Dnes oslaví 70. narozeniny spisovatelka Lenka Chytilová

Lenka Chytilová – básnířka a překladatelka, se narodila 11. 5. 1952 v Hradci Králové v lékařské rodině. V roce 1970 maturovala na gymnáziu v Hradci Králové. V letech 1970–1975 studovala češtinu a němčinu na FF UJEP v Brně (diplomová práce Paul Celan. Pokus o rozbor poetiky a interpretace díla). Od roku 1975 byla redaktorkou poezie v nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Na jaře 1989 musela z politických důvodů pracoviště opustit a krátce působila jako vychovatelka mentálně postižených dětí a pracovnice diagnostického ústavu. Od roku 1990 působila opět v redakci Kruhu, od roku 1992 v Nakladatelství Ivo Železný. Souběžně učila na gymnáziu v Hradci Králové, kde dosud působí.
Poezii začala Chytilová publikovat koncem 60. let v krajském tisku (Pochodeň, Hradec Králové). V 70. a 80. letech se její básně a recenze sporadicky objevovaly v časopisech Mladý svět, Literární měsíčník, Krkonoše a v deníku Mladá fronta, později publikovala především v Literárních novinách, dále mj. v Tvaru, Akordu, Mostech, Knihomolu a Nových knihách.
Šifra -lch-.
Moderní reflexivní poezií poučená básnická tvorba Lenky Chytilové si i přes formální a tematické inovace v jednotlivých sbírkách uchovává jednotný ráz. Příznačný je pro ni výrazný svár intelektu a citu, úsilí o výrazovou neotřelost a původnost, odvaha k překvapivým spojením představ, záliba ve hře s etymologickou příbuzností a zvukovými podobami slov; obraznost jednotlivých básní se často zakládá na paradoxu či srážce významových protikladů. Sklon k významové hutnosti a zašifrovanosti se uplatňuje i tam, kde Chytilová v rámci lyrických mikrodramat evokuje emocionální napětí mezi mužem a ženou (debut Dopisy). Od sbírky Třetí planeta sílí „mytologizace“ lyrické reflexe prostřednictvím přírodních elementů a prohlubuje se milostná skepse – spolu s ní však i zápas o naději v beznaději, kdy se báseň (díky možnosti vyslovit zraňující prožitky) stává určitou formou katarze. K oproštění výrazu pak dochází v souvislosti s tématem dětství, pojatým v poloze nostalgické, věcné i hravé (Proč racek přemýšlí). V Průsvitném Sisyfovi se k intimitě milostného dramatu připojuje i varovné poukázání na drama ekologické. V devadesátých letech se autorčina lyrika posouvá k spirituálním tématům, oporu hledá v křesťanské vizi světa, nenalézá však jednoduchý klíč, nýbrž stále nové otázky a nejistoty (Nebe nadoraz).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz