Dnes oslaví 75. narozeniny dramatik Karel Steigerwald

Karel Steigerwald – dramatik, publicista, autor rozhlasových her, filmový a televizní scenárista, se narodil 11. 4. 1945 ve Vacíkově.  Pochází z rodiny, jejíž předkové byli po dvě stě let lesníky a v této tradici pokračoval i jeho otec. Dětství prožil ve Vacíkově, roku 1951 se rodina přestěhovala do Lomnice nad Popelkou. Po absolvování Střední všeobecně vzdělávací školy v Semilech (maturita 1963) studoval na Fakultě elektrotechniky ČVUT v Praze, poslední ročník však neuzavřel a v roce 1967 přešel na FAMU. Studium scenáristiky (mj. u Milana Kundery) ukončil v roce 1972 scénářem s názvem Co je toto za svět? a prací Lyrika jako předmět dramatu a ostatní okolnosti té věci. V letech 1973–79 byl zaměstnán jako scenárista ve Filmovém studiu Barrandov. V následujícím desetiletí byl ve svobodném povolání, krátce (1984) pracoval jako dramaturg hraných pořadů v Krátkém filmu a navázal velmi úzký kontakt s Činoherním studiem v Ústí nad Labem. Od roku 1988 působil v Divadle Na zábradlí jako dramaturg, v letech 1990–93 jako šéf činohry, poté byl krátce ve svobodném povolání. Od roku 1994 byl redaktorem, od srpna 1995 zástupcem šéfredaktora Lidových novin, od června 1996 samostatným vedoucím komentátorů. V roce 1998 se stal komentátorem MF Dnes.

 Během vysokoškolského studia přispíval do časopisů Student, Mladý svět, Literární listy a Listy (1969 zde byla otištěna absurdně laděná povídka Dvořáčkův příchod). 1986 byla v časopise Dramatické umění otištěna hra Neapolská choroba. Po 1989 významněji spolupracoval s deníky MF Dnes, a zejména Lidovými novinami, kde se prezentoval jako politický komentátor a glosátor (publikoval zde i aktovky První kroky demokrata, 1992, a Přetrhli ho, 1993), dále s revuí Svět a divadlo (otištěné hry: 1990 Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, 1992 operní libreto z projevů Václava Havla Jsme jen zvláštní zauzlinou bytí, hudba Miki Jelínek, 1994 Nobel, 1999 Marta Peschek jde do nebe, 2000 Hraj komedii) a s Přítomností. V průběhu 70. let se věnoval i práci pro Čs. rozhlas, který uvedl jeho dialog Slabé odpolední slunce (1976) a seriál Záchranka (7 dílů, 1978, s Ivanem Bednářem a neuvedenými Karlem Hvížďalou a Alexem Koenigsmarkem). Později se k rozhlasové tvorbě vrátil seriálem Italské pohyby (5 dílů, 1995) a hrami Neapolská choroba (1992, rozhlasová verze stejnojmenné divadelní hry), První kroky demokrata (1993, rozhlasová verze stejnojmenného divadelního mikrodramatu), Hospoda všedního dne (1993) a Marta Peschek jde do nebe (2000, rozhlasová verze stejnojmenné divadelní hry). Autorem některých dílů rozsáhlého seriálu Jak se máte, Vondrovi? vysílaných pod jeho jménem byl Pavel Landovský (4 díly, 1978–79, s Ivanem Bednářem), stejně jako původních rozhlasových her Noční linka (1976) a Důležitý den (1978). V Filmovém studiu Barandov byly realizovány Steigerwaldovy scénáře k filmům Hřiště (1975), Čistá řeka (1978, oba režie + scénář Štěpán Skalský) a Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979, režie Tomáš Svoboda, s dalšími) a k filmové pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987, režie Zdeněk Troška, podle Jana Drdy). Slovenská filmová tvorba Bratislava realizovala jeho scénář O živej vode (1987, režie Ivan Balaďa, scénář + Ivan Balaďa, podle pohádek Pavla Dobšinského a bratří Grimmů). Je autorem scénáře k televizní inscenaci Generál chudých (1974, režie Zdeněk Mika, podle Johna Reeda). Steigerwaldovy „úvahy a přemítání“ byly součástí představení Divadla Rokoko Sladce a moudře (1998, autoři Miki Jelínek a Ondřej Pavelka). V roce 1995 uvedla Česká televize pod názvem Karel Steigerwald očima Olgy Sommerové jeho portrét v cyklu Genus. Podle svého prohlášení propůjčil jméno Milanu Kunderovi k otištění a uvedení dramatu Juro Jánošík (1974, prem. 1973). Užívá šifer grw, gerw.

 Těžištěm Steigerwaldovy tvorby jsou práce dramatické, zaměřené téměř výhradně na společenskou a politickou satiru. Jeho první, na počátku 80. let inscenované hry Dobové tance a Foxtrot byly – spolu s dramaty, které z politických důvodů mohly být uvedeny teprve později, Tatarskou poutí a Neapolskou chorobou – napsány pro herecký soubor Činoherního studia v Ústí nad Labem v úzké spolupráci s režisérem Ivanem Rajmontem. Společně tvoří volnou tetralogii, spojenou ideou zachování identity a vnitřní integrity osobnosti v podmínkách mocenského tlaku totalitního systému. Toto téma je dramatikem demonstrováno prostřednictvím alegorií a historizujících metafor, které vytvářejí souvislou chronologickou řadu od Dobových tanců, konfrontujících „normalizaci“ roku 1852 s revolučním rokem 1848, přes Foxtrot (léta 1919–1945) a Tatarskou pouť (přelom 50. a 60. let) až k Neapolské chorobě, evokující obraz světa budoucího, zasaženého blíže neurčenou katastrofou. Steigerwald v těchto dramatech předkládá groteskně stylizovaný obraz společnosti podléhající mechanismům přetvářky, lži a iluzí. Pro jeho modelovou poetiku je charakteristická satirická a karikaturní nadsázka s výraznými parodijními rysy, psychologická a charakterová elementárnost postav a ironický odstup. Smysl pro absurdní vidění nachází adekvátní výraz i ve stavbě dialogu, inspirované postupy typickými pro antidrama, a v jazyce, redukujícím často dramatickou řeč na frázi a jazykový automatismus. Příznačná je i převaha konverzace nad dramatickou akcí, potlačení vnější dějovosti, strukturace děje do rychlého sledu volně, asociativně na sebe navazujících obrazů, prudké střídání časových rovin. Konstanty Steigerwaldovy dramatické poetiky se nezměnily ani po pádu komunistického režimu, kdy se mohl začít vyslovovat k aktuální společenské problematice přímočařeji. Drama Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, volně inspirované tragickým osudem ruského básníka Osipa Mandelštama, pojal Steigerwald jako široce komponovanou montáž osudů několika postav, lidí na útěku pocházejících z různých zemí a různých období tohoto století, jejichž příběh je obžalobou totalitních systémů – podobně jako pozdější, groteskně stylizovaná hra o mechanismu fungování primitivní cynické moci Horáková x Gottwald, která námětově čerpá z vykonstruovaného politického procesu s představitelkou národně socialistické strany Miladou Horákovou a prostřednictvím (lehce démonizované) postavy divadelníka Emila Františka Buriana se zároveň zamýšlí nad vztahem umělce a totalitního režimu. Tématem dramatu Nobel je vyrovnání se s vlastní minulostí, schopnost adaptovat se na nové podmínky transformující se české polistopadové společnosti. Od autorovy dosavadní tvorby se výrazně odlišuje odklonem od satiry ke komedii a jistou vnitřní bezradností, která je zřetelně způsobena ztrátou negujícího hodnotového odstupu. Následující trojice her je – na různém materiálu uplatněným (Sousedé – soužití s Němci a jejich poválečný odsun, Hraj komedii – drama inspirované epizodou ze života herečky Jiřiny Štěpničkové, pro niž její kolegyně z Vinohradského divadla žádaly v 50. letech za pokus o emigraci trest smrti, Marta Peschek jde do nebe – tristní obraz konce pozemské existence salonní komunistky, kombinovaný s biografickými fragmenty ze života Bertolta Brechta) a do dramatického tvaru převedeným – komentářem autorova přesvědčení o nemožnosti jednoznačného hodnocení složitých a nejednoznačných osudů lidí 20. století, jejich činů a motivací, jež lze vždy zpochybnit. Tragikomedie Pronásledování a umučení dr. Šaldy, ztvárňující příběh stárnoucího, pochybujícího, zatrpklého autora dramatických děl, který se různými způsoby pokouší udat všemocnému divadelnímu řediteli svoji hru, je ve svém druhém plánu sarkastickým výpadem proti (Národnímu) divadlu, jeho falešným tradicím i honbě za novinkami za každou cenu. – Soubory článků, komentářů a fejetonů Obrana sprostých slov a Co s námi bude? jsou výběrem z (názorově často provokativní) Steigerwaldovy publicistiky, v níž se zaměřuje především na politická a kulturní témata.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz