Dnes oslaví 75. narozeniny spisovatel Jiří Olič

Jiří Olič – básník, prozaik a esejista, se narodil 23. 4. 1947 v Horní Libině.  Pochází z rodiny repatriovaných volyňských Čechů, samostatně hospodařících rolníků. Absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu v Olomouci (maturita 1967) a Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (Ing. 1973). K vojenské prezenční službě byl povolán do Košic (1974–1975). Od roku 1976 žije v Bratislavě, po roce 1995 střídavě též v Dlouhé Loučce u Olomouce. Do roku 1989 byl zaměstnán jako agronom v družstvu Devín. V letech 1989–1994 redigoval časopis Fragment K (od 1992 Fragment) a současně 1990–1993 výtvarnou rubriku týdeníku Kultúrny život (obojí Bratislava). Poté ve svobodném povolání, působí též jako nakladatelský redaktor (Votobia, Paseka).

V 70. a 80. letech přispíval verši, eseji a výtvarnými kritikami do samizdatových časopisů Koruna (Brno), Kontakt, Vokno, Revolver Revue, Pražské komunikace (později Komunikace), Střední Evropa, Doutník, Listopad (Olomouc), Někdo něco, Výběr zajímavostí z domova i ciziny (Brno). Od roku 1989 publikoval (kromě bratislavského Fragmentu) v Architektu, Slovenských pohľadech (Bratislava), Proglasu, Literárních novinách, Výtvarném umění, Profilu, Respektu, Souvislostech, Boxu, Kurzu, Ateliéru, Umění a řemeslech, Kritické Příloze Revolver Revue, Mladé frontě Dnes, v Lidových novinách aj.
Ineditně Olič zveřejnil soubor esejů Lahvování moře (1980) a řadu básnických knih, např.: Čechy, Morava, Slezsko (1978), Mizérie (1979), Letní romance (1981), Velká většina (1983), Komando deště (1984), Spojené státy nebeské (1985), Ornamenta, Půlnoční strana, To bylo básní na růže, Slzný plyn (vše 1988), Tanec smrti, Jeleni, troubící jeleni (obě 1989), soubor sbírek Amerika. Letní romance. Komando deště (1989). V samizdatu vyšlo také jeho Čtení o Jakubu Demlovi (1984, 1987), Průvodce životem a dílem Josefa Váchala (vznik 1986, b. d., doslov datován 1988) a Nový slovník výtvarných umělců Československa (1984). S Jindřichem Chalupeckým uspořádal ve druhé polovině 80. let samizdatový výbor z Demlovy lyriky Sen jeden svítí (v knižním vyd. 1991 Olič neuveden), samizdatově vydal též Verše Bohuslava Reynka (1983). Přispěl do samizdatových sborníků Josefu Šafaříkovi k 75. narozeninám (1982), Anděl z Cejlu. Sborník k nedožitým šedesátinám demiurga J. Nováka (1985), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (1987), Enato VII (1988). – Svými texty se Olič podílel též na katalozích výstav: Tvrdohlaví (1990), B. K. S. (1991; v témže roce byl Tajnou společností B. K. S. pasován na Rytíře Řádu zelené berušky), Stanislav Diviš (1993), Martin Mainer (Cheb – Ostrava 1993), Laco Teren (1994), Trojštít (1994); Michal Gabriel: Sochy (Hradec Králové 2004); Michal Gabriel (2005); Milan Kunc (Olomouc 2006); Čestmír Suška: Rezavé květy (2007) aj.
Pro Českou televizi (Brno) napsal se Zeno Kaprálem scénář k dokumentárnímu snímku o Jakubu Demlovi Šlépěje napříč srdcí našich (1994, režie Rudolf Tesáček).
V samizdatu užíval též pseudonymu Matěj Krčma, případně šifry mk, poté ojediněle -jo-.

V samizdatu Olič publikoval různorodou lyriku; na počátku 90. let ji však opustil ve prospěch svého nejvlastnějšího žánru: ironického komentáře. Veršované pastiše, parodickou prózu, kritické glosy a malé eseje ze souboru Marná snaha spojuje metatextový charakter, naivismus a tematické zaujetí banalitou, kýčem nebo populární kulturou. Svébytnou polemikou s modernou, postmodernou a „televizním“ způsobem života je i kniha miniesejů a aforismů Molitan.
Nonsensový vtip sbírky Velký Strážce vyrůstá z nepatřičného zacházení s topoi a ze záměn různých sémantických rovin výrazu: Oličův aforismus zde ostentativně rezignuje na morální či intelektuální poslání. Podobné parodizaci podrobil v pásmu Život je nuda žánry umělecké autobiografie a tvůrčí konfese, ocitaje se v některých anekdotách poblíž perzifláží Ivana Wernische. Výbor Gloria (obsahující mj. básně ze samizdatových sbírek Letní romance, Velká většina, Komando deště a Jeleni, troubící jeleni) podtrhl tu složku Oličova skeptického gesta, jež se skrze profanaci prestižních slovesných forem obrací s otázkou po smyslu k autoritě existující vně subjektu i literární struktury.
Přirozenou součástí autorovy beletristické tvorby jsou i dvě sbírky medailonků domácích a světových výtvarníků 20. století. Gnómické charakteristiky jednotlivých autorů se v nich odpoutávají od komentovaných děl a stávají se lyrickými anekdotami o sobě. Oličův despekt k umění společenské a státní objednávky se tak odrazil ve výběru jmen pro Pomocný slovník českých a slovenských výtvarných umělců; v druhé z pseudoencyklopedií, Klíči k moderně, pak naplnil pojetí kritiky, která se nesnaží dílo a jeho historický kontext pojmově analyzovat, ale vytváří mu samostatnou paralelu v literárním jazyce. Východiskem Oličových biografických kalendárií, založených na pramenném studiu materiálu, i obsáhlých biografií, je obdiv k Josefu Váchalovi, Jakubu Demlovi a Josefu Ladovi (…nejlépe tlačiti vlastní káru sám, Neznámý Váchal. Život umělce, Čtení o Jakubu Demlovi, Jos. Lada). I když vlastní problematika díla leží na okraji autorova záběru (zaměřuje se především na životní peripetie), v průběžných glosách staví tvorbu Váchalovu i Ladovu do protikladu k umění modernímu, ztotožněnému s avantgardním funkcionalismem.
Ve vzpomínkové knize Volyňský dalekohled se jako životopisec věnoval svým vlastním předkům, mj. svému dědečkovi, který se na sklonku 19. století vypravil spolu s prvními českými osadníky na Volyň, policistovi Václavu Oličovi, známému z procesu s Omladinou, či herečce Karle Oličové.

Z nejnovějšího díla: Antimodernisté (2009), Čestmír Suška (2012), Jakub Špaňhel (2011), Lada (2016), Róna (2010), Tvrdohlaví 2015 (2015), Velkého strážce pozdní sběr (2011), Vy neznáte Mirka Tichého… (2016)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz