Dnes oslaví 65. narozeniny spisovatelka Svatava Antošová

Svatava Antošová se narodila 3. 6. 1957 v Teplicích. Vyrůstala v dělnické rodině. ZDŠ navštěvovala v Dubí u Teplic. Po studiu na gymnáziu v rodišti (maturovala roku 1976) a na Střední knihovnické škole v Praze (1976–1978) pracovala jako knihovnice Okresní knihovny v Teplicích (1978–1982), pak si zvolila povolání dělnice. Zaměstnána byla v továrně Sfinx v Českých Budějovicích (1982–1986), kam se roku 1982 přestěhovala. Po návratu do rodiště (1987) se stala brusičkou v teplickém podniku Somet. V letech 1993–1997 pracovala jako redaktorka Českého rozhlasu v Ústí nad Labem. Redakční práci se věnovala též v letech 1998–2001 v pražském vydavatelství Hearst-Stratosféra. V letech 2002–2004 byla zaměstnána jako knihovnice v Regionální knihovně Teplice, v roce 2009 nastoupila jako redaktorka po čtyřleté pracovní pauze do literárního časopisu Tvar.

Debutovala v samizdatových časopisech PAKO a Vokno, později přispívala do periodik Dotyky (Bratislava), Kmen, Literární měsíčník, Mladý svět, Revue Teplice, po roce 1989 mj. do časopisů Aspekt (Bratislava), Clinamen, Cosmopolitan, Dekadent geniální, Iniciály, Intelektuál, Lettre internationale, H_aluze, Host, Labyrint, Literární noviny, Marianne, Mladá fronta Dnes, Prostor Zlín, Sanquis, Salón, Souvislosti, Tvorba, Tvar, Soho Revue (zde též členkou redakční rady), Weles, Živelaj. – První básnické sbírky z konce sedmdesátých let vydala samizdatem: Underwood (1978), Encefalické probuzení (1979) a Sen o velikém uniknutí (1980). Na začátku 80. let spolu s Petrem Kurandou, Václavem Lukáškem, Eduardem Vackem a Miroslavem Wankem založila v Teplicích literární sdružení Patafyzické kolegium, jež vydávalo samizdatový občasník PAKO, kde Antošová publikovala a na jehož obnoveném vydávání se od roku 2006 autorsky a redakčně podílí. Později navázala kontakty s řadou dalších teplických uměleckých sdružení: skupina Půnebí vydávající časopis Dekadent geniální (Patrik Linhart, Radim Husák), sdružení Šlauch (Martin Tomášek, Jaromír Urban, Martin David ad.) a radikální balet Vyžvejklá bambule (Radim von Neuvirt, Petr Stejskal, Jiří „Blackfoot“ Šerý, Radek Musil, Václav Vytlačil ad.). V roce 1986 se s blokem své poezie představila v rámci pravidelného recitačního pořadu Zelené peří v pražském klubu Rubín; rozsáhlý soubor textů z let 1980–1985 uveřejnila ve stejnojmenném almanachu básnických debutantů (1987). Od konce 80. let se s Romanem Szpukem, Pavlem Kukalem, Robertem Jandou, Karlem J. Benešem a Zbyňkem Ludvíkem Gordonem hlásila k literárnímu uskupení Skupina XXVI a přispívala do jeho samizdatových sborníků. Připravovala recitační část pořadů rockové skupiny Mimo zákon a navázala úzké kontakty s teplickou hudební skupinou Už jsme doma. Píše texty hudební skupině Spolčení hlupců. Své básně recitovala také za doprovodu ústeckého dua Martin Bechynský (kytara) a Míla Uherčíková (housle). Společně vystupovala s kytaristkou a textařkou Karolinou Steinhauserovou (později členkou dua Sestry Steinovy). Z autorčiných básní vzniklo na konci 80. let divadelní představení nazvané Noční přesčas, které nastudovali a sehráli členové pražského divadla Protoč (režie David Czesany). – V časopise PAKO užívá pseudonymy Mour de Zencle a Anastázie Hmilánská, v samizdatovém Voknu publikovala pod jménem Svatka. Používá šifry ant, SA nebo -SA-.

Poezie Svatavy Antošové – manifestačně využívající recitačních možností textu – otevřeně až provokativně zrcadlí charakter autorčina básnického i lidského naturelu a reflektuje morální nepokoj vlastní generace. Její imaginativní ironické a sebeironické verše vyrůstají z poetiky českého undergroundu a tzv. rockové poezie 70. let, lze v nich však vysledovat i vazby k surrealismu a spřízněnost s tvorbou amerických beatniků. Demonstrují nonkonformní básnické plebejství, v opozici vůči strnulému a pokryteckému světu 80. let vyjadřují úzkost z dehumanizace světa, absenci i potřebu sebezáchovného milostného citu, lásky a sexu (Říkají mi poezie). Bohatá metaforičnost básní se kontrapunkticky doplňuje s častou prozaizací textu, je posilována volbou „nepoetických“ scén a scenerií, expresivních obrazů a jazykových vulgarismů (Ta ženská musí být opilá!). Antiiluzivnost básnického gesta však nesměřuje k negaci, nýbrž k hledání univerzálních hodnot individuálního života. Tuto polohu Antošová rozvíjí zejména ve sbírkách Tórana (básně z let 1991–1992) a …Aniž ťala hlavou, v nichž usiluje o pojmenování nadčasových estetických souvislostí moderní lidské situace a své básnické monology koncipuje jako filozofické úvahy o současném světě. Ve sbírce Kalendář šestého smyslu, jejíž básně vznikaly už na počátku osmdesátých let, se Antošová nechala inspirovat patafyzickým kalendářem Alfreda Jarryho. Odvážné zobrazování tělesnosti, bohatá smyslovost a mluvenostní stylizace promluvy jsou přítomné také ve sbírce Ještě mě nezabíjej, v níž se autorka ovšem posouvá od dlouhých volných veršů připomínajících beatnickou poezii k méněslabičným veršovým útvarům s pevnější strukturou a výraznější rytmizací. Ty určují rovněž zvukovou rovinu apokalypticky laděné sbírky Vlčí slina, jejíž rétorický potenciál autorka akcentovala při vlastním přednesu zaznamenaném na CD, které je součástí sbírky.
Pro prozaickou tvorbu Svatavy Antošové je charakteristická otevřená tematizace života v homosexuální komunitě a konfrontace lesbicky orientované ženy s většinovou společností. V románu Dáma a švihadlo vypráví formou vnitřního monologu lesbický milostný příběh s kriminální zápletkou a tragickým koncem, jehož hlavní protagonistka a vypravěčka nepostrádá četné autobiografické prvky. Dynamické vyprávění, v němž se střídá několik časových rovin, je zde příležitostně retardováno lyrickými pasážemi. Rovněž v románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala je existenciální podtext vyprávění překryt prvky převzatými z pokleslých žánrů (pornografická literatura). Ovšem ani zde se neztrácí výrazná autobiografičnost, román je v jedné ze svých rovin též svérázným svědectvím o životě teplické umělecké scény. Na motivy tohoto románu napsala též divadelní hru Neříkej to mámě.

Nejnovější dílo: Diktátor píše báseň (2020)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz