Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatel Josef Kroutvor

Josef Kroutvor – estetik, historik umění, esejista a básník, se narodil 30. 3. 1942 v Praze.

Jeho otec vlastnil malý obchod s obuví, po roce 1948 se stal továrenským dělníkem. Kroutvor po maturitě na střední průmyslové škole strojnické (1960) pracoval jako technolog v n. p. Nářadí. Od roku 1961 studoval na FF UK filozofii, historii a dějiny umění; absolvoval v roce 1967 diplomovou prací Jazyk, řeč a existence. Krátce vykonával pomocné práce v Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků, v září 1968 pak odešel do Francie, kde posléze získal roční stipendium. Na univerzitě v Besançonu navštěvoval kurz francouzštiny a přednášky z dějin umění. Po návratu vykonával příležitostná zaměstnání. Na podzim 1970 začal pracovat v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze jako odborný muzejní pracovník se speciálním zaměřením na dějiny plakátu. Od září 1993 zde byl vedoucím oddělení užité grafiky a fotografie. Na tomto pracovišti působil až do roku 2003.
Kromě dějin plakátu se však též věnuje problematice umělecké fotografie, designu, architektury a sociologii kultury. V roce 1990 absolvoval krátkodobý studijní pobyt ve Vídni na Institutu pro vědy o člověku. V letech 1990–1992 externě přednášel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Fakultě sociálních věd UK o dějinách plakátu a reklamě.

Publikuje od roku 1969. Na konci 60. let přispíval do Orientace, Hosta do domu, Sešitů pro mladou literaturu, a zejména do Výtvarné práce a Výtvarné kultury, v 70. a 80. letech do časopisů Umělecká řemesla, Typografie, Film a doba, samizdatového časopisu Spektrum, exilových periodik Listy (Řím) a Svědectví (Paříž, 1981 zde esej O životě v ghettu) a jednotlivě i do cizojazyčného tisku. Po roce 1989 píše do Literárních novin, Ateliéru, Architekta, Haňťa pressu, Respektu, revue Prostor, Revolver Revue a Kritického sborníku. Uměnovědnými, kulturologickými a sociologickými pracemi se podílel na řadě domácích i zahraničních sborníků či kolektivních publikací.
V samizdatu vydal následující tituly: Vědomí možnosti a Hra a pojem (1971), Epizody (po částech 1977–1981), Škola české grotesky (1979), Potíže s dějinami (1980), Hlava Medusy (1981), Suterény (soubor kritických statí o výtvarném umění a českých výtvarnících, 1983), Špalíček (1983), Fabule. Zdroje vyprávění (1983), Máchův necenzurovaný deník (1984), Monografie dandysmu (1985), Živly (1985), Legenda KHM (1986), Apendix. Malá diplomová práce z české literatury (1987), Malé prózy (nedatováno), Italská cesta 31. 3. – 7. 4. 1988 (nedatováno), Pražské eseje (nedatováno), Desinterpretace (nedatováno), Dva eseje (nedatováno), Esej o brožované poesii (nedatováno), Esej o Sokratovi. Esej o jedné manii (nedatováno), Esej o české absurditě, grotesce a frašce, Esej o Praze tajemné, prochladlé a vtipné, Esej o vších, české všivárně a všivácích (nedatováno), Esej o problémech evropské emigrace (nedatováno), Petr Pavlík (nedatováno), Malá renesance (nedatováno), Banality (nedatováno), Apendix. pf 1988 (nedatováno), Paměť zrcadla (1991) a také sborník soudobé poezie a výtvarného umění Betlém (Škola české grotesky) (1980), do něhož sám přispěl literárními miniaturami a pojednáním o grotesce. Přispěl rovněž do samizdatového sborníků Co dům dal (1978, ed. Jiří Mrázek), Památce Alberta Kutala (1984), Památce Jiřího Padrty (1985, ed. František Šmejkal), Karlu Srpovi k padesátinám (1986), Hrabaliana (1989), Pocta Jiřímu Johnovi (nedatováno). Připravil a doslovem doprovodil řadu samizdatových edic: Jan Hanč: Události 2 (1979), Zdeněk Hron: Básně (1980), Ladislav Klíma: Zápisník (1980), Ivan Wernisch: Blbecká poezie (1981), Josef Váchal: Očarovaná Šumava (1982), Pocta Blatnému (1983), Bohumil Hrabal: Ztracená ulička (1983) + Barvotisky (1984), Nový Leonardo (nedatováno). Doslovem doprovodil i svazky edice Malá groteska (1983–1987), věnované humoristickým kreslířům a karikaturistům, a knihy Jan Vodňanského (Generální úklid, 1991), Eugena Brikcia (Sebraný spis, 1992) a dvojice Eugen Brikcius – Pavel Šrut (Sud kulatý, 1993) ad.
Jako pracovník Uměleckoprůmyslového muzea připravil několik výstav a vypracoval k nim katalogy: Český moderní plakát (1984), Pražská nároží 1890–1940 (1988), Česká fotografická moderna 1908–1926 (1989, Záhřeb 1990, Vídeň a Linec 1991, Frankfurt nad Mohanem 1992, Berlín 1992, Paříž 1992), Sláva kabaretů v dějinách plakátů (1990), Cesty k postmoderně (1990), Zelenka: Plakáty, architektura, divadlo (1991), Josef Anton Trčka (1993). Podílel se i na katalozích řady dalších pražských, mimopražských i zahraničních výstav českého výtvarného a architektonického umění (České umění 20. a 30. let, Darmstadt 1988; Český kubismus, Praha 1991, Düsseldorf 1991, Madrid 1992, Paříž 1992, Montreal 1992; Pražská secese, Dortmund 1992; Josef Váchal, Praha 1994).
Společně s Davidem Radokem napsal pro švédskou operu v Göteborgu libreto Popis jednoho zápasu na motivy textů Franze Kafky (2005, hudba Jan Sandström). Na základě tohoto libreta vznikla činohra, kterou v roce 2005 uvedlo Divadlo Na zábradlí (režie David Radok, dramaturgie Radka Denemarková).
U prací publikovaných v samizdatu či exilových periodikách používal kafkovského pseudonymu Josef K.

Vzdělán ve filozofii, obecné historii i v dějinách výtvarného umění, ale též v architektuře, fotografii, filmu, literatuře a sociologii kultury reprezentuje Kroutvor mnohostranný tvůrčí typ, schopný pojednat o problematice různých uměleckých oborů. Východiskem a trvalou složkou jeho tvůrčí aktivity je ovšem činnost výtvarněkritická (výbor Suterény) a uměnovědná, orientovaná k problematice novodobého světového (Hlava Medusy), a především českého výtvarného umění. V řadě portrétních studií věnovaných výtvarníkům mladší generace i v knižních monografiích o rakouském moderním malíři Egonu Schielovi a o představiteli české groteskní malby Jiřím Sopkovi prokázal vnímavost jak pro svébytnou řeč barev a tvarů, tak i pro obecnější smysl výtvarného díla. Zároveň se mu vždy dařilo úzce svázat interpretovaná díla s životem umělců a dobou, v níž se zrodila. Toto v podstatě sociologické pojetí umění je charakteristické i pro Kroutvorovo pojednání o plakátu jako o výtvarném projevu, který vyvěrá z dobové atmosféry a zároveň tuto atmosféru dotváří (Pražský chodec, Poselství ulice). Sociologické cítění pak Kroutvora vede nejen např. k spojování architektonického stylu s životním způsobem, ale stává se mu též odrazištěm pro zkoumání vlastní problematiky životního stylu: ať již k analýzám dandysmu (Monografie dandysmu), společenského života za první republiky a života v prostředí kaváren a hospod (Café fatal), nebo k úvahám o živoření v totalitní společnosti 70. let (esej O životě v ghettu). Od svého uměnovědného východiska se Kroutvor nejvíce vzdálil pracemi s problematikou obecně historickou a občanskou, soustředěnými zejména k otázce Střední Evropy či emigrace (Potíže s dějinami).

Jestliže zpočátku Kroutvor uplatňoval ve svých pracích odborně věcnou slovesnou dikci, od konce 70. let se – z odporu k pozitivistickým tradicím české uměnovědy i kabinetní povaze poznání – stále více přikláněl k esejistickému podání. Mnohostrannost vzdělání a tvůrčích dispozic mu umožnily pochopit a realizovat esej jako „dobrodružství ducha“, jako tvar na pomezí několika oborů a několika způsobů vyjádření, s akcentem na osobní zaujetí tématem. V tomto úsilí o renesanci zanedbávaného žánru dosáhl zvlášť přesvědčivých výsledků v esejistické sbírce Praha, město ostrých hran a v jednolitě pojatém eseji Benátky. Cestovatelská inspirace spojuje také eseje zařazené do souboru Města a ostrovy. Pro soubor Živly je naopak určující filozofický způsob uvažování. Také Kroutvorovy práce věnované literatuře a spisovatelským osobnostem mají výrazně esejistický charakter (máchovské eseje shrnuté do souboru Můj Mácha, doslovy k dílům starších i soudobých autorů).
Literární dispozice Kroutvor prokázal i v beletristických pracích, které jsou – ve shodě s jeho uměnovědným zájmem a s přesvědčením, že groteska je filozofický názor moderního člověka – laděny do groteskního tónu. Kroutvora beletristu představil ovšem až obsáhlý autorský výbor básní, próz a esejů nazvaný Fernety, vydaný na sklonku devadesátých let, obsahující však práce, které většinou kolovaly už v samizdatu let sedmdesátých a osmdesátých. Soustředěný pohled na Kroutvorovu básnickou tvorbu, která inklinuje k prozaizaci, věcnosti, deskriptivnosti a také k racionální, esejistické dikci, poskytuje autorský výbor Pouštění papírových draků. Z žánrových útvarů je Kroutvorovi nejbližší báseň v próze, což ukazuje i sbírka Rozsypaný čaj. Texty této knihy oscilují mezi deníkovým záznamem, ekfrazí výtvarného díla a mikroesejem. Autor zde zbavuje báseň tradičních znaků literárnosti, chápe ji jako věcný a mnohdy i značně strohý záznam setkání s přáteli, hovorů o umění či atmosféry kaváren. Kroutvorova básnická tvorba se tak stává přirozeným pokračováním jeho tvorby esejistické.

Z nejnovějšího díla: Benátky, Lucca, Aquilea: cestování a listování (2016), Chvály, pocty i rozpaky – úvahy o řemesle, obyčejných věcech a krajině (2015), Fotografie jako mýtus – Pocta černobílé fotografii a jejím tvůrcům (2013), Klobouk, kniha a hůl (2009), Malá vánoční četba (2010), Nové cesty na jih (2011), Popořádku (2015), Praha mizerná (2016), Setkávání s Bohumilem Hrabalem – vzpomínky & eseje (2014), V Kupě (2012), Bukvova hůl – Zápisky a pověsti z Novohradských hor (2020), Lesní eseje (2019), Lesní glosy (2021), Notes: Literární eseje a glosy (2021), Poletování jednoho ptáčka (2019), Pomalu na cestě k Betlému aneb Malá vánoční četba (2020), Pražský kavárník (2019), Řádování (2020), Stará škola (2021)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz