Dnes oslaví 75. narozeniny spisovatel Karol Sidon

Karol Sidon – prozaik, dramatik, esejista, filmový scenárista, se narodil 9. 8. 1942 v Praze.  Jeho otec se za protektorátu stal obětí holokaustu. Sidon žil od roku 1944 jen s matkou, která se v roce 1948 znovu provdala. Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) pracoval jako zemědělský dělník a kulisák. V letech 1960–1964 studoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU (absolvoval prací Tvář Ingmara Bergmana). V letech 1964–1965 potom externě působil v Čs. rozhlase (redakce pro mládež), v letech 1965–1967 byl dramaturgem animovaných filmů ve Studiu kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky, poté byl redaktorem časopisu Literární listy i navazujících Listů. Od roku 1969 byl ve svobodném povolání, v letech 1972–1973 pracoval jako prodavač tisku ve stánku Poštovní novinové služby, v letech 1973–1975 jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje a od roku 1975 znovu jako prodavač v trafice. Po podpisu Charty 77 byl však i z tohoto místa propuštěn a stal se topičem. V polovině 70. let se začal učit hebrejsky, studoval židovskou tradici a tóru a společně se skupinou přátel (Leo Pavlát, Jiří Daníček, Helena Přívorová aj.) vydával čtvrtletní židovský Kalendář. Roku 1978 konvertoval k židovské víře a přijal další jméno Efraim, od začátku osmdesátých let byl činný v pražské Židovské obci. V roce 1983 odešel do exilu. Žil v Heidelbergu (SRN), kde na Hochschule für jüdische Studien studoval judaistiku. Roku 1990 se vrátil do Československa a v letech 1990–1992 svá judaistická studia uzavřel absolvováním rabínského semináře Ariel na Harry Fischel Institute v Jeruzalémě (disertace Ježíš Antikrist). Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem (s výjimkou období mezi červnem 2004 a listopadem 2005, kdy byl po sporech s předsedou Židovské obce z funkce pražského rabína a rabína Staronové synagogy odvolán; spor byl řešen i rabínským soudem v Izraeli). – Dcera Kateřina Sidonová (*1964) je překladatelka, dcera Magdalena Sidonová (*1970) je herečka.

 V roce 1964 debutoval v měsíčníku Tvář, dále přispíval do časopisů Literární noviny (Literární listy, Listy), Film a doba (1969 zde filmový scénář Ptáčkové, siroty a blázni), Slovenské pohľady (Bratislava), Sešity pro mladou literaturu (1966 zde rozhlasová hra Páté přikázání), Filmové a televizní noviny, Divadlo, Orientace, Studie a úvahy (1968 zde rozhlasová hra Samotka); po roce 1989 psal do Světa a divadla (1991 zde rozhlasová hra Dvojí zákon) a Literárních novin. – Jeho práce byly tištěny v samizdatových sbornících Jakémusi Alexandru K. (1979, věnovánu Alexandru Klimentovi), O čem bych psal, kdybych měl kam (1974, věnováno Bohumilu Hrabalovi) a v souborech Československý fejeton/fejtón 1976/77 (1977), Hodina naděje (1978), Písačky pro Dominika Tatarku (1983), Fandovi (1979, věnováno Františku Pánkovi), Přátelům (1989). V samizdatu byla rovněž vydána většina Sidonových próz a divadelních her, vznikajících v 70. a 80. letech: Shapira (1972); Hry (1974; obsahuje: Shapira, Zpívej mi na cestu, Labyrint. Cirkus podle Komenského), Evangelium podle Josefa Flavia (1974), Boží osten (1975), Brány mrazu (1977), Starý příběh. Dvě rozhlasové hry (1977; obsahuje: Starý příběh, Třináct oken); Návrat Abrahamův (1980); samostatně vyšel v samizdatu též rozhovor z knihy Jiřího Lederera České rozhovory (smz. 1979). – Sidon je autorem rozhlasových her Páté přikázání (1966, r. Vladimír Semrád), Cyril (1967, r. Antonín Moskalyk; SRN 1969), Samotka (1968, r. Antonín Moskalyk; SRN 1970), Dvojí zákon (1969, r. Jiří Horčička; Slovensko 1996), Paní Svět (1970, r. Jiří Horčička; NDR 1970), Třináct oken (1991, r. Jiří Horčička). Československý rozhlas uvedl též dramatizace Sidonových próz Sen o mém otci (1990, r. Jaroslav Pacovský) a Sen o mně (1991, r. Mária Křepelková). Jeho rozhlasové hry byly uvedeny též v Belgii a Holandsku. – Pro Čs. televizi adaptoval díla Ivana Sergejeviče Turgeněva (Otcové a děti, 1971, r. Eva Sadková) a Nikolaje Gavriloviče Černyševského (Co dělat, 1972, r. Jiří Bělka). Televizní hra Adam a Gabriel (1972, režie Jaroslav Balík) byla uvedena v Itálii. S režisérem Jurajem Jakubiskem spolupracoval jako scenárista na jeho filmech Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, siroty a blázni (1969) a Na shledanou v pekle, přátelé… (1970), další připravené scénáře Kuráž a Mlýn již zůstaly nerealizovány. Knížku pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků publikoval pod jménem své manželky Marcely Třebické.

 Sidonovo literární dílo navazuje na tradici české válečné a poválečné existencialistické prózy. Již v prvotině Sen o mém otci se projevily charakteristické rysy autorovy tvorby, především jeho orientace na vypravěče, který se ve své trýznivé zpovědi a sebeanalýze pokouší do detailu rozpoznat a definovat sebe sama, a tím vstoupit i do smysluplné komunikace s druhými lidmi. Sidonovu dospívajícímu a vyzrávajícímu hrdinovi se svět jeví jako chaos, jehož nesrozumitelnost a roztříštěnost se snaží překonat hledáním nadčasových, transcendentních hodnot, určujících obecné principy společnosti i příběhy jednotlivých individuí. Ve výpověď, v níž se subjektivní prožitek stává analogií osudu celého lidského společenství, přerůstá osobní zpověď rovněž v próze Sen o mně. Úzkost z vědomí existence limitů lidského pobytu na zemi zachycuje esejisticky koncipovaná životopisná kniha Evangelium podle Josefa Flavia, která již předznamenává Sidonův budoucí obrat k judaismu. Autor zde přichází s originální tezí o vzniku biblické postavy Ježíše Krista; ten je mu však především živým člověkem, jehož myšlení a jednání bylo limitováno historickým kontextem i osobními vlastnostmi. V exilových prózách Boží osten a Brány mrazu je patos autorova neustálého hledání smyslu života a světa již opřen o víru v existenci tajemného řádu univerza. Zejména frekventovaný motiv smrti Sidona podněcuje k soustavnému nastolování základních etických problémů moderního člověka, mj. otázky božství a lidské religiozity. – Podobná tematika je příznačná i pro autorovy divadelní a rozhlasové hry (Shapira, Labyrint, Zpívej mi na cestu, Třináct oken), zpravidla komponované podle principu paraboly: např. v Labyrintu nalézáme – s odkazem na Jana Amose Komenského – podobenství o samotě a osamění. Sidonově dramatice je společný důraz na univerzální analogie, jimiž se demonstruje existenciální trauma lidského bytí; postupně do ní výrazně proniká i inspirace tradiční židovskou mytologií, v níž autor shledává stále přesvědčivější paralely s přítomností (ze starožidovské etiky vychází text dramatu Třináct oken). – Sidonův styl se vyznačuje dualitou modernosti a tradice. Charakterizuje ho úsilí o zkratku, o pohotové a přiléhavé pojmenování, zároveň však (zvláště v pozdějších dílech) se v řeči vypravěče nebo postav stále častěji setkáváme s litanickými pasážemi a s použitím biblického jazyka ve funkci obřadní promluvy. Zejména po své konverzi k judaismu Sidon rozsáhle uplatňuje klasické prvky hebrejské symboliky a vnáší do textu starozákonní a chasidské paraboly. Tyto postupy mu umožňují interpretovat problematiku lidské existence s její vznícenou citlivostí vůči dezintegrující každodenní skutečnosti prostřednictvím odkazů k archetypálním hodnotám života. Osou textů se posléze stávají filozofické reflexe a metafyzické motivy. – Ve spolupráci s Karlem Hvížďalou vydal tři knihy volně navazujících rozhovorů (Když umřít, tak v Jeruzalémě, Červená kráva, 7 slov), v nichž od popisnějších biografických pasáží postupně přechází k niterně založené osobní výpovědi, na jejímž základě čtenáři zprostředkovává vhled do oblasti židovské tradice, víry i obecných dějin a jejich vztahu k současnosti, dotýká se transcendentních pojmů, jakými jsou paměť, svědomí, iluze, smysl života, čas, pravda, smrt, láska aj., a vyslovuje i své názory na dění v současném světě (mj. na události 11. září 2001, které chápe jako projev střetu hodnotového systému Západu a islámu).

Z nejnovějšího díla: Altschulova metoda (2014), Brány mrazu a jiné prózy (2013), Piano live (2015), Tři rozhovory s Karlem Hvížďalou (2014), Malý pan Talisman (2015), Puzzle (2016)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz