Dnes oslaví 70. narozeniny písničkář a prozaik Vlastimil Třešňák

Vlastimil Třešňák – písničkář a prozaik, se narodil 26. 4. 1950 v Praze. Vyrůstal u otcových rodičů v pražské dělnické čtvrti Karlín. Po ukončení základního vzdělání prošel řadou příležitostných zaměstnání (pomocné práce na stavbě, na hřbitově, u divadla, filmu, v pivovaru aj.). Od roku 1968 působil ve svobodném povolání jako autor a zpěvák folkových písní. Komunistický režim však postupně Třešňákovi a celému písničkářskému sdružení Šafrán (Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vladimír Veit, Dagmar Voňková-Andrtová aj.) omezoval prostor pro veřejné vystupování; již vylisovanou gramofonovou LP desku Šafrán, na níž se Třešňák autorsky podílel, postihl zákaz distribuce (vyšla až 1990). Třešňák vystřídal několik dělnických zaměstnání (rekvizitář ve Filmovém studiu Barandov, noční hlídač, mj. v Národním muzeu a Středočeské galerii, skladník apod.). Po podpisu Charty 77 byl represemi donucen k emigraci do Švédska (1982, švédské státní občanství obdržel 1987). Krátkodobě pobýval v řadě zemí, nejdéle v SRN. Od roku 1995 žije převážně v České republice jako cizinec s povolením trvalého pobytu a věnuje se umělecké tvorbě (literatura, hudba, výtvarné umění, fotografie).

Debutoval roku 1969 v časopise Petr a Lucie. Během 70. let své práce publikoval v různých samizdatových periodikách, např. Možnost, Slovo, Spektrum, Vokno, později v časopisech zahraničních: Svědectví (Paříž), Paternoster (Vídeň), Listy (Řím) aj. V samizdatu vyšly, respektive jako rukopisy byly šířeny, jeho písňové Texty (Edice Expedice 1978) a prózy Plané neštovice (1970), Hotel Natotata (1972), Dosaďte si „S“ místo „V“ (1973), Ústav Všemohoucí (1975), Zavřený dopis Bohumilu K. (1977), Prokarolas (1978), Dědo! (1978), Jeden den, který otřásl mnou (1978), Rómulus a Rómus. Energická odpověď na energetickou otázku (1979), Vatikán (1980); …a ostružinou pobíd’ koně (1981), Babylon (1981), Minimax (1982), Infarkt (1985), Bermudský trojúhelník (1986), Oidipus na rohu (1986) a soubory 2 x 1 den. Dvě novely z roku 1978 (1979, obsahuje: Jeden den, který otřásl mnou, Rómulus a Rómus), Vatikán, Babylon a Minimax (1982), Bermudský trojúhelník (1986, obsahuje rovněž Ofsajd, Rovnice o dvou neznámých, U jídla se nemluví, Autoportrét). Bez Třešňákovy účasti vznikly samizdatové soubory Zapomenutým na rohu (1977) a Třěšňák (písňové texty a úryvky z dopisů, 1983, ed. Tomáš Mazal). Třešňák přispěl, resp. je zastoupen v samizdatových sbornících Konec obelisku (1978); Československý fejeton/fejtón 1978–1979 (1979); Fandovi (1979, věnováno Fandovi Pánkovi); Z pěstiček zaťatých. Básníkovi Janu Skácelovi k šedesátinám (1982); Nebezpečné písničky 1 (1984); Čert má kopyto (pohádky, 1987); Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987). – Román Malá srdeční příhoda byl publikován na internetových stránkách vulgo.net (2001). – V exilu vydal kromě literárních textů také své první LP desky Zeměměřič (Uppsala 1979) a Koh-i-noor (Uppsala 1983; dále viz oddíl Diskografie). – V 70. letech působil jako herec a zpěvák v disidentském tzv. bytovém divadle Vlasty Chramostové (1978 v inscenaci Play Macbeth, tj. Kohoutově adaptaci Shakespearova Macbetha), v zahraničí příležitostně i jako filmový herec (Psí závody, 1983, sc. Jaroslav Vejvoda + r. Bernard Šafařík, natočeno ve Švýcarsku a Německu). Malou roli měl i ve filmu Na startu je delfín (1974, r. Jaromír Borek). Ve Stuttgartském městském divadle účinkoval jako divadelní herec a autor scénické hudby (Macbeth), doma napsal písňové texty do muzikálu Excalibur (2003) Michala Pavlíčka a Karla Steigerwalda. Pro dětské divadelní studio HaF napsal scénáře ke hře s písničkami Ta pohádka nám může být ukradená (2004, r. Hana Francová), woodwillu Glutasol nad zlato (2005, r. Hana Francová a Tomáš Staněk) a k divadelní revue Mobil revue (2006, r. Hana Francová a Lenka Volfová). – Český rozhlas uvedl Třešňákovu hru Malá srdeční příhoda (1999, r. Milan Schejbal). Na motivy jeho novely Minimax natočila Česká televize film Kafka to taky neměl lehký (1992, sc. a r. Dušan Klein), jako scenárista se Třešňák podílel na nedokončeném filmu Duende (2004, spolu s režisérem Samborem Wilkem). Česká televize zaznamenala a pod názvem To je Vlasta Třešňák (1990) odvysílala jeden z prvních Třešňákových koncertů po návratu z exilu. Jeho životu a dílu jsou věnovány též dokumenty Dvanáct rozhněvaných mužů Vlasty Třešňáka (1991, sc. a r. Vladimír Merta) a jeden díl cyklu Uprostřed běhu (2001), okolnostem a důvodům jeho nuceného vystěhování z Československa je věnován televizní dokument Dva dny s Kafkou (z cyklu V zajetí železné opony, 2007). Výraz jeho obrazů je inspirován naivistickými výtvarnými postupy, věnuje se rovněž umělecké fotografii. Vystavoval v Evropě i USA.

