvím dětského vnímání, které umí být synestetické a synkretické, autorka zprostředkovává mezikulturní vazby (Jožin jede do Afriky, Konec kouzelného talismanu).

Mezi jedny z posledních děl patří román o dospívání Uzly a pomeranče a román Nazí – o samotě, neporozumění a bezradnosti. Za tuto knihu získala cenu Magnesia Litera.
Nejnovější tvorba: Dívky nalehko (2016), Muž na dně (2014), Soví zpěv (2017)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz