Dnes oslaví 75. narozeniny spisovatel Jiří Žáček

Jiří Žáček – básník, překladatel, autor literatury pro děti, se narodil 6. 11. 1945 v Chomutově.

Manžel výtvarnice Evy Žáčkové (roz. Čedíková, * 1942), která mj. ilustrovala některé jeho knihy. Syn Jakub Žáček je hercem brněnského HaDivadla. – Narodil se v Chomutově, od dětství však žil s rodiči (otec ekonom a matka dělnice) ve Strakonicích, kde také získal základní školní vzdělání. Od roku 1959 studoval na Průmyslové škole stavební ve Volyni (maturoval 1963), v letech 1963–1970 (s přerušením) na Stavební fakultě ČVUT v Praze obor vodní stavby (Ing.). Před jednoletou základní vojenskou službou v Kostelci nad Labem (1970–1971) pracoval několik měsíců v Povodí Vltavy a přestěhoval se do Vlašimi, po ní působil na Krajském středisku pro vodovody a kanalizace v Benešově u Prahy. V letech 1974–1991 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel v Praze, kam se 1979 natrvalo přestěhoval (1977–1979 absolvoval postgraduální studium na pražské fakultě žurnalistiky); od roku 1988 zde byl vedoucím redakce poezie. V roce 1991 se stal jedním ze zakládajících členů Klubu českých spisovatelů. V roce 1992 byl krátce zaměstnán v nakladatelství Carmen, v letech 1992–1994 pracoval jako redaktor v týdeníku Vlasta. Poté ve svobodném povolání.

Debutoval v roce 1965, první práce uveřejňoval pravidelně v Divokém vínu (mj. konkrétní poezie, básnické hříčky a lyrické prózy) a ve Studentu, dále publikoval (kromě lyriky i aforismy, řidčeji drobnější kulturní publicistiku a recenze) v Hostu do domu, Plameni, Československém vojáku, Rudém právu, Tvorbě a Kmeni, Květech, O knihách a autorech (od 1974), Literárním měsíčníku, Nových knihách (od 1974), Svobodném slově, Zpravodaji Šrámkovy Sobotky (od 1988), Listech Klubu přátel poezie, Dikobrazu, Mateřídoušce, Sluníčku, Pionýru, Sedmičce pionýrů, Naší rodině aj., od 1990 v Občanských novinách, Tvorbě, Rudém právu, Právu, Lidových novinách, Literárních novinách, Iniciálách, Tvaru, Květech, v Haškových novinách (bulletin Společnosti Jaroslava Haška), soustavněji ve Vlastě (fejetony, publicistika, básně, překlady), dále v Loutkáři (1993 zde úryvek loutkové hry Kašpárek v pekle), Podvobrazu a Bumerangu (Veľký Šariš, česky, zde básně a epigramy) aj. Psal texty k písním, spolupracoval s Československou televizí, mj. jako autor pohádek Darmošlap z Nemanic a princezna Terezka (1983), Jamamba (1985, obě režie Svatava Simonová), Romance o vodníkovi (1987, režie Miroslava Valová) a Šípková Růženka (2006, r. Zdeněk Zelenka). Písněmi doprovodil dramatizaci Verneova Vynálezu zkázy, napsanou Dagmar Martinovou (rozmnoženo, 1986), a inscenaci hry Johanna Nepomuka Nestroye Zlý duch Lumpacivagabundus (premiéra 1995) aj. Psal i doslovy (mj. Karel Toman: Měsíce, 1976; Miroslav Florian: Rozsvěcování květů, 1978; Fráňa Šrámek: Curriculum vitae, 1983). Ojediněle používal šifer jž, JŽ, jk, -ek (zvl. Nové knihy, Literární měsíčník, Tvorba, Listy Klubu přátel poezie, O knihách a autorech) a pseudonymů Alexandra Malá (Divoké víno 1968) a Tomáš Fuk (básnická sbírka Kamera obskura, 1998).

V prvních knížkách poezie nacházel Žáček prostředek záznamu prchavých dojmů a jejich ustalování do lehkého tvaru, byť zpočátku ještě se silnými názvuky halasovské písňové melodiky (Ráno modřejší večera, Napjatá struna). Poezie je v jeho verších vzývána a obdivována s posedlostí až erotickou, ale bez patosu, spíše s nostalgickou pochybností o jejích skutečných možnostech. V položertu bývá alegorizována v náhodnou přítelkyni, milenku ze sídliště (Anonymní múza) – s její institucionalizovanou podobou, „literárností“, ovšem vede Žáček stálý spor. Součástí pokusu zrušit „literární pózu“ a její vznešené atributy je i důsledná důvěrnost navazovaného kontaktu se čtenářem, zcivilnění lyriky v jednoduchý, tematicky úzký diář pocitů, dojmů a smyslových vjemů, až okázale odmítajících jakoukoli metafyziku (Mezi řečí). S vnímáním básně jako ženského živlu souvisí autorův zájem o milostnou poezii a jeho prožívání vztahu k ženě jako čirého estetického zážitku, jehož prchavostí a časností se vykupuje zázrak života. Básník vyznává improvizaci a hravost, lehce napodobuje cizí literární styly (přitahuje ho také překlad, či spíše „přebásnění“, jako možnost vstoupit do jiných literárních rolí) a s oblibou si pohrává s rozmanitými lyrickými žánry. Díky této až programové hravosti se nikoli okrajovou, ale přímo ústřední oblastí jeho literární tvorby stává poezie pro děti (Aprílová škola, Pro slepičí kvoč aneb Aprílová škola pro pokročilé, Dvakrát dvě je někdy pět), která jej později přivedla také k psaní osobitých učebnic pro první ročníky (Slabikář, Moje první čítanka, Malý čtenář) a k pohádkám. Improvizační lehkost Žáčkova lyrického naturelu se od počátku spojuje s humorem, později autor přímo komponoval celé cykly humoristických a satirických veršů, které mu zajistily značnou čtenářskou popularitu (Okurková sezona, Rýmy pro kočku, Rýmy pro kočku a pod psa). Stále přitom autor překračuje hranice „velké poezie“, ať již směrem k lyrické miniatuře, navazující na nezvalovskou tradici „básní na pohlednice“ (cyklus čtyřverší Maličkosti), k populární písni (Text-appeal), či k aforismu, epigramu a lyrizované anekdotě.
Od roku 1990 „vážnou poezii“ téměř opouští: vedle básní a próz pro děti píše fejetony, humoristickou drobnou prózu (Ať žije Pepan!, Bajky, Jak jsem potkal mořskou pannu), sloupky ke dni (Polibky a políčky aneb Zpropadené múzy), nadále se věnuje básnické satiře (Zákony schválnosti, Idioti mají přednost) a humoristické tvorbě (Kapesní opravník českých přísloví, sbírka limeriků 99 dědečků a 1 babička) – tato část Žáčkovy poezie se ovšem výrazně politizuje (Hurá zpátky do Evropy, Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské). Na principu vydavatelské fikce postavil sbírku Kamera obskura, kterou vydal pod jménem fiktivního autora Tomáše Fuka. Je také autorem divadelní parafráze Ptákoviny podle Aristofana.

Z nejnovějšího díla: Aprílový slabikář (2019), Basta fidli neboli Tak pravil XY (2017), Café Robinson (2018), Český satirikon (2016), Chytrolíni z Hloupětína (2016), Jak se chodí do světa (2019), Kapesní zvěřinec (2017), Kdo učí ptáky zpívat (2020), Kouřové signály (2019), Maličkosti z lásky (2018), Nůše plná pohádek poskládaných do řádek (2020), S úsměvem (2017), Tati, kup mi slona! (2017)

28. října 2015 prezident Miloš Zeman udělil Jiřímu Žáčkovi medaili Za zásluhy.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz