Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatelka Jiřina Salaquardová

Jiřina Salaquardová – básnířka, autorka literatury pro děti, se narodila 9. 7. 1955 v Brně.

Dívčím jménem Kalabisová. Její matka je učitelka, otec lesním inženýrem. Dětství Salaquardová prožila v Náměšti nad Oslavou. Gymnázium vystudovala v Třebíči (maturita 1974), češtinu a hudební vědu na FF UJEP v Brně (1974–1979, PhDr. 1982). Pracovala jako dramaturgyně v brněnské redakci Čs. televize a krátce v Čs. rozhlase. V letech 1986–1988 byla redaktorkou zájmových publikací v brněnském Krajském kulturním středisku, 1989–1995 ekologickou poradkyní (1991 absolvovala roční studijní pobyt ve Štrasburku na stipendium Rady Evropy). Poté se stala redaktorkou brněnského nakladatelství Bonus A a navazujícího nakladatelství Books. Nyní působí na Fakultě sociálních studií MU, kde vede semináře tvůrčího psaní a ediční praxe, a externě spolupracuje s několika menšími nakladatelstvími.

Přispěla do periodik Brněnský večerník, Rovnost, Lidové noviny, Host, Literární noviny, Právo, Britské listy aj. Spolupracuje s Českým rohlasem a s Českou televizí jako scénáristka publicistických magazínů.

Knižně debutovala sbírkou veršů, která již titulem Já, Kryštof Kolumbus naznačuje básnířčinu snahu objevit, poznat a popsat taje světa a života. Autorčiny působivé a velmi osobní lyrické promluvy, jejich úspornost a civilní obraznost, vyrůstají ze smyslu pro neobvyklost všedních jevů a smyslově ověřitelných věcí. Psány většinou volným, nerýmovaným veršem, jsou prostoupeny připomínkami reálných osob, míst a dějů, které do nich mnohdy vnášejí i epické prvky. Pevnými, kotvícími body Jiřiny Salaquardové jsou přitom návraty do dětství, jistota (i nejistota) partnerství, mateřství, a zejména domov jako místo, kde je možno ukončit putování. Touha nalézt a pochopit je vystupňována zvláště v závěrečné polytematické skladbě, v níž se prolíná minulost s přítomností a budoucností a soukromé události s obecně lidskými. V podtextu autorčiny druhé sbírky Snídaně na Titaniku častěji vystupuje reflexe dusné atmosféry rozkládajícího se socialismu. Výpověď se stává ještě úspornější, stručnější a zároveň i konkrétnější, básnířka vytrvale hledá co nejpřesnější výraz, pohrává si se slovy a možnostmi neologismů. Okamžiky marnosti, kdy téměř přestává věřit v sílu slova a možnost mezilidské komunikace, pak překlenuje vírou ve sdělnou povahu ticha.
Dětem jsou určeny Pohádky ze stříbrných hor, v nichž se přidržuje žánrových konvencí lidové pohádky, a říkadla Letěl motýl z buku. Tradiční motiviku dětského světa, inspiraci folklorním veršem a kompoziční jednoduchost říkadel inovuje posunem některých veršů do spirituální roviny.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz