Dnes oslaví 75. narozeniny spisovatel David Jan Novotný

David Jan Novotný – scenárista, publicista, spisovatel a vysokoškolský pedagog, se narodil 28. 11. 1947 v Praze. Je vnukem Adolfa Novotného (1891–1968), protestantského teologa, autora Biblického slovníku, profesora Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Otec Jan Blahoslav Novotný (1917–1983, zemřel ve švýcarském exilu) byl výtvarník-grafik, spolupracoval s Divadlem satiry (později ABC, pod pseudonymem JEBENOF).
Novotný po absolvování SVVŠ v Praze (1963–66) pracoval postupně jako spojový manipulant, asistent v Krátkém filmu Praha, kočí a pastevec krav, v roce 1967 jako závozník, vrátný, uklízeč v divadle Semafor, v roce 1968 asistent výroby ve FS Barrandov. Vojenskou službu vykonával v letech 1968–70 v Kroměříži. V roce 1970 byl pomocným tiskárenským dělníkem, 1971 opět asistentem v Krátkém filmu Praha. V letech 1971–76 studoval na FAMU dramaturgii a scenáristiku. Po absolutoriu (prací Praktická lekce realismu věnovanou literárnímu dílu Maxima Gorkého) byl krátce ve svobodném povolání. V letech 1977–90 zaměstnán jako scenárista ve FS Barrandov. Od roku 1990 odborný asistent katedry dramaturgie a scenáristiky na FAMU, od roku 1996 proděkanem, v roce 1997 obhájil habilitační práci Chcete psát scénář?, profesura mu byla udělena v roce 2001. V letech 1991–92 byl členem výkonného výboru filmové unie FITES. Od roku 1995 byl předsedou správní rady Nadace FAMU. Od roku 1993 se jako pedagog věnoval též výuce na Fakultě sociálních věd UK, od roku 2002 zde působí jako profesor na katedře žurnalistiky. V letech 2004 až 2007 působil jako první rektor Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Od roku 2008 vyučuje dále dramaturgii na Literární akademii. V letech 2009 – 2010 působil jako dramaturg ArtForum 21. Od roku 2010 je prorektorem pro vědeckou činnost Literární Akademie Josefa Škvoreckého.

Novotný debutoval roku 1965 ve Vlastě jako básník, první povídku uveřejnil v Literárním měsíčníku až po vydání knižní prvotiny, později publikoval fejetony, prózy a básně v Tvorbě a Kmeni, po roce 1989 též články a komentáře mj. v Tvaru, Metropolitanu, Lidových novinách, Hospodářských novinách, MF Dnes, Cestě víry, Bratrstvu a Filmu a době. V roce 1989 kolovala v samizdatu Novotného sbírka básní a textů ze 70. a 80. let Tak si broukám pod peřinou. – Podle jeho scénářů (případně adaptací vlastních či cizích próz) byly natočeny povídkové filmy Jak rodí chlap (1979, r. Zdeněk Troška, Jan Ekl aVladimír Drha, podle stejnojmenné knihy) a Plaché příběhy (podle povídek Karla Čapka, 1982, r. Dobroslav Zborník, Zdeněk Flídr a Tomáš Tintěra, podle povídek Karla Čapka), dále filmy Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979, r. Tomáš Svoboda, sc. +Vladimír Kalina, Tomáš Svoboda a Karel Steigerwald), Blázni, vodníci a podvodníci (1980, r. Tomáš Svoboda, sc. + Roman Kaněra), Zátah (1985, r. Stanislav Strnad, sc. + Stanislav Strnad), Podfuk (1985, r.Jan Schmidt, sc. + Josef Pohl a Jan Schmidt) a televizní hry Někdo schází u stolu (1989, r. Pavlína Moskalyková, podle stejnojm. povídky ze souboru Má rozkošná Múza s hadrem v ruce), Strážní andělé (1996, r. Petr Koliha, podle stejnojm. povídky), televizní seriál Motel Anathema (1997, r. Jiří Kos, sc. + Kateřina Fuková, Hana Musilová-Brajanovski, Petr Slabý). Na řadě dalších filmových děl se podílel jako dramaturg (např. Eliška má ráda divočinu, 1999, r. Otakáro Schmidt, Všechno nejlepší!, 2006, r. Martin Kotík) nebo pedagog FAMU. – Výjimečně použil pseudonymu Samuel Neumann.

Knižním debutem, povídkovou sbírkou Jak rodí chlap, navázal Novotný na realistickou prózu líčící rázovité lidské figurky a opírající se především o humoristickou drobnokresbu (tento charakter měla již raná próza Můj nejlepší kámoš, rkp. 1978). Scenáristická průprava vedla autora k akcentování základní dějové linie příběhu a k důrazu na pointu. V této vypravěčské poloze Novotný pokračoval i později, postupně však sílilo jeho zaměření na etický rozměr světa. V povídkové knížce Jak nevyloupit poštu, jejíž významové pozadí utváří psychická atmosféra českého života 80. let, se inspiroval kriminalistickými příběhy Karla Čapka. (Detektivním příběhem, tentokrát pro děti a mládež, jsou rovněž pozdější Strašáci a Poustevníci.) Sarkastickým průhledem do zákulisí soudobého světa umění a umělců je pětice novel fabulovaných jako vyprávění o společenských a osobních dilematech, přelomových epizodách v životě fiktivních hudebních skladatelů, filmařů či uměleckých fotografů (Má rozkošná Múza s hadrem v ruce). O pojmenování dobového morálního nepokoje usilovala rovněž rukopisně šířená sbírka Novotného protestsongů a básní Tak si broukám pod peřinou, a zejména román Život a sny. Jeho protagonista, vyznávající evangelijní život v pravdě a chudobě, ztělesňuje potenciální morální východisko z krize generace, traumatizované neustálými mravními konflikty; svými občanskými a etickými postoji však především naplňuje protestanskou filozofii života a věrnost rudimentárním lidským hodnotám. Volnou trilogií Ro(c)k na vsi, O půl páté před krámem a Truhlářská sonáta se autor pokouší navázat na tradici venkovských próz; jednotlivá díla jsou propojena uspořádáním podle čtvera ročních období a zasazením do fikčního Českoskalicka. Pointa románu Vasarelyho kříž je založena na kontrastu mezi archaizujícím jazykem a atributy novodobého světa; prostřednictvím takto vznikajícího napětí zdůrazňuje autor panoptikálnost a relativní povahu vyprávěných událostí.

V roce 2010 vydal v Knižním klubu románovou kroniku Sidra Noach z prostředí pražské židovské rodiny a jejích přátel, která začíná o povodních roku 2002 – metafora potopy světa. Židovská obec evakuuje staré pány, kteří se vrátili dožít do Prahy. Jejich osudy se setkávají s příběhy Pražanů, kteří se ke svému částečnému židovství hlásí někdy krátce, jindy odjakživa. Odsud se mozaikovitě rozbíháme k příběhům řady postav, vracíme se do minulosti… V pozadí jsou hrůzy dvacátého století, ale všechno je prodchnuto židovským humorem, skepsí, odstupem…někteří staří pánové jsou navrátilci z Ameriky, jiní se z lágru vrátili domů a v tajnosti udržovali v rodině židovskou tradici. Ale co je to židovství? Náboženství, společná minulost, něco jiného? Někdo byl v koncentráku, někdo popraven jako sionista…Je snad židovství jen permanentní tragédie? A není zbytečné se pořád ohlížet zpátky a tím se v tom utvrzovat? Tahle stará otázka se vznáší nad knihou, která je v našem prostředí originální, prokomponovaná, a navíc čtenářsky vděčná. Kniha získala hlavní cenu v literární soutěži Knižního klubu.

Z nejnovější tvorby: Dybuk a ďábel (2017), Gilgul (2013), Pohádky z Ementálu (2017), Úvahy o mýtu (2014), Zpověď agenta StB (2016), Daleko od zahrady Eden (2020), Soukromá historie Páté čtvrti a okolí (2018) Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz