Dnes oslaví 70. narozeniny spisovatelka Lenka Procházková

Lenka Procházková – dcera spisovatele a scenáristy Jana Procházky, sestra spisovatelky Ivy Procházkové, se narodila 24. 3. 1951 v Olomouci. Do školy začala chodit v Praze. Po maturitě na gymnáziu (1969) začala studovat Fakultu žurnalistiky UK. Po čtyřech letech byla z politických důvodů vyloučena, přestoupila však na FF UK, kde 1975 absolvovala obor teorie kultury. Z politických důvodů nenašla odpovídající zaměstnání a zůstala dva roky v domácnosti s dcerou Mariou, jejíž otec emigroval. Je signatářkou Charty 77. V letech 1977–89 pracovala jako uklízečka v Tylově a později ve Smetanově divadle. V 80. letech byl jejím životním partnerem spisovatel Ludvík Vaculík, což se do tvorby obou autorů promítlo i tematicky. V roce 1994 založila Spolek na podporu nezávislé justice Šalamoun, který sleduje a medializuje případy justičních pochybení. V roce 1999 na členství ve spolku rezignovala. V letech 1997–2004 byla členkou Rady Českého rozhlasu, v letech 1998–2004 a opět od roku 2008 je předsedkyní Společnosti Národní knihovny. V letech 2002–2007 působila v diplomatických službách jako kulturní tajemnice na Velvyslanectví České republiky v Bratislavě. V akademickém roce 2001/02 vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, po ukončení diplomatické služby od roku 2008 zde ve výuce pokračovala.

Do roku 1990 vydávala povídky a příležitostně i básně především v zahraničních nakladatelstvích, jednotlivé povídky pak časopisecky v němčině, francouzštině, angličtině a norštině. Přispívala do samizdatových časopisů Obsah (ročenky Z Obsahu, 1984–89), Kritický sborník a exilových periodik Proměny (New York), Obrys (Mnichov, 1985–86 zde rozsáhlá anketa …a co si o tom myslíte vy?), Listy (Řím), Západ (Ottawa). Pod pseudonymem Lenka Burianová psala do Svobodného slova sobotní povídky a fejetony (po podpisu Charty 77 se této publikační příležitosti vzdala). Po roce 1989 přispívá především do periodik: Lidové noviny, Literární noviny, ZN noviny, Cosmopolitan, Playboy, Tvar, Paternoster, Maxima, Betty, Večerník Praha, Český deník a v posledních letech především do literární přílohy Práva Salon a České besedy (krajanského časopisu v SR). – V samizdatové edici Petlice byly zveřejněny prózy Tři povídky (1980, obs. Anna; Slepice v klubu; Temná balada o prvním sněhu), Růžová dáma (1980), Přijeď ochutnat (1981), Oční kapky (1982), Hlídač holubů (1984), Jan Palach (dokumentární kniha, 1988, s Jiřím Ledererem) a Smolná kniha (1989). Dále byly v samizdatu rozšiřovány texty Půvabná korunka uvitá z bodláků (B, edice NPD 1974), 299 schodů (P, NPD 1977), Léčba šokem (rozhl. hra, 1977); Narkóza (P, NPD 1977); Horizontální poloha (BB, texty, 1984), Ať žije Fronda! (scénář pro amatérský videofilm, 1986) a Pohádka pro tátu (PP, Brno 1986). Přispěla do samizdatového sborníku Danny je náš (k 60. narozeninám Josefa Škvoreckého, 1984) a je zastoupena v ročenkách Z Obsahu.
Realizovány byly Procházkové rozhlasové hry Čtyři ženy Alexandra Makedonského (1991, r. Ivan Chrz), Exitus (1993, r. Hana Kofránková) a mikrodrama Milostiplná (1993, r. Hana Kofránková), uvedeny dosud nebyly rozhlasové hry Mafián a Komár a filmový scénář Numero a Beránek, stejně jako divadelní hry Cizí žena (1992), Celebrita (2009) a Ucho (dle filmového scénáře Jana Procházky, 2009). Dramatizace rozhovorů politických představitelů ze srpna 1968 Rozhovor v Moskvě (2008) byla předvedena v Klementinu. Česká televize natočila podle jejích scénářů film O babě hladové (1991, r. Jitka Němcová) a apokryfy Navštívení (1993, r. Anna Procházková) a Milá slečno (1994, r. Jan Kačer). V akademickém roce 1999/2000 pobývala na tvůrčím stipendiu v Mezinárodním domě umělců v Bamberku, kde napsala historický román Beránek a fejetony Dopisy z Bamberku, které vycházely aktuálně v příloze Salon deníku Právo. – Za román Růžová dáma získala Cenu Egona Hostovského (1982).

Literární činnost Lenky Procházkové zahrnuje vedle rané poezie také divadelní a rozhlasové hry, televizní a filmové scénáře (z nichž některé zůstaly dosud nerealizovány) a publicistiku (reportáže, fejetony a eseje). Procházková je však především autorkou povídkových souborů a románů s milostnou tematikou, v nichž staví na své fabulační dovednosti, schopnosti vyprávět příběh a živě vystavět dialog, i na smyslu pro detail všedního dne. Společným jmenovatelem jejích próz z 80. let, již od románu Růžová dáma, je téma intimních partnerských vztahů. Často autobiograficky pojaté postavy mladých senzitivních žen, které zpravidla převyšují své mužské protějšky, v nich prokazují vlastní odolnost a ochotu přijmout díl partnerské a mateřské odpovědnosti, jakož i odvahu čelit společenské realitě socialismu. Prostředí pronásledovaného kulturního a politického disentu 80. let je tu kulisou touhy po citovém zázemí, milostných vzplanutí a nevěr. Vypjaté okamžiky v erotickém vztahu mezi mužem a ženou utvářejí také osu povídkových souborů Přijeď ochutnat, Hlídač holubů, Zvrhlé dny. Rozšířený soubor Slepice v klubu s nově přidanou stejnojmennou povídkou akcentuje autobiografickou inspiraci a posouvá autorčinu povídkovou tvorbu od ženské erotiky směrem k obecnějším střetům a souzněním v myšlení a chování mužů a žen na pozadí bizarní socialistické reality. Román Oční kapky je příběhem svobodné matky, vysokoškolačky, která retrospektivně prožívá peripetie svého vztahu k egoistickému muži. Volné pokračování, román s autobiografickými prvky Smolná kniha, vykresluje hrdinčin vztah ke staršímu druhovi, disidentskému spisovateli. (Tento příběh i samotný román je reflektován ve Vaculíkově próze Jak se dělá chlapec.)
Od druhé poloviny 90. let se Procházková vzdaluje autobiograficky inspirovanému, často velmi osobnímu psaní. Absurdní momenty sametové revoluce zachycuje na příběhu tragikomického hrdiny moderní romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha. Apokryfní román Beránek je specifickou verzí příběhu Ježíše z Nazareta. Autorka demytizuje charaktery přiznáním obecně lidských vlastností, akcentováním touhy po lásce a svobodě vnitřní i vnější. Oproti obvyklému pojetí příběhů ze života svatých přenechává významný prostor ženskému hlasu a v moderním pohledu na Ježíše Krista a Jana Křtitele se nevyhýbá milostným tématům. Procházkové osobní zkušenosti s diplomacií stojí za vznikem rozsáhlého románu Narušitel, ve kterém na pozadí příběhu několika postav v pouhých osmi dnech odhaluje autorka směšnost stereotypů a společenských masek ve vysoké politice. Román se tak i přes dobrodružnou linku stává nejen výpovědí o současném světě, ale zároveň jeho odsouzením. Dokument o Janu Palachovi, který v roce 1988 Procházková sepsala na základě podkladů Jiřího Lederera, využila v románovém příběhu Slunce v úplňku. I když je záznam posledních měsíců Palachova života zpracován na základě reálných faktů, autorka prostřednictvím fabulace a vnitřních monologů odhaluje velmi osobitý svět mladého chlapce, jehož odvahu zabránit rezignaci národa dokresluje fiktivními dialogy a záznamy z reálně neexistujících deníků.
Procházková je rovněž autorkou knih fejetonů, ve kterých zpracovává buď své osobní zážitky z cest (kniha listů dcerám Dopisy z Bamberku), anebo se soustředí na obecné úvahy o tvorbě, pozici ženy-spisovatelky či na aktuality všedního dne (Jak si stojej nebožtíci). Osudu Jana Masaryka je věnována dokumentární novela Pan ministr.

Z dalšího díla: Barvy (2010), Bílý klaun (2014), Celebrita (2010), Nejsou to bohové! (2015), Za Fidelem na Kubu (2011), Zavři oči (2012), Zvonek a pak chorál (2010), Viva la Revolución! (2018), Živé duše (2017)

Zpracováno podle: www.slovnikcekseliteratury.cz a www.databazeknih.cz