Odstupem vůči společnosti oficiálních a uměřených hodnot, usedlých a konformně žijících lidí se Třešňákova tvorba ocitá v blízkosti českého undergroundu. Pro jeho povídky a novely je typická paralelnost vyprávěných dějů, často retrospektivních, a velké množství rytmicky se opakujících detailů, majících zřetelný symbolický charakter a podřízených celkovému pocitu a náladě. Již Třešňákova počáteční díla jsou přitom ovlivněna autorovou životní zkušeností s městskou a společenskou periferií pražské dělnické čtvrti Karlín. Nezfalšované lidské projevy hledá v Praze „nejnižší cenové skupiny“, v cikánských hospodách, zapomenutých továrních skladech a maringotkovém životě stavenišť. Silně autobiografické jsou rovněž Třešňákovy pozdější texty, inspirované společenskou situací za tzv. normalizace a nuceným odchodem do ciziny. Vypovídají o hrdinově postupném dozrávání k rozhodnutí emigrovat (Babylon) i o zážitcích a pocitech exulanta, klopotně zabydlujícího nejbližší prostor svého nového prostředí, jehož líčení postrádá tradiční atraktivnost (Bermudský trojúhelník a To nejdůležitější o panu Moritzovi). Neustálá změna, provázející autorovy životní osudy, nachází v jeho díle velmi výrazný typ hrdiny–Ahasvera, jenž prochází okraje společenské existence a v hrdé chlapské soběstačnosti ukrývá prožívané odcizení, samotu, stesk a obtíže citového kontaktu. V románu Klíč je pod rohožkou se týž hrdina stává na podzim 1989 pozorovatelem politických proměn své původní vlasti. Otázky domova, identity a především neokázalé lidskosti jsou tady nově akcentovány před obrazem světa, který karnevalově defiluje v samolibé netečnosti. Další texty odrážejí rozčarování z polistopadového vývoje, který z pohledu hrdiny nepřinesl kýženou satisfakci ani zásadní proměnu společenských mechanismů: ve vlastní zemi zůstává hostem a sleduje vzestup xenofobních a militantních tendencí (Domácí hosté) či neochotu srovnat morálně i věcně účet s minulostí (Melouch). Třešňákova literární výpověď je zalidněna svéráznými figurkami; jejich navzájem se prostupující dialogy, mluva z nespisovných vrstev češtiny i cizojazyčné výrazy a zkomoleniny se podílejí na evokaci výrazné atmosféry prostředí (nejčastěji hospody) a připomínají přítomnost komunikačních bariér na cestě postav za dorozuměním. Svědecký záznam odpozorovaných bizarností a odposlechnutých hospodských historek prozrazuje, zejména ve starších prózách, vliv Bohumila Hrabala. – Mimo autobiografickou linii Třešňákovy tvorby stojí poetický pohádkový příběh …a ostružinou pobíd koně z roku 1970, v němž autor důsledně rozvinul i v jiných textech patrnou zálibu ve slovních hříčkách, přesmyčkách a novotvarech. O téměř třicet let později se pohádka stala součástí rozsáhlého textu Evangelium a ostružina. Jeho druhá, nově vzniklá část, vychází z téhož způsobu práce s jazykem, zatímco tematicky parafrázuje novozákonní příběh, který je časově transformován do současnosti a protkán hustou sítí literárních aluzí, kulturně historických narážek a nejrůznějších jinotajů. – Jako osobitý a výrazný autor a zpěvák folkových písní klade Třešňák značný důraz na textovou složku a nezjemnělý přednes. Jeho písně jsou mnohdy sociálně zabarvené náčrty příběhů a portrétů, prostoupené poetikou drsných křehkostí v lidských osudech z odvrácené strany skutečnosti (Plonková sedmička).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz