Dnes oslaví 75. narozeniny spisovatel Michal Lázňovský

Michal Lázňovský – autor divadelních a rozhlasových her, televizní scenárista, překladatel, se narodil 16. 1. 1947 v Praze.  Pochází z drobné živnostenské rodiny; otec byl drogista, matka modistka. Po dvou letech učňovské výuky (klempíř–instalatér) přešel na dvanáctiletou střední školu (maturita 1967). Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval dějiny a teorii divadla (1967–72, absolvoval prací o francouzském divadle Od Théatre d’Art až po Théatre des Arts). Nastoupil jako odborný pracovník do Divadelního ústavu v Praze (1972–75, s přestávkou vojenské služby 1973–74). Poté působil jako dramaturg v Severomoravském divadle v Šumperku (1975–79), referent Pražského kulturního střediska (1979–82) a ve Svazu českých dramatických umělců (1982–84). Roku 1984 se vrátil do divadelní praxe, pracoval jako dramaturg v pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (od 1992 Divadlo Labyrint). V letech 1992–2000 působil jako redaktor Českého rozhlasu (mj. zde 1994–2004 připravoval měsíčník Setkání u kulatého stolu), poté se ve svobodném povolání věnoval kromě externího působení v rozhlase především překladatelské práci. Působil také jako externí pedagog na katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Od roku 1996 vede spolu s Frederikou Smetanovou pražské Divadlo na voru, otevřený mezinárodní divadelní soubor zaměřený na frankofonní oblast. – Syn Michal Lázňovský (* 1977) je vedoucím katedry produkce na DAMU a ředitelem školního divadla Disk.

Občas přispívá – především články o francouzském divadle – do časopisu Svět a divadlo a do Divadelních novin. Pro Čs. televizi napsal hry Zlatý drak (1985, režie Vledimír Kelbl, podle Dezsö Kosztolányiho), Imaginární portrét (1990, režie Viktor Polesný), Divertimento (1991, režie Viktor Polesný), Okenice (1993, režie Roman Meluzín), upravil hru Friedricha Dürrenmatta Play Strindberg (1996, režie Petr Koliha) a adaptoval povídku Guy de Maupassanta Dva přátelé pod titulem Čas grundlí (2003, režie Viktor Polesný), pro Čs. rozhlas pak hry Zahrádkáři (1987), Dva nepravděpodobné příběhy (1989), Golem (1991), K vašim službám (1993), Do Ameriky a zase zpátky (1994), Rytíři kulatého stolu (3 díly, 1. Merlin, 2. Artuš, 3. Kulatý stůl, 1999), Merlinův odkaz (2 díly, 1. Zrození rytíře, 2. Dobrodružství rytíře Lancelota, 2001), Rytíř Perceval a svatý grál (2 díly, 2002), Rytíř Galahad a svatý grál (2 díly, 2003), Malostranský čaroděj (pro děti, 2004), Hostina s Baronem Prášilem (pro děti, 2006) a dramatizace Candide aneb Optimismus (1991, podle Voltaira), Jméno růže (9 dílů, 2002, podle Umberta Eca), Robur Dobyvatel (2005, podle Julese Verna), Královna Margot (12 dílů, 2007, podle Alexandra Dumase). Český rozhlas uvedl také Lázňovského překlady her: Renaud Noëll: Turistická divertimenta (1997), Albert Camus: Nedorozumění (1999), Frank Bertrand: Poslední noc Tennessee Williamse (1999), Yasmina Reza: Muž přístupný náhodám (1999), Oscar Wilde: Salome (2000), Caya Makhélé: Bajka o lásce, pekle a márnici (2003, s Matyldou Lázňovskou), José Pliya: Maska Siky (2004, s Matyldou Lázňovskou), Jean-Claude Carrière: Normální okruh (2004); Kossi Efoui: Převozníkův malý bratr (2005, s Janem Tošovským), Léandre-Alain Baker: Dny se vlečou, noci taky… (2006, s Matyldou Lázňovskou); Eric Westphal: Koncert v oranžerii (2006); Eric-Emmanuel Schmitt: Oskar a růžová paní (2007). Společně s Věrou Chytilovou a Evou Kačírkovou napsal scénář k filmu Pasti, pasti, pastičky (1998, režie Věra Chytilová).

Lázňovského dramatika divadelní, rozhlasová i televizní se vyznačuje neustálým hledáním specifického tvaru pro každou hru. V důsledku toho se jednotlivá díla navzájem liší kompoziční výstavbou, formálními postupy i zvoleným žánrem. Debutoval hrou Upálení Kryštofa Lautnera na motivy románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. Historické podobenství o střetu individua s mocí předznamenalo i další hry, věnované problematice rozporuplného vztahu člověka a společnosti, které jsou situovány do přítomnosti (Podvojník) či nedávné minulosti (Hřích). Do této skupiny se řadí rovněž hra Odložený Filoktétes (1992 za ni Lázňovský obdržel 2.cenu Nadace Alfréda Radoka), parafráze Sofoklova dramatu o jednom z hrdinů trojské války, která se skeptickým viděním paradoxního dění blíží k divadlu absurdity. Jeho vliv se nejvýrazněji projevil v kafkovském minimonodramatu Nevím, jehož hrdina, pohybující se v nekonkretizovaném časoprostoru, marně usiluje pochopit, co se děje, a navázat kontakt s okolím. V Lázňovského divadelních hrách jsou často využívány fantaskní prvky, surrealistické motivy (sen, nadpřirozené bytosti, zjevení) a postupy (proměny jedné postavy v jinou), které dávají reálným dějům další významovou dimenzi. – V hrách televizních a rozhlasových Lázňovský uplatňuje tradičnější metodu psychologické výstavby postav (volná trilogie o podivných, nenaplněných láskách Imaginární portrét, Divertimento, Okenice). Nicméně i v těchto realističtěji utvářených hrách mají příběhy a jednání postav absurdní přídech. Autorovi hrdinové, uzavření do vlastního mikrosvěta, nejsou schopni realizovat smysluplné vztahy s druhými, ani si uvědomit, jak chatrné jsou jejich zdánlivé jistoty. Soustavným průzkumem spektra výrazových možností dramatu je tvorba Michala Lázňovského ojedinělým fenoménem české dramatické produkce 80. a 90. let. – V knihovně Divadelního ústavu jsou uloženy xerokopie hry Odložený Filoktétes (1992) a komedie Havrani (1994). – Jako prozaik debutoval souborem dějově střídmých, až minimalistických povídek (Povídky z Prahy a okolí), ohledávajících v letmých, částečně snových sekvencích úběžníky lidské existence (1999 za ni Lázňovský obdržel hlavní cenu Nadace Františka Langera). – Překládá výhradně z francouzštiny, v posledních letech se věnuje především frankofonním autorům z afrických zemí. Část překladů realizoval společně se svojí manželkou Matyldou Lázňovskou.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz