Dnes oslaví 75. narozeniny dramatik, prozaik a herec Arnošt Goldflam

Arnošt Goldflam se narodil 22. 9. 1946 v Brně.  Otec se narodil ve Vídni, matka v Sokalu u Lvova. Židovský původ ovlivnil formování Goldflamova životního postoje i zájmový okruh tvorby. Po maturitě (1963) krátce studoval medicínu a v letech 1971–1976 režii na brněnské JAMU (diplomovou práci ovšem obhájil a studium uzavřel až v roce 1978). Mezitím prošel řadou zaměstnání (pomocný dělník ve slévárně a na brněnském výstavišti, úředník v Cheposu). Souběžně se poloprofesionálně věnoval výtvarnému umění (grafika, malba, keramická plastika), několikrát samostatně vystavoval. V roce 1976 nastoupil do Satirického divadla Večerní Brno, kde realizoval pouhé tři inscenace a počátkem roku 1978 ze souboru odešel. Téhož roku zakotvil jako režisér a herec v prostějovském Hanáckém divadle, pozdějším brněnském HaDivadle, kde vedle režie svých nejvýznamnějších her (Písek /Tak dávno…/; Návrat ztraceného syna) inscenoval též několik společných projektů (mj. v letech 1988–1989 ve spolupráci HaDivadla a Divadla Na provázku Rozrazil 1 a 2). V roce 1993 z HaDivadla odešel a od té doby ve svobodném povolání režíruje na řadě domácích i zahraničních scén (mj. v Německu, Rakousku a Polsku). Od roku 1990 pedagogicky působí na Divadelní fakultě JAMU v Brně (v roce 2002 se habilitoval a v roce 2007 byl jmenován profesorem) a od roku 2006 s přestávkami na Literární akademii v Praze.

Příležitostně Goldflam publikuje v Lidových novinách, Literárních novinách, Divadle (jako příloha k č. 7/1996 Sladký Theresienstadt), Světě a divadle (v č. 6/1993 Lásky den, v č. 1/2008 Pohádky pro zlobivé), Divadelních novinách a Židovské ročence, ojediněle též v denících MF Dnes, Právo a v časopisech Duha, Roš chodeš a Xantypa. Dlouhodobě spolupracuje s Československou televizí, která uvedla hry a pořady Bláznovy zápisky (1983, r. Karel Fuksa, podle N. V. Gogola, ukázky vysílány až po roce 1989); Patriot života Karel Poláček (1984, r. Vojtěch Štursa); Vrah (1987, r. Karel Fuksa a Svatopluk Vála, podle Josefa Merhauta, vysíláno 1994); Matylda a Emilie aneb Co dělat (1992, r. Rudolf Tesáček); Červená knihovna (1991, r. Miroslav Balajka); Sci-fi aneb Slavný Peterka (1992, r. Vladimír Kelbl); Café Proklatec (1999, s Ivou Klestilovou, r. Karel Fuksa + A. G.) aj. Dále Goldflam jako scenárista spolupracoval na dokumentárních snímcích Herbert T. Mandl (1996, r. Karel Fuksa); Deník Oty Wolfa (1998, r. Karel Fuksa); Domov ztracený a Domov nalezený (2004, r. Karel Fuksa); Zeno Kaprál, básník (2005, r. A. G.) aj. a uvedl cykly autorských publicistických pořadů Za dveřmi je A. G. (1995–2001, r. Karel Fuksa), Ve dveřích je A. G. (2002–2003, r. Karel Fuksa) a Mezi dveřmi je A. G. (2005, r. Karel Fuksa). V televizi i ve filmu se často uplatňuje též jako herec. – Čs. rozhlas uvedl inscenace Goldflamových her Červená knihovna (1988, r. Stanislav Neubert); Vzpomínky babičky z minulého století (1988, r. Zdeněk Kozák, podle Pamětí babičky Kavalírové Antonie Kavalírové); Případ Agatománie (1991, r. Zdeněk Kozák); Budou vyvoláni jménem (1999, r. J. A. Pitínský); Případ Bedřicha Samky (2000, r. Arnošt Goldflam); Život a dílo Viktora Laudy (2002, r. Arnošt Goldflam); Osudy jednoho Figury (2005, r. Akram Staněk); Pavel, Pavel a Pavel (2007, r. J. A. Pitínský); Dámská šatna (2008, r. Pavel Krejčí); O klukovi, který neuměl zlobit (2009, r. Hana Mikolášková). Také s Čs. rozhlasem Goldflam spolupracuje při četných jiných příležitostech. – Na jevišti vystupuje též v rámci autorských improvizací, mj. Masochista (2006), Voyeur (2007); Mysteriózní zážitky prvního absolventa JAMU (2007); Maniak (2008); Brněnský proklatec (2008); Zapomenutý aktér her Václava Havla (v pořadu Divadla Na zábradlí Ohromné maličkosti, 2008); Brněnské morytáty (2009); Pravdivé myšlenky (2009); Starý nerozuma (2010), Starý nemotora (2010). – Goldflamovu prózu Standa a dům hrůzy v dramatizaci Hany Mikoláškové uvedlo brněnské Divadlo Polárka (2010, r. Konrád Popel). – Užívá šifru A. G.

Široká paleta vyjadřovacích prostředků, jimiž Goldflam promlouvá ke svým čtenářům, posluchačům či divákům, mu umožňuje vytvářet bohaté imaginární světy plné neotřelé obraznosti, humoru, ironie, nadsázky a hravosti. Autorovou nejvyužívanější žánrovou polohou je tragikomedie, kde trapné a veselé stojí hned vedle vážného a tragického.
První texty pro divadlo, které psal společně s Josefem Kovalčukem, mají podobu divadelních scénářů, jež také Goldflam na scéně Hanáckého divadla v Prostějově (později přejmenováno na HaDivadlo) sám režíroval (Panoptikum, Hra bez pravidel, Závist, Bylo jich pět a půl). Autorova původní dramatická tvorba osmdesátých a začátku devadesátých let se rozvíjela dvěma směry. První skupinu představují texty s uvolněnou dramatickou stavbou, které prostřednictvím série asociativně řazených scénických obrazů zobrazují hlavního hrdinu nezřídka s autobiografickými rysy a jeho „pouť světem“. Boj dospívajícího člověka s rodičovskou, zvláště pak otcovskou autoritou o vlastní individualitu je hlavním tématem hry Návrat ztraceného syna. Text je ozvláštněn řadou scénických metafor, které jsou zakomponovány do tkáně nelineárně na sebe navazujících situací, v nichž generační spor otce a syna postupně přesahuje osud konkrétní rodiny a hra získává – také díky svému biblickému předobrazu – nadosobní až mytologický rozměr. Podobně uvolněnou kompozici má hra Písek /Tak dávno…/, v níž je předvedena série scénických obrazů inspirovaných osudy autorovy rodiny (na konci první části hry Goldflam staví působivý obraz Židů odcházejících do koncentračního tábora). Druhou linii tohoto období tvoří monodramata, v nichž Goldflam vykreslil rozmanité portréty lehce deformovaných a někdy až bizarně působících charakterů. Protagonistkou monodramatu Biletářka je uvaděčka, která má za úkol informovat diváky o technické poruše, postupně však publikum zcela ovládne a v sále nastolí absurdní, ale fungující diktaturu. Působivou studii vzniku totality v malém a nahodile vzniklém společenství autor odlehčil řadou humorných replik a ironických narážek, jež hrozivou obludnost charakteru hlavní postavy překreslují do tragikomické karikatury. Kompozičně originální hra pro jednoho herce Jeden den, s níž je scénicky i obsahově komplementární hra Jedna noc aneb Sen, zachycuje nedělní dopoledne mladíka Jendy, který leží v posteli a doslova si režíruje vlastní představy a sny. Prostřednictvím zcizovacího efektu vzniká druhá rovina hry, v níž herecká postava představující mladíka vystupuje z role a komentuje Jendovo počínání a charakterové vlastnosti. Třetí dimenzi hry autor rozehrává přímo v partu hlavní postavy Jendy, který uvažuje o tom, jak by ho asi někdo dokázal ztvárnit jako postavu na jevišti. Tato tři „patra“ textu se vzájemně zrcadlí a umožňují vnést do struktury monodramatu i prvek dialogičnosti, který by bylo možno označit jako dialog postavy v postavě. Jedna noc aneb Sen je záznamem snu, jehož jednotlivé fáze jsou pastišem určitého konvenčního žánru (od westernu přes sentimentální příběh osudové lásky továrníka k chudé venkovance či mikropříběh válečného odbojáře až po výstup úderníka z tzv. výrobního dramatu atd.); všechny kalky literárních, divadelních a filmových žánrů jsou však různými způsoby zdeformovány a posunuty do komické polohy. Monodrama Agatománie zkoumá možné důsledky lidské potřeby konat dobro a Červená knihovna zase odhaluje pravou podstatu egoistické „lásky“, která druhé lidi chápe pouze jako prostředky k uspokojení vlastních potřeb.
Mimo vymezené linie stojí autorova prvotina Horror, jejíž děj je zasazen do prostředí zdánlivě obyčejné rodiny, která se však postupně promění v obludnou skupinu trýznitelů. Na podobném půdorysu je vystaven příběh hry z konce osmdesátých let Tzv. sci-fi, v níž autor rozvíjí téma manipulace, strachu a iluze, která je silnější než realita. Hra zpočátku vykazuje rysy dobře napsané konverzační komedie, pozvolna se však do výchozího rámce začínají vkrádat bizarní a absurdní prvky, které v závěru gradují v otřesnou vizi společnosti, kde lidé ze strachu před vnější neviditelnou mocí negují realitu a nahrazují ji jakousi převrácenou až zvrácenou technologií přežívání.
Po Goldflamově odchodu z HaDivadla již nové hry nevznikaly výhradně v prostředí a pro potřeby konkrétního souboru a autorova tvůrčí dráha se rozvinula do více směrů. Ve struktuře dramatických textů tohoto období se projevuje stále silnější tendence k epizaci výpovědi a k explicitnějšímu vyjádření zpracovávané látky. Dílčí proměna výrazových prostředků však nenarušuje vnitřní soudržnost a kontinuitu autorovy tvorby, kterou do určité míry zajišťují také opětovně navracející se motivy a témata. K tématu holocaustu a židovství se Goldflam vrátil v groteskní frašce Doma u Hitlerů aneb Hitlerovic kuchyň či ve hře Sladký Theresienstadt aneb Vůdce daroval Židům město, která je zasazena přímo do kulis koncentračního tábora. Smlouva je aktualizací starozákonního příběhu o Abrahámovi a Izákovi a hry Ředitelská lóže, Dámská šatna a Vratká prkna zhodnocují autorovu dlouholetou osobní zkušenost s divadelním provozem. Syžetové schéma dospívajícího jedince putujícího světem, který je permanentně vystaven společenskému tlaku, se vrací ve hrách Pavel Jedlička a Jenda Krahulík, Několik Historek ze života Bédi Jelínka a Komplikátor aneb Comics, v nichž se mísí subjektivní, imaginací a snovými vizemi prosycená perspektiva hlavního hrdiny s krutou a někdy až absurdní skutečností. Ženy a panenky jsou vystavěny na bázi konfliktu žen pěti různých generací a Blbá Veruna aneb Svět, co jsme znali, ale už není je autorovou reflexí života za normalizace.
Kromě vlastních her Goldflam připravil také řadu dramatizací většinou německo-židovských autorů vycházejících z kulturního ovzduší střední Evropy či světově známých tvůrců dobrodružné literatury. Opětovně zpracovává dílo Roberta Musila (Muž bez vlastností, úryvek z jeho eseje je zakomponován již do hry Útržky z nedokončeného románu), Franze Kafky (Proměna, Proces, Ortel), Karla Poláčka (Okresní město, Hostinec U kamenného stolu), Julese Verna (Tajemství Viléma Storitze, Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce) či R. L. Stevensona (Ostrov pokladů).
Tématem příběhů povídkového souboru Pořád o jednom a jiné /povídky/ jsou nejčastěji rodinné stereotypy a zavedené životní role (přísný a věčně nespokojený otec, vzdorný, ale defenzivní syn, matka, kradmo urovnávající spory). Běžné, byť vyhrocené scény z rodinného života nabývají v Goldflamově podání groteskní podobu až hororový nádech, ještě podtržený poklidným, téměř obřadným způsobem vyprávění. Schopnost rozvinout výchozí všední situaci do absurdních souvislostí a překvapit čtenáře nečekaným zvratem, který porušuje obvyklá pravidla realistického vyprávění, Goldflama sbližuje např. s Ivanem Vyskočilem. V souboru Osudy a jejich pán je však ještě zřetelněji patrné, že Goldflam absurditou nesměřuje ke hře, nadhledu či humoru, ale komentuje odcizení, citovou bezradnost, vyprázdnění vztahů partnerských i rodičovských nebo patologickou lidskou touhu ovládat druhé. Ani v tvorbě pro děti se autor nevzdává prvků napětí a hororu (Standa a dům hrůzy), i když je zde kompenzuje humorem a nadsázkou. V souborech Tatínek není k zahození a Tatínek 002 titulní hrdina zabrání katastrofám a vykoná řadu odvážných skutků, vyzbrojen pouze dobrým vychováním, rozvahou, vytrvalostí a důvtipem. Každodenní starost o děti je tu stavěna naroveň dobrodružným či pohádkovým činům a ačkoli je text primárně určen dětem, skrývá v podtextu řadu vtipných narážek adresovaných také dospělým čtenářům.

Z nejnovějšího díla: Na houby – Český houbařský rok (2016), Pohádky O nepotřebných věcech a lidech (2014), Rychle vpřed: Dědečku, vyprávěj! (2015), Sny na dobrou noc (2012), Tata a jeho syn (2012), Hlavně o mamince (2021), Hledání ztraceného tatínka (2018), Podivné historky ze života (2018), Strašidelné Brno (2021), Tatínek není k zahození a Tatínek 002 (2019)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz