Slávka Poberová – prozaička, redaktorka, překladatelka a nakladatelka, se narodila 20. 2. 1943 ve Dvoře Králové nad Labem. Občanským jménem Jaroslava Poberová, roz. Vojtěchová; její otec byl dělníkem; poprvé byla provdána za redaktora, publicistu a překladatele Jiřího Pobera (1910–1976). Dcera Jesika Poberová je překladatelkou z němčiny, a spoluautorkou některých jejích popularizačních prací.
Po maturitě na jedenáctileté střední škole v rodišti (1960) vystudovala Slávka Poberová dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (absolutorium 1965 prací Státní bankrot 1811). V letech 1965–68 pracovala jako tisková referentka agentury Pragokoncert. V letech 1968–70 absolvovala na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy postgraduální studium zaměřené na nakladatelskou činnost. Na téže fakultě získala v roce 1980 titul PhDr. prací Počátky českého ženského hnutí v tisku. Po krátkém zaměstnání v Československém ústředí knižní kultury se roku 1969 stala redaktorkou a posléze vedoucí kulturní rubriky týdeníku ústřední rady odborů Svět práce. Od roku 1979 působila jako vedoucí redaktorka beletrie v nakladatelství Olympia, v roce 1992 se zde stala zástupkyní šéfredaktora, 1996 šéfredaktorkou. V roce 2004 odešla do důchodu a založila vlastní Nakladatelství Jaroslavy Poberové, kde vedle svých vlastních prací vydává zvláště biografie a biograficky laděné prózy.
Od roku 1969 pravidelněji publikovala v novinách a časopisech: Československý rozhlas (zde debut), Svět práce, Práce, Mladá fronta, Rudé právo, Svobodné slovo, Lidová demokracie, příležitostně v časopisech Domov, Nové knihy, Květy, Zlatý máj. Od roku 1962 externě spolupracovala s kulturním zpravodajstvím Československého rozhlasu; v 70. letech psala kulturní, zvláště divadelní recenze do vysílání Středočeského rozhlasu; v 80. letech připravovala rozhlasovou relaci Kulturní kalendárium pro pravidelnou zábavnou relaci Kolotoč. Své jméno poskytla Lubě a Rudolfu Pellarovým k překladu knihy Charlese Kingsleye Vzhůru přes oceán (1980). – Užívala též dívčího jména Slávka (Jaroslava) Vojtěchová, pseudonymu Anna Králová a šifry -sap-.
Prózy Slávky Poberové se zaměřují převážně na téma emancipace, seberealizace a citového života současných mladých dívek a žen. Zobrazením jejich osudů se autorka pokouší vykreslit tradiční společenské klima, které i přes proklamovanou rovnoprávnost ztěžuje ženám možnost dosáhnout profesních i milostných cílů. V jednotlivých knihách autorka zvažuje slučitelnost ambicí svých hrdinek s tradičním pojetím ženské role: jako problém klade milostné vzplanutí zralé ženy, uvědomující si svou odpovědnost matky, manželky i dcery (Životy na schovávanou), jindy dává pěti ctižádostivým vysokoškolačkám v prostředí nemocnice možnost nalézt naplnění života v původně nevítaném mateřství (Čekatelky), případně s humorem rozvíjí problematiku sebeuplatnění vzdělané ženy v profesi a rodině (Gejši nejsou zdejší). Jako proces budování vztahu dospělé dcery k matce pojala prózu se detektivní zápletkou Matka a dcera. Hledáním vlastní osobnosti se Poberová rovněž zabývala v prózách pro dospívající dívky Jablko od stromu a Žirafka, humorně nostalgické ohlédnutí za studentskými léty strávenými v prostředí vysokoškolské koleje podala v próze Zlodějky vody. Po roce 2000 se Slávka Poberová soustředila k popularizačnímu přiblížení některých postav ukotvených v českém historickém povědomí (Intriky na českém trůnu; Lásky českých královen). Fiktivní krátký příběh či „apokryfní“ konfesijní promluvu samotné postavy zde doplňuje autorským uvedením do historického kontextu. S dcerou Jesikou Poberovou napsala sérii praktických příruček určených převážně ke společenské kultivaci širší veřejnosti (Minimum bontonu, Minimum klasických výroků, Minimum historických výroků, Minimum k svatbě). Jako malý lexikon známých zeměpisných názvů, užívaných v úslovích i při označení nejrůznějších jevů a produktů výroby pojala knížku To mě tedy překvapuje.
Nejnovější dílo: První po bohu (2017)
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz